Melien Edhel - XXXIV. kapitola - část 2/2

„Dovolíte na okamžik?“
Gildor byl nepříjemně překvapen příchodem Elronda, nicméně protože to byl jeho lord, nezbývalo mu nic jiného než se s úklonou omluvit a zanechat pobledlou Nimloth o samotě.
Lidianna toho hned využila, aby si s ní mohla promluvit. „Myslím, že už není třeba, abych Glorfindela nějak zabavila, ne?“ zjišťovala. „Po tom, co se stalo, mu už beztak určitě došlo, o koho to máš zájem. A to oběma.“
Nimloth se ustaraně zadívala směrem, kam Gildor s Elrondem zmizeli. Srdce se jí svíralo úzkostí. Jak se to mohlo takhle zkomplikovat? Pochybovala, že jí uvěří, že mu chtěla jen pomoct. Přesto se musela aspoň pokusit mu to vysvětlit.
„Prosím stejně tohož učiň. Já ze sebe pouze hlupáka učinila, však zda on o mě zájem má, toho jsem stále nezvěděla...“
Lidianna pobaveně zakroutila hlavou. „Žertuješ? Jak jinak by ti to měl ještě dokázat? Možná, že i ten jeho souboj s Thranduilem byl kvůli tobě...“ potěšeně se pousmála. „No, vypadalo to už pro něj všelijak, ještě štěstí, že jsi Thranduila vyrušila...“
Nimloth zůstala vážná. „Vskutku štěstí,“ zamumlala bez valného nadšení. „Přesto bych pomoci tvé ocenila...“
„Dobře, dobře,“ nebránila se Lidianna.
Pobavilo ji, že když dojde na lásku, jsou Eldar stejně bezradní a nejistí jako lidé. Přece jen nejsou tak chladní a vždy nad věcí, jak by se mohlo někdy jevit. Byla tomu ráda.
„Fajn, jdu na to... A Nimloth... Hodně štěstí.“
Dříve než stačila Nimloth zareagovat, Lidianna už se vyrazila ke Glorfindelovi. V duchu horečně přemítala, o čem s ním bude mluvit. I když měla během svého pobytu v Imladris dojem, že se celkem spřátelili, teď jí opět připadal odměřený a nedostupný. Upřímně doufala, že si Nimloth vše s Gildorem rychle vyříká, neboť ji nenapadalo nic, čím by mohla Glorfindela na delší dobu zabavit.
„Glorfindele...“ přátelsky se na něho pousmála. Aspoň se o to pokusila, i když jí samotné to přišlo dost křečovité. Nicméně plavovlasý lord na ní neshledal nic neobvyklého a pokud se mu její úsměv zdál poněkud nucený, přičítal to její starosti o Legolase. I on si je dělal.
„Quel lle naa sinome, Lidianna (Dobře žes tu, Lidianno). Nyara amin sut naa Legolas umien (Pověz, kterak se Legolasovi vede)?
Takovouhle příležitost si nehodlala nechat ujít! „Raději se pojďme nejdřív někam posadit. Už jsem z toho všeho trochu unavená...“
„Jistě.“
Dvorně jí nabídl rámě a odváděl ji ke stolům. Neuniklo jí, že se cestou nenápadně rozhlížel kolem sebe, jako kdyby někoho hledal.
„Děje se něco?“ rozhodla se ho zeptat přímo, než aby předstírala, že si ničeho nevšimla.
„Ničeho, aier,“ odvětil lehce. „Pouze jsem cos Nimloth sděliti chtěl, však nikde jí nevidím...“
Lidianna si zastrčila neposedný pramen vlasů za ucho.
„To se ani nedivím. Říkala něco o tom, že potřebuje být chvíli sama. Myslím, že jsem ji viděla mířit ke stájím,“ plácla první věc, která ji napadla.
„Hm.“
Mlčky došli ke stále bohatě prostřené tabuli. Sloužící mezitím stačili sklidit veškeré použité nádobí a příbory a doplnili zásoby jídla a pití. Většina židlí byla teď volná, a tak nebyl pro Glorfindela problém najít dvě místa vedle sebe ve stínu.
„Díky.“ ocenila jeho ohleduplnost Lidianna. „Dnes je opravdu dost teplo. Jeden by ani neřekl, že je zima.“ Sama se musela zasmát nad svou poněkud podivnou větou.
