Forsaken - 71. díl

Probírám se s hlasitým křikem a než se stihnu vůbec pořádně rozkoukat, ten hnusnej upír už na mě zase civí přes mříže.
„Slečinka se nevyspala dobře?“ ptá se a jeho zuby se na okamžik hrozivě zablýsknou ve škodolibém úsměvu.
Podvědomě se snažím odtáhnout se z jeho dosahu. Jenže něco je špatně, protože se nemůžu vůbec hnout. Svaly mě neuvěřitelně bolí a chvějou se námahou, ale přesto se nedokážu posunout ani o píď.
„Co to se mnou zatraceně je?!“ vydechnu zděšeně. Rozpomínám se na svůj sen… na tu bolest, kterou procházel Riel a já s ním… a nejsem si jistá, jestli mám na něco takovýho dost sil.
„Chybí ti krev… Varoval jsem tě přece…“ posmívá se mi upír a pobaveně sleduje, jak se tam bezmocně svíjím na zemi.
„Tak mi nějakou dej!“ dožaduju se skoro prosebně. Co bych teď dala za jednu jedinou lahvičku…
„Je hned vedle tebe, tak si klidně posluž.“
„To ne! Nebudu, ne takhle!“ odmítám, ale už o něco méně razantně než předtím.
„Nevydržíš to… nakonec stejně podlehneš… jako všichni, kteří si naivně mysleli, že s tím dokážou bojovat…“ prohodil upír opovržlivě.
Mý tělo se skoro jako na povel zkroutilo v příšerný křeči. V záchvatu zoufalství jsem zakřičela Rielovo jméno.
„Klidně si ho volej, jak chceš, on stejně nepřijde! A i kdyby… pak by ti jistě poradil, aby sis ušetřila to utrpení a prostě se napila…“
„Jak si tím můžeš bejt tak jistej?! Třeba Eriku vůbec nezabil on…“ namítla jsem ihned, jakmile mi bolest dovolila promluvit.
„On ti řekl o svý holce?“ Zdálo se, že ho to dost překvapilo.
„Vlastně ne… Ale před chvilkou se mi o tom zdálo… Bylo to před Vánoci… a pak na Štědrý den…“ odmlčela jsem se, protože jsem nedokázala vylíčit ty hrůzy, který jsem ve svých představách prožila.
Upír se znepokojeně zamračil. „Tak zdálo, povídáš? A bylo to spíš jako sen a nebo vzpomínky?“
„Proč se ptáš?“
„Odpověz!“ domáhá se důrazně a najednou vypadá dost znepokojeně. Zajímavý...
„Bylo to, jako kdybych to skutečně prožívala... Už jsem podobně živej sen měla předtím...“
„Proklatě!“ zakleje upír a sahá do vnitřní kapsy kabátu.
Injekční stříkačka v jeho ruce mi připadá dokonce hrozivější než jeho zuby předtím. Ještě zoufaleji se snažím odtáhnout k zadní stěně klece.
„Dej sem ruku, hned!“ nařizuje mi a já se zmůžu akorát tak na odmítavé zavrtění hlavy.
Ani se nenamáhá, aby svůj příkaz zopakoval. Místo toho spěšně odemkl dvířka mý cely a hrábl po mně, asi tak jako kočka hrábne po kanárovi v kleci. Nemám vůbec šanci nějak uhnout, a tak jen bezmocně sleduju, jak mě vytahuje ven. Jakmile je horní půlka mýho těla venku, hrubě mě popadne za ruku.
„Neee! Já nechciiii!“ řvu, ale to je asi tak to jediný, co můžu dělat. „Proč to sakra děláš?!“ domáhám se aspoň odpovědi a s doširoka rozevřenýma očima koukám, jak sundává krytku na stříkačce.
„Protože nechci, abys nám sem dotáhla společnost, rozumíš?! Myslel jsem, že seš upírka po Alexovi, ale očividně to není všechno! Vidělas Rielovy vzpomínky... ten hajzl tě musel kousnout!“ mumlá upír a špička jehly je jen kousek od mý kůže.
Posbírala jsem veškerý zbytky svejch sil a volnou rukou jsem máchla tím směrem. Sykla jsem bolestí, když se ostrá špička jehly zaryla do mýho předloktí, ale díkybohu se mi podařilo mu ji vyrazit. Slyšela jsem ji zazvonit o podlahu a jenom jsem doufala, že jich ten upír nemá u sebe víc. Podle jeho reakce bylo zřejmý že ne.
„Děvko!“ sykl rozzuřeně a hřbetem ruky mě tvrdě uhodil do tváře, až se mi zatmělo před očima. Hlava mi skoro bezvládně klesla na vlhkou podlahu a já s obavama očekávala další ránu, která mě už nadobro zbaví vědomí. Možná by to nakonec nemuselo být vůbec špatné...
Jenže upír se místo toho zvedl a začal hledat svou stříkačku. Jakmile k nám byl otočený zády, matně jsem zaregistrovala v kleci nějaký pohyb. Ta holka! Plížila se téměř neslyšně ven a já se snažila ani nehlesnout, když přelízala přese mě. Záviděla jsem jí, že má možnost utéct, mý tělo bylo jako paralyzovaný, věděla jsem, že bych se nedokázala postavit na nohy. Jediná moje naděje byla, že až se dostane na svobodu, někoho sem pošle. Třeba budu tou dobou ještě naživu...
Se zatajeným dechem jsem sledovala, jak se blíží ke dveřím... už jenom pár kroků a bude odsud pryč... Srdce mi napětím snad přestalo bít. A vzápětí se zastavilo úplně, když jsem si všimla, že se ten upír se stříkačkou vítězoslavně sevřenou v pěsti, vrací ke mně. Dívala jsem se na něho a doufala, že bude tak zaujatej mou maličkostí, že po svý druhý zajatkyni ani nevzdechne. On se ale vprostřed cesty nečekaně zastavil a zavětřil, úplně jako nějaký zvíře.
A já pochopila, že je zle. Ještě dřív, než se na tu holku se vzteklým zařváním vrhnul a jediným pohybem jí zlomil vaz, ještě předtím, než její pokroucené tělo kleslo bez života k zemi. V ten okamžik neumřela jen ona ale i já. Protože nebyl absolutně žádnej způsob, jak bych se odsud mohla kdy dostat.