Melien Edhel - XXXV. kapitola - část 1/2

XXXV. KAPITOLA
Vlče na chvíli zvedlo hlavu z tlapek a zazívalo. Astalder, tak mu nyní všichni říkali, a jemu se to líbilo. Mezi statnými jedinci svého druhu neměl mnoho příležitostí k nějakým hrdinným činům, avšak říkal si, že i oni by ocenili, jak pomohl tomu zlatovlasému Eldovi. Pokousat Námu sice nejspíš nebylo zrovna moudré, ale situace byla příliš zoufalá, než aby měl čas vymýšlet něco lepšího. A otec toho Eldy jeho zásah také ocenil. Když na něho nebyla soustředěna veškerá pozornost, znovu ho poplácal a příslíbil mu za odměnu mísu plnou výborného masa. Pouze z toho, jak to říkal, se Astalderovi sbíhaly sliny. A taky ho to dost překvapilo. Do té doby měl pocit, že by se od něj dočkal leda kopance. Díval se na něho tak nevraživě, že měl chuť ho rafnout. A teď od něj dostane mísu masa... Hmm... To by si dal líbit... Vzhledem k tomu, že naposledy jedl ještě předtím, než opustili zlatý les, tak už měl velký hlad. Skoro jako vlk... Koutky jeho tlamy se zvedly jakoby v úsměvu.
No jo, ale jak se má dožadovat jídla, když se tu pořád něco děje? Thranduil, ten starší zlatovlasý Elda právě bojoval proti nějakému tmavovlasému Eldovi, a vypadalo to, že ho i zakrátko udolá. Astalder tomu byl rád, ten tmavovlasý mu nevoněl tak dobře a navíc mu neslíbil žádné maso. Lidiannu, tu dívku, která ho našla, nikde neviděl, ale tušil, že se šla podívat za tím mladým zlatovlasým Eldou, co s ním trávila tolik času... za Legolasem... Vypadala dost ustaraně, když ho Námo skoro zabil, asi jí na něm opravdu záleželo... Á, tady přicházela! I s tou stříbrnovlasou Elfkou, jež mu prohlížela tlapku. Měla něžné ruce a cítil, že má také něžnou duši, avšak byl v ní i hluboký smutek. Když sledoval, jak se rozběhla k aréně a očima visela na Thranduilovi, leccos si domyslel. Pak vykřikla a Astalder vyskočil ze země. Nechápal, proč volá jméno toho druhého, a zřejmě to nevěděl ani Thranduil, protože se na ni zadíval téměř ublíženým pohledem. Bum! Astalder přimhouřil oči a útrpně zakňučel. Jeho Eldovi byl zrovna vyražen meč z ruky a hrot meče toho druhého mu spočíval na prsou. Jaká škoda! Doufal jen, že ho ten tmavovlasý nezabije, opravdu rád by dostal to slíbené maso! Ale ne, naštěstí ho nechal žít...
Astalder se díval, jak Thranduil odchází do paláce a přemítal, jestli je teď vhodná chvíle, aby se za ním vydal a řekl si o svou odměnu. Nakonec usoudil, že bude asi lepší ještě s tím počkat. Sedl si k oběma dívkám, zatímco ty si spolu něco domlouvaly, a když potom Lidianna zamířila k tomu velkému zlatovlasému Eldovi, kterého ještě neznal, s odstupem ji následoval. Počkal, až se ti dva usadí u stolu, než přiběhl a posadil se k ní. Zrovna jedla nějaké bobule a on jí strčil čenichem do nohy, aby na sebe upozornil.
„Ah... Astaldere... tady jsi... Hodný chlapec...“ Láskyplně ho podrbala za uchem. Líbilo se mu, když ho hladila. Bylo to možná skoro tak dobré jako mísa plná masa... Tlumeně zavyl. Nijak hrozivě, jen tak, aby věděla, že mu něco chybí.
Ten Elda se ihned sklonil, aby se na něho podíval.
„Krásné zvíře,“ prohodil a Lidianna mu stručně vyprávěla, jak k němu přišla.
„Říkal jsem si, kdo to byl, kdo Legolase zachránil. Jen jsem si myslel, že Thranduilovi patří podle toho, kterak u něho se držel.“
„Kdepak.“
Zdálo se, že si všimla, jak dychtivě se dívá na jídlo v její ruce. „Máš hlad, Astaldere?“ zeptala se ho a pohladila ho po hřbetě.