Glorfindel zůstal vážný. „To ano. Však den se již ke konci chýlí a chlad noci ve vzduchu již cítiti jest.“
„To je dobře. Tohle počasí je skoro nesnesitelné,“ postěžovala si Lidianna s povzdechem. Ale musela uznat, že na oslavy je den jako stvořený. Slunce na ně shlíželo z naprosto jasné oblohy a intenzita jeho paprsků si v ničem nezadala s létem. Všichni Eldar si toho náležitě užívali, jen ona si připadala ve svých dlouhých šatech zoufale přehřátá. Diskrétně si otřela hřbetem ruky pot z čela a snažila se tvářit aspoň trochu spokojeně.
Glorfindel jen pokrčil rameny. Jemu díky jeho elfskému původu teplotní výkyvy nijak nevadily. Naopak miloval to napětí a dusno v létě těsně před bouřkou, kdy jako kdyby vše strnulo a bez dechu čekalo, co se bude dít, miloval první závany větru, které jsou jako konejšivá pohlazení milenky přinášející útěchu a naději, a pak první chladné kapky deště na rozpálené kůži, tak osvěžující jako první lok vína po návratu z dlouhé cesty, který svlaží vyprahlý krk.
V duchu se pousmál. Leckoho by asi překvapilo, jak poetický dokáže být. Vytáhl láhev vína ze stříbrného kyblíku, kde se chladila, a nalil si plnou číši. Hned se však nenapil. Místo toho se tázavě zadíval na Lidiannu a očekával od ní nějaké zprávy o Legolasovi. Ta nijak nespěchala. Zrovna si vzala z mísy trs hroznového vína a labužnicky ho ojídala. A přece nemohla mluvit s plnou pusou! Glorfindel se tedy chopil poháru a pomalu upíjel víno. I on vypadala zcela uvolněně, jako kdyby ho vůbec nic netrápilo a jen si vychutnával příjemný podvečer.

Nimloth si přidržela dlouhou sukni a spěšně vystoupila po schodech. Netušila, kolik má času, a ani neměla ponětí, kolik ho vlastně potřebuje. Co když se mýlila a jeho zájem o ni byl pouze fyzického charakteru? Ale jak by jeho oči mohly tak lhát?
Rychle kráčela chodbou až k jeho komnatám, kde se na okamžik zastavila. Zhluboka se nadechla a stiskla kliku.
Thranduila spatřila hned, jakmile vklouzla dovnitř. Seděl ve svém křesle za pracovním stolem, v ruce pohár vína. Pokud si byl její přítomnosti vědom, nedával to ničím najevo. Hleděl před sebe kamsi do dáli, ve tváři zcela prázdný výraz. Jeho zlatá čelenka i složitý spletený účes byly tytam, vlasy mu nyní volně spadaly ve vlnách na záda, zčásti rozšněrovaná tunika odhalovala svalnatou linii jeho prsou.
Nesměle přistoupila blíž. „Thranduile,“ zašeptala téměř ustrašeně.
Teprve tehdy se na ni podíval. A jeho ledové oči jako kdyby ji zmrazily na místě.
„Čehož tu pohledáváš?“ I jeho hlas byl chladný, bez jakýchkoli emocí.
Aniž by čekala na vyzvání, které by pravděpodobně stejně nepřišlo, posadila se naproti němu a očima ho prosila o pochopení.
„Přišla jsem, kterak jsem tobě slíbila...“
Než aby čelil fialovým hlubinám jejích očí, raději se zahleděl na rudou hladinu vína ve své číši. Chtěl, aby ihned odešla, nebyl tak silný, aby dokázal jejímu kouzlu odolávat dlouho. Tolik mu chyběla během těch nekonečných dní, kdy zůstávala v Imladris, nemohl se dočkat, až ji opět spatří... a pak sem dorazí s Glorfindelem a všechno je najednou úplně jinak. Proč sem přišla, aby ho ještě trápila?
„Vskutku milé od tebe... Cožpak jste si již s Gildorem dosti zábavy na úkor můj neužili? Čehož ode mne ještě chceš?“ pronesl spíše rezignovaně než nahněvaně.
Nimloth nevěděla, jestli má být ráda, že na ni nekřičí, a nebo jestli je to naopak známka toho, že už je mu naprosto lhostejná.
„Thranduile, tak to není a ty toho víš... Musíš toho přec věděti...“ zaprosila ho tiše.
