Forsaken - 72. díl

Upír u mě znovu poklekl a zabořil svý prsty bolestivě hluboko do mý paže.
Dumám přitom, proč je to vlastně tak nepříjemný, když jinak se mý tělo tváří, jako kdyby bylo naprosto ochrnutý. Jeho hrubý dotyky ale naneštěstí cejtím. Stejně jako to, když mi bezohledně zabodnul tu jehlu do paže a naráz do mě vyprázdnil celej obsah stříkačky.
Pálilo to jako čert, prsty se mi na okamžik úplně zkřivily bolestí. Ale nesnažila jsem se bránit, teď už ne. Jenom jsem tam bezmocně ležela na zemi a čekala, až se mnou skončí. Netrvalo to dlouho a ta látka začala účinkovat. Než jsem se nadála, propadla jsem se do temného víru nicoty a tentokrát už se mi žádný sny nezdály...
Cítím, jak se mnou někdo nevybíravě třese, a zarputile odmítám otevřít oči. Nechci se znovu probudit, chci zůstat pohřbená v tý temnotě, kde mě nic nebolí a netrápí. Sladké bezvědomí...
„No tak, Izabel!“ ozve se netrpělivej hlas, kterej okamžitě identifikuju jako Rielův.
Že by ho ten upír taky dostal? Ta myšlenka mě docela pobavila... Už jen kvůli tomu se musím podívat...
S námahou rozlepuju víčka a koukám kolem sebe, aspoň všude tam, kde to nevyžaduje pohnutí hlavou. Okamžitě si uvědomuju, že už nejsem na zemi hned před svou klecí. Ležím na úzký posteli a vzhledem k tomu, že zdi tu jsou úplně stejně útulný jako v mým vězení, usuzuju, že se nacházíme v nějaký další místnosti upírova doupěte. Jo, i ta žárovka vypadá dost podobně. A tím to vybavení taky končí. Pokud teda nepočítám Riela, kterej sedí na okraji mý postele a tváří se dost ustaraně.
„Konečně jsi vzhůru! Už jsem se začínal obávat...“ prohodí netrpělivě a já ani nedokážu vypovědět, jak ráda slyším ten jeho lehce arogantní hlas.
„I já...“ vypravím ze sebe, ale nejsem si jistá, jestli z toho mýho zachroptění něco vyrozuměl.
„Vypadáš strašně,“ poznamenal, zatímco vytáhl z vnitřní kapsy už dobře známou lahvičku.
Visím na ní očima jako ten nejhorší feťák. Odšroubovává uzávěr a pomalu mi ji přikládá k ústům. Musí mi nadzvednout hlavu, aby do mě dokázal tu krev vpravit. Tentokrát mi chutná úplně božsky a skoro zalituju, když už je konec. Klidně bych si dala ještě jednu. Vzápětí se tý myšlenky děsím. Takže já už normálka chlastám krev, jo? To jsem tu holku rovnou mohla vysát! pomyslela jsem si s odporem a při vzpomínce na její polámaný tělo se mi udělalo blbě.
„Chvilku lež, ať se ti neudělá hned špatně,“ radí mi Riel a kdybych na to měla dost sil, tak se nejspíš začnu chechtat.
Špatně mi přece už dávno je! Ale kupodivu jak tak poslušně ležím, což mi nedělá žádný velký potíže vzhledem k tomu, že se skoro nemůžu hejbat, tak cítím, jak moje strnulost a svalová křeč pomalu povolují. Konečně se můžu zase zhluboka nadechnout, aniž by se mi hrudník bolestivě svíral, pomalu začínám zase ovládat svý ztuhlý prsty.
„Je to lepší?“ ptá se Riel a odhrnuje mi z tváře špinavý pramen vlasů. Nechápu, jak to mohl udělat tak něžně, když vypadám jak něco, čeho bych se nedotkla ani pětimetrovou tyčí.
„Jo…“ zamumlám vděčně.
„Omlouvám se, Izabel. Byla to moje chyba.“
Bylo vidět, že to Riela fakt trápí. Chtěla jsem mu položit ruku na předloktí, ale včas jsem se zarazila. Mě by teda rozhodně nepotěšilo, kdyby na mě něco takovýho hráblo, tak proč trestat jeho?
„Jak jsi říkal předtím… Nemůžeš mi pořád dělat stín…“ hlesla jsem smířlivě a dávivě jsem se rozkašlala.
„Radši nemluv.“
„Jak jsi mě tu našel?“ vypravila jsem ze sebe stejně, i když mi to dalo značnou práci.
„Náhodou,“ odpověděl mi bez zaváhání.
„Jo?“
„Jo.“
Přikývla jsem. Neměla jsem sílu se s ním teď dohadovat o tom, jestli upíři existujou a nebo ne, a jestli on k nim patří a pokousal mě. V tuhle chvíli mi to bylo prostě úplně ukradený.
„Jak dlouho…“ Rozkašlala jsem se, a tak jsem nemohla svou otázku doříct.
Ale Riel to pochopil. „Šest dní.“
Na okamžik jsem zavřela oči. Páni, žádný div, že připomínám něco, co vylezlo z kanálu. A cejtila jsem se ještě hůř.
„Tak co? Myslíš, že už zvládneš cestu?“ zeptal se za nějakou dobu Riel a pátravě si mě přitom prohlížel. Jestli mě tehdy nazval miss záhrobí, tak jsem radši ani nechtěla znát svůj nynější titul.
„Určitě… Jenom mě spláchni do záchodu…“ zamumlala jsem sebekriticky a on se pousmál.
„Jsem rád, že na tvůj smysl pro humor to nemělo žádnej vliv.“
A pak mě jednoduše popadl i s tou dekou, do který mě musel zabalit, když jsem byla mimo, a nesl mě pryč.