Souhlasně zakňučel.
„Promiň, že jsem na tebe pozapomněla... bylo tu tak trochu rušno...“ omlouvala se mu, zatímco nandávala na talíř pečené maso.
Jakmile mu ho podala, dychtivě se do něho pustil. Ještě vedle něho položila misku s vodou a pak už ho nechala, aby si mohl nerušeně užít své hody. Ach a jaké! Astalder jedl s takovou vervou, až mu šťáva tekla po tlamě na bílý kožíšek na náprsence. Ale co, to si pak očistí jazykem! Hmm... taková lahoda! Za tohle už jí úplně odpustil, že ho prve zavřela v pokoji. Ale víckrát ať už ji to ani nenapadne, sic jí to tak lehce nepromine!
Najednou pustil pečené stehno a zahleděl se k paláci. Z jeho širokých dveří právě vycházela ta Elfka... Nimloth... Hlavu měla skloněnou k zemi, ramena se jí jemně chvěla. Zpozorněl. Něco nebylo správně.... Chvíli jen nasával pachy, než se tiše vytratil od Lidianny a Glorfindela, jak se ten velký Elda jmenoval, a vyrazil za ní. Byla tak zahloubaná, že si ho ani nepovšimla. A nebo mu to plížení tak výborně šlo! Každopádně se mu bez obtíží podařilo proklouznout do jejího pokoje, než zavřela dveře. Tam zalezl pod stůl a nedůvěřivě pozoroval její počínání.

Nimloth, která si nezvaného návštěvníka nebyla ani v nejmenším vědoma, ve spěchu shromáždila na stole potřebné věci a pak začala hledat mezi lahvičkami v truhle tu správnou. Několik jich vytáhla, aby mohla přečíst etikety nalepené na nich, ruce se jí chvěly tak, že jí jedna vyklouzla z prstů a roztříštila se o kamennou podlahu. Vůně sušených bylin hned zaplnila celou místnost. Nimloth tlumeně zaklela, ale zakrátko už hledanou lahvičku objevila. Dala vařit vodu do kotlíku, byla přitom natolik rozrušená, že si při rozdělávání ohně zapíchla třísku do prstu a musela to zkusit několikrát, než se jí vůbec podařilo malou hraničku dřívek zapálit. Zatímco se voda ohřívala, nasypala byliny do poháru a pro jistotu k nim ještě přidala hrst temně zelených krystalků, které používala jako dezinfekci. Potom usedla do křesla před krb a s napětím sledovala vodu v kotlíku.

Erestor seděl na dřevěné lavici ve sklepě a užíval si chvíli nerušeného klidu. Před sebou na stolku měl plnou číši vína, nedaleko sebe naražený sud, ze kterého si pravidelně doléval, a v rohu až po strop vyrovnány ležely další sudy. Chladné ovzduší a téměř naprosté ticho také značnou mírou přispívaly k Erestorově pohodě. Organizování princovy svatby a následných oslav, byl nemalý úkol, naštěstí se zdálo, že vše proběhlo k Thranduilově spokojenosti. Tedy až na Legolasovy prohry, byl si jistý, že něco takového potěšilo Thranduila jen stěží. Jakmile dýkařské souboje skončily a on se přesvědčil, že je o prince dobře postaráno, odebral se sem, aby si od všeho toho rozruchu odpočinul. Teď jen kdyby ho nikdo nějakou dobu nesháněl...
Prásk!
Bouchnutí sklepních dveří rychle ukončilo Erestorovy naděje. V duchu si povzdechl. Doufal, že ať už je to kdokoliv, že po něm nebude nic chtít a co nejdřív se zase ztratí. Jakmile však zaslechl tlumené nadávky namířené proti jistému lordovi, jeho rozmrzelost zmizela.
„Mani marte, Finrod (Čehožpak se přihodilo, Finrode)?“ přivítal příchozího a nalil mu číši vína.
Oslovený Elda s neelfským zavrčením odložil meč a usedl na lavici proti Erestorovi. Vděčně přijal nabízený pohár a naráz ho do sebe obrátil.
„Amin neve ikotane (Byl jsem tak blízko)...“ utrousil rozladěně.