Ale marně. „Čehož vím? Hmm? Jen se na sebe podívej. Kým vlastně jsi? Nimloth z Gondolinu? Nikdo takový není... a již není ani té Nimloth, na níž mi záleželo...“
Odmítavě zavrtěla hlavou. „Thranduile, prosím, přestaň. Mnoho věcí se událo od doby, kdy naposledy jsme se viděli. Věcí, o nichž ty ničeho nevíš. Přes to vše nyní tady jsem a pokud ty mě stále ještě chceš, já tvojí budu...“
Thranduilovy rty se zvlnily v krutém úsměvu. „A proč bych zájem o zboží použité míti měl?“ Neosobně si ji přeměřoval. „Však něčeho nedořešeného mezi námi stále jest...“
Nimloth, která sebou při jeho prvních slovech trhla jako kdyby ji udeřil, ztěžka polkla a s nepatrnou jiskřičkou naděje ho sledovala. Sáhl do šuplíku stolu a něco z něho vyndal a položil před ní. Nechápavě hleděla na malý kožený pytlík před sebou.
„Mani naa sina nat´ (Copak to jest)?“ zeptala se ho nejistě. Z neznámého důvodu se obávala podívat dovnitř.
„Ta naa lle (To jest tvé).“
Nimloth váhavě otevřela pytlíček a obrátila ho dnem vzhůru. Do napřažené dlaně jí sklouzl mithrilový prsten se třemi drobnými smaragdy po obvodu. Skoro zadržela dech napětím.
„Ta naa vanima (Je nádherný). Nan´mankoi lle onien ta a´amin (Však proč mi ho dáváš)?“
Oči se jí zalily slzami. Snažně prosila Valar, aby ji už déle nezkoušeli, nemyslela, že by toho mohla snést víc. Ale už podruhé tento den se zdálo, že Valar mají jiné starosti a nebo se jen rozhodli její prosby nevyslyšet.
Skoro strnula, když se na ni Thranduil zadíval s náznakem údivu, jako kdyby nechápal, proč se ho na něco tak zřejmého ptá.
„Toť přec ceny tvé za vítězství v boji s dýkami jest. Užij si ji. A nyní mě již společností svou neobtěžuj. Jist si jsem, že jinde více oceněna bude!“
Nimloth bylo do pláče. I když něco podobného se dalo očekávat, stejně nebyla připravená na to, jak hodně ji jeho otevřené nepřátelství zasáhne.
„Thranduile... Přes to vše jsem to stále já... Věř mi... Neodháněj mě, prosím... Cožpak tobě již na mně pranic nezáleží?“ Příčilo se jí se ho takhle doprošovat, ale neviděla jinou možnost. Kdyby ji aspoň vyslechl! Nechtěla o něho znovu přijít, když to trvalo tak dlouho, než se vůbec dali dohromady! Nemohla teď jen prostě odejít a zapomenout na něho. Ne, dokud měla aspoň nepatrnou naději, že ji ještě úplně nezavrhl.
„Kterak jen bys to stále ty býti mohla? Vždyť se na sebe podívej! Odkdy ty poslušnou Glorfindelovou sestřičkou jsi, jež za každou cenu se mu zalíbiti snaží?! Čehož dalšího bys učinila, bys ty ho ku spokojenosti přivedla, hm?“
Ruměnec, který zbarvil Nimlothiny líce, prozrazoval, že jeho narážku pochopila.
„Kterak si cos takého o mně mysliti můžeš?! Nikdy jsem ničeho špatného neučinila!“ ohradila se ostře, její hněv na chvíli povolil otěže jejímu temperamentu.
„Vskutku?“ Thranduil povstal a nahnul se k ní blíž. „Tedy správání tvé ke Gildorovi ty pouze za přátelské považuješ?“ vmetl jí výsměšně do tváře.
Trochu pobledla. „Thranduile... on... přistihl mne, když jsem za tebou prve šla... v knihovně... Nezbývalo mi ničeho jiného, než zájmu o něho předstírati, by on Glorfindelovi všeho nevyzradil...“ zašeptala se zachvěním.
Nedůvěřivě se zamračil. „A proč by cos takého vaditi mělo? Vždyť náklonnost naše jen stěží tajemstvím byla.“
„Prosím... nenuť mne, bych o tom hovořiti musela, neb vzpomínek těch mne stále velice tíží... Věř mi, že kdybych východiska jiného měla, tohoto bych nikdy neučinila...“
„Možná.“ Obrátil se k oknu a díval se na zasněžené vrcholky stromů. „Však proč věřiti bych tobě měl? Tys nikdy příliš slov Glorfindelových nedbala, proč bys ho tedy nyní poslouchala?“
„Řekněme, že on mne jinak než slovy přesvědčoval... Když za tebou odjeti jsem chtěla, zbránil mi v tom... a příliš na vybranou mi nedal...“ Jediná slza jí skanula po tváři, když si opět v duchu vybavila ty děsivé okamžiky v temnotě.
