Srdce bojovnice - 41. díl

Strnule jsem stála na místě a v uších mi dosud zněl ten strašlivý zvuk praskajících kostí. Vytřeštěnýma očima jsem zírala na Belega, jenž ležel celý pokroucený na zemi a nejevil sebemenší známky života. Rychle jsem si přitiskla dlaň na ústa, abych zadržela výkřik, který se mi z nich už už dral. Oh, Valar…
Opatrně jsem přistoupila blíž a váhavě šťouchla špičkou nohy do té hromádky masa a hadrů, ve kterou se ten mnou obávaný ellon během neuvěřitelně krátké chvilky proměnil.
„Belegu? Belegu!“ hlesla jsem a srdce se mi svíralo úzkostí.
Když nijak nereagoval, poklekla jsem u něho a důkladně s ním zatřásla.
„Belegu?!“
Ale on se ani nepohnul. Místo toho ke mně popošel Celebros a čenichem mě drcnul do ramene. Konejšivě jsem ho pohladila.
„Hodný chlapec… hodný…“ zašeptala jsem zdrceně.
Opět jsem se zvedla a nerozhodně se rozhlížela.
Co teď? Co si mám jen počít? Vražda Eldy a navíc vojáka se v našem království nebrala na lehkou váhu, pokud vůbec někde. A jestli přiznám, že za jeho smrt může můj kůň, pak bude jistě bez milosti utracen a ani já trestu neujdu, neboť jsem za své zvíře zodpovědná. Zbývala mi jen jediná možnost… jenže jsem se dosud zoufale snažila přijít na jiné řešení, ačkoli mi bylo dopředu jasné, že žádné takové není.
Ani netuším, jak dlouho jsem tam takhle stála. Teprve zvuk otevíraných dveří mě přiměl jednat. Jediným plavným pohybem jsem se vyhoupla na Celebrův hřbet a jakmile byly dveře dokořán, důrazně jsem ho pobídla vpřed. Jako kdyby vycítil mé rozpoložení a naléhavost situace, doslova prolétl mezi vojáky, kteří právě chtěli vejít se svými koňmi dovnitř, a já ho okamžitě nasměrovala k bráně. Doufala jsem, že se nám podaří minout stráže dřív, než si ti ellyn ve stájích uvědomí, co se tam vlastně přihodilo. A Valar byli zřejmě na mé straně, neboť se mi to podařilo. Vojáci, kteří měli zrovna hlídku, se za mnou sice dost nechápavě dívali, ale k mé úlevě se mě nepokoušeli zadržet.
Aniž bych zpomalila Celebrův běh, vnořila jsem se do lesa a teprve když se mezi mnou a palácem nacházela již slušná vzdálenost, trochu jsem se upokojila.
Vzápětí se mě ale zmocnily úplně jiné obavy… Byla jsem sama a téměř neozbrojená, nemluvě o tom, že skoro nahá a zcela bez prostředků. A navíc jsem vůbec netušila, kam se podít. Lórien byl pro mne již dlouho dobu zapovězený a ono kouzelné údolí, o kterém Amras tak uchváceně vyprávěl, leželo jen Valar ví kde. Mohla jsem se sice uchýlit do jedné z našich osad, ovšem Eldar v nich byli značně nedůvěřiví, a proto jsem nepochybovala o tom, že by se v paláci brzy dozvěděli, kde se nacházím, a přišli si pro mě.
Nechala jsem Celebra, aby si sám vybral směr naší cesty, a zatím jsem se pohroužila do svých neradostných myšlenek. Zpropadený Beleg…! Kdyby nebylo jeho… Zaťala jsem zuby a cítila, jak mě v očích štípou nevítané slzy. Okamžitě jsem je zahnala. Nač by mi bylo nyní brečet? Ale brečet se mi chtělo tedy strašně.
Když už se konečně zdálo, že v armádě něčeho dosáhnu, tak skončím zase úplně sama a bez domova. A bez jakýchkoli příznivých vyhlídek. Hrdlo se mi sevřelo a já se na okamžik nemohla ani nadechnout. Proč se vůbec pořád tak namáhám? Proč neustále bojuji s něčím, co nikdy nemůžu porazit? Předsudky, závist a nepřejícnost…
Proč jsem se vůbec musela narodit jako elleth? Valar tehdy zřejmě udělali jednu obrovskou chybu, kterou dopředu zatratili jakoukoli moji šanci být šťastnou. A nebo je to celé jenom moje chyba? Nebyla jsem z těch, co hází vinu na druhé, jenže ať jsem dumala sebevíc, nenapadlo mě nic, co jsem mohla kdy udělat jinak. Jako kdyby můj osud už byl dopředu dán… vytyčená cesta, ze které nemůžu sejít, i kdybych se snažila sebevíc. A já už byla tou poutí jednoduše unavená.
Tiše jsem nakázala Celebrovi, aby zastavil, a sklouzla jsem na zem. Byla posetá množstvím barevných listů a já si teprve v tu chvíli plně uvědomila, že nastal podzim. Vždycky jsem milovala podzim…
Sedla jsem si pod košatý strom na měkkou podušku z listí a zhluboka se nadechla. Ve vzduchu už začínala být cítit zima, být tak nádherně čistý. Jeho chladné prsty se jemně dotýkaly mé obnažené kůže, téměř jako ruce milence… jako dotyk smrti…
Beze spěchu jsem vytáhla jednu ze svých mnoha dýk a ledabyle si vyhrnula levý rukáv. Po celou tu dobu jsem se horečnatě pokoušela najít důvody, proč bych to všechno neměla hned teď skončit, ale vůbec žádné mě nenapadaly. Zaťala jsem ruku v pěst a počkala, dokud mi na zápěstí nenaběhly žíly, a pak jsem řízla… hlouběji než kdykoli předtím… a přeťala jsem to směšné pouto, které mě ještě spojovalo se životem. Uvnitř už jsem beztak byla mrtvá dávno.