Erestor se zadíval na temnou modřinu, která se mu rýsovala na bradě. „Vskutku se toho tak jeví...“ odtušil, ale na nic se svého přítele nevyptával.
Finrod se s unaveným povzdechem opřel o zeď za sebou a zavřel oči. V duchu si znovu přehrával svůj souboj s tím Elrondovým lordem, Gildorem... Stále to nedokázal pochopit. V jednu chvíli byl ve výhodě, vítězství téměř na dosah, a ve druhé ucítil tvrdý úder do brady a s heknutím se sesunul k zemi. Elleth, které po čas oslav věnoval svou pozornost, a nepochyboval o tom, že se mu na oplátku od ní dostane něčeho víc, se od něho po souboji se zvonivým smíchem odvrátila a raději odešla za Lindirem. Za Linderem, krucinál! Finrod nezpochybňoval talent tohoto Elrondova pěvce a hudebníka, ale jak mu mohla dát přednost zrovna před ním?!
„Erestore?“ ozval se znenadání.
Tmavovlasý ellon sebou trhnul, jako kdyby byl přistižen při něčem nepřístojném, ale když se ubezpečil, že Finrod stále ještě neotevřel oči, dál si ho nezakrytě prohlížel.
„Hmm?“ zareagoval pouze nepřítomně.
Vždycky si přál být více jako Finrod, silný, rozhodný a odhodlaný. Ne z důvodu, že by mu snad něco záviděl, jen proto, že by mu pak mohl být blíž. Cítil se v jeho společnosti dobře. Občas se neubránil, aby nevzpomínal na jejich první setkání...

Erestor byl v Thranduilově království a službách teprve krátce a mnoho Eldar ještě neznal. Po pravdě řečeno se ani moc nesnažil, aby se s někým blíže seznámil. Měl dost povinností, než aby mu na něco tak neúčelného zbýval čas. Byl naprosto spokojený s tím, jaký život vedl, někomu by se mohl zdát sice prázdný a osamělý, ale jemu ta jednoduchost vyhovovala. Alespoň si to myslel.
Pak přišlo první větší jednání, když dorazili zástupci lidí, od nichž odebírali víno a jiné zboží. Zatímco se snažil pro Mirkwood dohodnout výhodné podmínky, Thranduil, který k jednání přizval i několik dalších rádců, se ani nenamáhal skrývat svou nechuť vůči lidem i němu. Nakonec Erestora přerušil uprostřed věty a zcela zpochybnil vše, co do té doby řekl. Nikdy předtím se necítil tak... ponížený... nekompetentní... S námahou vykouzlil náznak úsměvu a omluvil se s tím, že pokud ho Thranduil již nebude potřebovat, tak by se s jeho dovolením vzdálil. Několik lidí se zasmálo a Thranduil sám prohodil něco o jeho neschopnosti, nicméně mávl rukou, že může opustit jednání. Aniž by se kdokoliv nad jeho hrubým chováním pozastavil, všichni pokračovali v domlouvání nové smlouvy.
Rozčilený tak, že téměř lapal po dechu, vyrazil Erestor z paláce. Potřeboval být sám... potřeboval někomu ublížit... potřeboval ze sebe dostat všechen ten vztek, co se v něm za tu dobu, co u Thranduila pracoval, nahromadil... Nebylo snadné se tomuto králi zavděčit a tohle už byl vrchol! Měl chuť se hned sbalit a odjet. Kdyby to nebylo přání jeho lorda, ani by sem nikdy nevkročil! Na Elrondově dvoře byl uznáván a jeho znalosti a diplomatické schopnosti se neodvážil nikdo zpochybňovat. A tady?! Netušil, proč si lord Elrond umanul, že bude pro spojenectví Mirkwoodu a Imladris přínosem, když si vzájemně vymění rádce. A ani by mu na tom vcelku nezáleželo, kdyby se Elrond nerozhodl, že vyšle jako zástupce své říše svého hlavního rádce! Ale proč?! Thranduil poslal do Imladris jakéhosi mladého Eldu, o němž Erestor v životě neslyšel. Očividně mu nezáleželo na spojenectví s nimi natolik, aby se připravil o nějakého schopného poradce! Elrond přesto trval na svém...