Thranduil nevěřícně zavrtěl hlavou. „Nevěřím tomu, že on tobě by některak ublížil!“
„Fyzicky nikoliv.“
Nimloth se zvedla ze svého křesla a přešla k němu. „Já tobě sáhodlouze všeho vysvětlovati nehodlám. Pouze věz, že učinila jsem, čeho nezbytno bylo, bychom opět spolu býti mohli. Pokud jsem tebe přitom ranila, tak mi toho hluboce líto jest. Však více než toto tobě říci nemohu. Nikdy jsem tebe v srdci svém nezradila, ač se to občas tak snad jeviti mohlo, toho já tobě přísahám. Můžeš ty téhož učiniti?“ vybídla ho znenadání. Stále nezapomněla na to, jak před jejími zraky tančil s jinou.
„Ovšemže! Proč bych měl nějaké jiné pozornosti své vě-“
Thranduil se zarazil uprostřed věty. Neměl původně v úmyslu toho na sebe tolik prozradit. Zmlkl a ještě víc se zamračil. Co se to s ním děje? Proč ji prostě nevykáže a nemá konečně klid? Protože už takhle si připadá strašlivě sám... uvědomil si vzápětí. Navíc její slova zněla tak upřímně...
„Thranduile... Chápu, kterak toho pro tebe obtížným jest... obzvláště nyní, když si navíc o Legolase jistě starostí činíš... Já toho tobě tedy ulehčím...“ Nimloth krátce stiskla víčka, aby zadržela slzy, které hrozily, že se jí zpod nich vyhrnou. „Vskutku si toho přeješ, bych já ihned odešla a již nikdy více tebe nevyhledala? Můžeš mi slíbiti, že pak šťastným budeš? Jest tohle to, čeho vpravdě chceš?“
Thranduil zatnul zuby. Jen pomyšlení na to, že by ji už nikdy nespatřil, ho naplňovala podivnou úzkostí. Ale copak může věřit jejím slovům? Co všechny ty dotyky... čas, který strávila s Gildorem... a očividně dobrovolně! Všechno se v něm bouřilo, nutilo ho, aby se jí vysmál a zatratil ji, aby ji nemilosrdně navždy vyhnal ze svého života... Jeho srdce však stejně hlasitě křičelo, aby nepromarnil šanci, která se mu naskytla... Křičelo, aby ji pevně sevřel v objetí a nepouštěl... Mlčel.
Nimloth chvíli marně čekala na nějakou reakci. Ale Thranduil jen dál stál zády k ní a hleděl z okna, jako kdyby nic z toho, co říkala, ani neslyšel. Doufala, že mu stojí aspoň za nějakou odpověď, teprve po nekonečně dlouhých minutách ticha to vzdala.
„Namaarie, Thranduil (Buď sbohem, Thranduile)...“ zašeptala zlomeně a jemně ho pohladila po hedvábné hřívě vlasů. Přála si, aby si jejich hebkost a vůni mohla navždy vtisknout do paměti. Pravděpodobně to bylo naposledy, co měla příležitost se ho takto dotýkat.
Tiše se vytratila z místnosti a bezmyšlenkovitě zamířila do svých komnat. Neměla nejmenší ponětí, co si počne. Cožpak by mohla přijmout jinou nabídku, když je její srdce roztříštěné na tisíc kousků? Kolikrát ho ještě dokáže ztratit a přežít tu bolest? Kolikrát ještě bude slepě věřit, že by se její bláhový sen mohl vyplnit? Blížil se podvečer a brzy bude muset Glorindelovi sdělit své rozhodnutí. Proč jí to vlastně udělal? Tvrdil, že chce její štěstí a přitom zničil to, na čem jí nejvíc záleželo. A nebo to ani nikdy neměla? Byl to jen pouhý přelud? Proč by se vlastně měla dál takhle trápit? Na co je jí dlouhý život, když ho nemá s kým strávit? Neměla už dost sil, aby všemu čelila opět sama. Proč by měla dál žít? Pro co? V Thranduilově životě ani srdci už pro ni není místo... A Glorfindel... Tomu bude bez ní také lépe. Možná si i konečně najde nějakou hodnou elleth a usadí se... Je jim všem akorát na obtíž... ale to už nebude dlouho trvat. Znala bylinu, která dokázala přivodit hluboký spánek... věčný spánek...
S novým odhodláním vešla dovnitř a zavřela za sebou dveře na petlici.