Srdce bojovnice - 43. díl

Když mi Lindir ovazoval ránu podruhé, tvářil se ještě méně přívětivě než předtím. Při šití ale nedával na sobě nic ze svých emocí znát a jistou rukou opět stáhnul okraje kůže k sobě a znovu to místo důkladně potřel mastí.
Po celou tu dobu jsem ležela zcela netečně a úzkostlivě jsem se vyhýbala jeho pohledu. Bylo to prostě k vzteku. Kdyby se za ním nestavil Saeros a nepřinesl pro mě čerstvé sladké pečivo od kuchařky, pak by léčitele jistě nenapadlo, aby mne tak brzy vyrušoval. Takhle ovšem odhalil mé počínání dřív, než jsem vůbec mohla svůj život vážněji ohrozit.
„Mám už toho skutečně dost!“ oznámil mi, když dotáhl obvaz a zamračeně si mě přeměřoval. „Nechápu, proč Thranduil trval na tom, abych tě ošetřil já, ale když už jsem se tak rozhodl, pak ty mi nebudeš moji práci mařit!“
Letmo jsem na něho pohlédla, abych zjistila, co hodlá udělat. Když jsem spatřila, jak odmotává další kus obinadla, zmocnilo se mě neblahé tušení. A skutečně... Se sveřepým výrazem uchopil mou zdravou ruku a bez jakéhokoli vysvětlení mi kolem ní omotal ten úzký pruh látky a než jsem se zmohla na protest, přivázal mi ji k noze postele. Stejným způsobem uvěznil i mou druhou ruku, i když mi nechal dostatek volnosti, abych s nimi mohla aspoň trochu hýbat.
„Co když budu mít žízeň?“ namítla jsem chabě.
„Pak zavoláš!“ odbyl mne a nespokojeně na mě shlížel.
Ztěžka jsem polkla. „Je mi to líto, opravdu.“
„To je dobře! Ale stejně tě nepustím!“ odsekl značně dopáleně a zvedl se k odchodu.
Ani nestihl dojít k pootevřeným dveřím, když ty se najednou rozrazily a v nich stanul princ, zřejmě přilákaný Lindirovým hlasem.
„Copak se to tu děje?“ Jakmile padl jeho pohled na mě, zamračil se a přistoupil až k posteli. „Proč jsi ji přivázal, Lindire?“ zeptal se a z jeho slov čišela zjevná nelibost.
„Proč?!“ opáčil léčitel dotčeně. „Protože si vytrhala stehy! A já jí to nebudu zašívat donekonečna!“
Thranduil odmítavě potřásl hlavou. „Ovšem, ale přesto to jde přece i jinak!“
Vytáhl dýku z boty a dvěma jistými pohyby mi přeřízl pouta. Díval jsem se na něho a byla mi skutečně hanba.
„My dva... si musíme promluvit, rozumíš, Riel?!“ řekl mi vzápětí tvrdě.
„Ano, pane,“ přisvědčila jsem.
„Jsi vojákem, ne nějakou slečinkou, takže zanech těch svých ubohých pokusů ukončit svůj život a postav se následkům svých činů jako voják!“
Raději jsem se zahleděla na zem, abych nemusela čelit obvinění v jeho safírových očích.
„Právě proto, pane...“ hlesla jsem žalostně a nenáviděla se za svou slabost. „Vím, jaký je trest za...“ odmlčela jsem se, protože jsem nedokázala ta slova vyslovit.
„Za dezerci? Jistě... je to přísný trest, ale i takový se dá snést! Aspoň si příště podobný čin rozmyslíš!“
„Nemyslím trest za dezerci, pane. Však víte, co mám na mysli...“ vypravila jsem ze sebe nešťastně.
„Nejsem tu od toho, abych ti hádal z ruky, vojáku!“ odbyl mě Thranduil břitce. Jeho tón byl přitom ostrý skoro jako mé nože. „Jsem tu, abych se podíval, jak se daří jednomu z mých mužů! A pokud nepřestaneš zdržovat své uzdravení, pak k tvému provinění dezerce přidám ještě vyhýbání se povinnosti, rozumíš?!“
„Ale pane, my oba přece víme, že má povinnost už dávno skončila... Smrt...“ odkašlala jsem si, abych si pročistila hrdlo, které se mi nečekaně sevřelo. „Smrt Belega je přece neomluvitelná.“
Prosebně jsem se na něho zahleděla a doufala, že mě konečně přestane tak mučit. Proč mluví o povinnosti a o tom, že jsem dosud jedním z jeho mužů, když jediné, co mě ještě čeká, je žalář?
„Opět ses rozhodla vynášet soudy za mě, Riel? Laskavě nech tuto činnost na mně! Ty hleď, ať se co nejdříve uzdravíš, a jakmile uznáš, že jsi dosti silná, abys přijala svůj trest, pak za mnou zajdi!“
Lindir se pohrdavě ušklíbl. „A tím myslíš, že její uzdravování urychlíš, Thranduile?! Po tomhle si příště nevytrhá jenom stehy, ale raději si utrhne celou ruku, jen aby se vyhnula svému trestu!“
„To si nemyslím, Lindire. A pokud ano, tak já jí vlastnoručně utrhnu i tu druhou. Ale ona už bude rozumná, že ano, Riel?“ Jeho oči se opět zavrtaly do mě. Vyzývaly mě... vysmívaly se mi... povzbuzovaly mne... ale nezatracovaly mne. A já na nich visela, jako kdybych byla uprostřed širého oceánu a tohle byla poslední věc, která mě držela od toho, abych neklesla do bezedné hlubiny. Jeho oči samy však byly to nejzrádnější hlubinou...
„Ano, pane,“ odvětila jsem a cítila se, jako kdybych si právě podepsala ortel smrti.