Tlumeně zaklel. Aniž by si to byl ochoten přiznat, stýskalo se mu... po nádherném údolí, v němž se Imladris nacházela, i po jejích obyvatelích... něžné a milé Celebrían, jež vždy měla pro každého laskavé slovo, po vážném Elrondovi, s nímž často hrál šachy a rozmlouval o všem možném, i po jejich dětech, divokých dvojčatech Elrohirovi a Elladanovi i po půvabné Arwen... A také po mladém Glorfindelovi, který byl velitelem Elrondových vojsk. Moc často ho nevídal, neboť oba měli vlastní povinnosti, které je příliš často dohromady nepřivedly, přesto jejich občasná setkání byla příjemná. Erestor se pokaždé neubránil podivnému rozechvění, které se ho zmocnilo, kdykoli se vyskytl v jeho blízkosti. Glorfindelova zlatá hříva, akvamarínové oči a vysoká svalnatá postava okouzlovaly většinu dívek a ani on se zcela nedokázal ubránit vlivu, který na něho tento válečník měl. Díky svému původu byl vyšší a urostlejší než ostatní ellyn, s nimiž se kdy setkal, a vyzařovalo z něho neuvěřitelné charisma, jako kdyby byl sám jedním z Valar...
Netrpělivě si setřel slzu, která mu nečekaně skanula na tvář. Nenáviděl se za svou slabost! Nenáviděl Thranduila! Nenáviděl všechny ty povýšené mirkwoodské Eldar! A nenáviděl –
Prudce zvedl hlavu, když znenadání vycítil něčí přítomnost, a nejistě se rozhlédl kolem sebe. Nacházel se v odlehlém koutu zahrady u jezírka, pomalu se šeřilo. Večerní vzduch byl prosycen pronikavou mátovou vůní z drobné rostlinky, kterou drtil v prstech, aniž by si byl vůbec vědom, že ji utrhl. Okamžitě ji upustil na zem a otřel si ruku do své dlouhé tmavé róby. Jeho tvář byla chladná maska, jež dokonale skrývala jeho pocity, když bez hnutí čekal, až se ten nevítaný návštěvník objeví. Předpokládal, že jakmile ten druhý odhalí jeho identitu, bez zájmu ho mine. Ten ale kupodivu neměl něco podobného v úmyslu, místo toho si to namířil přímo k němu. Bez dovolení si přisedl a pohodlně se opřel.
„Vanima undome (Nádherný večer, že), he?“ prohodil přátelsky.
Jeho lehce chraplavý hlas zaujal Erestora natolik, že se k němu otočil, aby si ho blíže prohlédl. Na první pohled bylo zřejmé, že to není nějaký knihovník, jeho široká ramena a mocný meč u pasu to dokazovaly mimo veškeré pochybnosti. Stejně jako nepochyboval o tom, že tohoto Eldu nikdy předtím nespatřil. Jeho havraní vlasy a jantarové oči byly natolik nápadné, obzvláště mezi povětšinou plavovlasým Thranduilovým lidem, že by si někoho takového jistě zapamatoval.
„Amin uuma nowa tanya (Toho si nemyslím),“ odvětil odměřeně, aby skryl své rozpaky, a doufal, že ten neznámý opět odejde.
Ten se ale nenechal touto strohou reakcí odradit. „Engwar re (Špatný den)? Ai´er ruthe lle (Kdos tebe rozzlobil)?“ vyptával se dál.
Erestor už toho měl dost. Jakým právem se mu tenhle nevychovanec vměšuje do soukromí?! A jak vůbec mohl poznat, že je rozčilený?
„Amin uuma hanta lle malia (Já zájmu Vašeho neoceňuji),“ oznámil mu mrazivým tónem a zvedl se k odchodu.
„Ar´ mani umaya lle hanta (A čehož bys ocenil)?“
Jeho slova ho z neznámého důvodu zastavila. Snad proto, že málokdo měl odvahu ho déle zdržovat, když takto promluvil. Tenhle ellon je buď naprosto tupý a nebo... nebo se chce pobavit na jeho účet!
„Lemba amin ereb (Nechte mne o samotě)!“ nakázal mu zamračeně a očekával, že tentokrát už budou mít jeho slova požadovaný účinek. K jeho neskonalému úžasu se ten neznámý pouze zasmál.
„Ta uuma moota ve´sina (Takto to nefunguje),“ sdělil mu klidně.
„Mani (Co)?!“