Srdce bojovnice - 44. díl

„To jsem rád.“ Thranduil se na mě pousmál a jeho tvář na okamžik ztratila něco ze své tvrdosti. „Voják si nesmí sáhnout na život, neboť jeho život náleží pouze králi, a pokud tak učiní, pak okradl samotného krále. A za to je hodně přísný trest...“ ubezpečil mne tónem, ze kterého mi přeběhl mráz po zádech.
„Takže mne bude soudit sám král, pane?“ zeptala jsem se a byla ve mne v tu chvíli hodně malá dušička, protože král Oropher zrovna nebyl znám svojí shovívavostí, spíše naopak.
„Nikoliv, vojáku, soudit tě budu já,“ dal mi princ ihned odpověď. „Ovšem být tebou, pak bych to nepovažoval za výhodu.“
Lindir se na něho překvapení podíval. „Ty, Thranduile? A jsi si jistý? Neměl by o tomhle spíš rozhodnout král?“
Princ po něm šlehl nevlídným pohledem. „Laskavě nesnižuj mou autoritu, Lindire, ujišťuji tě, že toto rozhodnutí je zcela v mé kompetenci kapitána! Koneckonců událost, kterou budu prošetřovat, se udála mezi vojáky a kdo jiný než kapitán má dostatek informací, aby mohl posoudit veškerá fakta?“
Lindir přísně sevřel rty. „Pojďme raději ven,“ navrhl vzápětí, ale znělo to spíš jako rozkaz než cokoli jiného.
Princ se nebránil a následoval ho za dveře, které za ním Lindir pohotově zavřel. Ale nejspíš je někdo měl předem varovat, že můj sluch je mimořádně citlivý i na jednoho z Eldar, a tak jsem neměla nejmenší potíže zachytit kousky jejich tlumené konverzace. Tedy... samozřejmě, že jsem je nešpehovala, to se přece pro vojáka nehodí, ovšem co jiného jsem mohla dělat, vyjma přitisknutí si polštáře přes hlavu?
„... tohle se mi pranic nezamlouvá!“ protestoval Lindir. „O co ti vlastně jde?!“
„Co tím myslíš? Jenom se snažím plnit svou funkci velitele, nic víc.“
„Skutečně?! Tak proč se tolik zajímáš o to děvče?! Když ji přivezli, měla být dána do péče léčitelům a pak hned souzena králem! A namísto toho ji necháš odnést sem do ústraní a obtěžuješ s jejími zraněními mě!“
„Tak se přece nerozčiluj, Lindire,“ pronesl princ konejšivě. „Vždyť by ses jinak nudil. A navíc ti důvěřuji, přece jen ses učil od samotného Elronda a ten je hodně schopný léčitel.“
„Strč si své lichotky někam, Thranduile, víš, že sladkými řečičkami u mě ničeho nedosáhneš! Radši mi řekni pravdu!“
„Dobrá, ty hlavo umíněná. Ale tu poklonu jsem myslel skutečně upřímně, ať už mi to věříš nebo ne. A jde mi pouze o to, aby tento zapeklitý případ byl správně posouzen ze všech úhlů.“
„Ovšem! Ale proč?! Proč ztrácíš svůj čas s něčím takovým?! Co ti záleží na tom, jaký dostane nebo nedostane trest?! Jsou s ní akorát potíže! A jestli hodláš namítat, že ti zachránila život, a že jí tedy něco dlužíš, tak si rovnou tu námahu ušetři!“
„To jsem vůbec říct nehodlal. Je to voják, a proto akorát plnila svou povinnost. Proč tě vůbec zajímají mé úmysly s ní?“
„Protože bych nerad, aby sis kvůli ní zkomplikoval život! Pokud tě tak přitahuje, pak se s ní jednoduše vyspi! A poté se jí co nejdříve zbav! Elleth jako je ona nepřináší nikomu štěstí!“
„Nepovídej, že jsi náhle tak pověrčivý, Lindire! Co ti na ní tak vadí?“
„Co mi na ní vadí? Spíš se zeptej, co mi na ní nevadí! Je v ní něco... odlišného... a nemám z toho vůbec dobrý pocit.“
Slyšela jsem, jak se princ zasmál. „Prosím tě... Ještě mi zkus namluvit, že ji sem poslal Sauron!“
„To neříkám. Ale copak sis nevšiml toho, jak se zachovala k Saerosovi? To zrovna nesvědčí o dobrotě jejího srdce!“
„On si ti snad stěžoval?“ podivil se Thranduil.
„Ne, ale mám oči, tak vidím, jak se může přetrhnout, aby na ni zapůsobil. Kdyby mohl, jistě by jí přinesl i hvězdu Eärendilovu. Ale hádám, že i to by jí bylo málo!“
Po těchto slovech jsem se hluboce zastyděla, protože v tomhle měl naprostou pravdu. Se zatajeným dechem jsem čekala, co na to řekne princ.
„Saeros jí jenom nerozumí, toť vše,“ konstatoval jednoduše. Jako kdyby on snad dokázal rozpoznat, co trápí mou duši! Jeho samolibost byla prostě neskutečná!
Lindir zřejmě sdílel mé pocity. „A ty snad ano?!“ pronesl kousavě. „Jenom bych nerad, abys nakonec skončil jako on!“
„Ujišťuji tě, že to se nestane.“ Thranduilův hlas byl zcela prost jakéhokoli náznaku pochybností.
„A můžeš mě také ujistit, že při těch tvých hrách nedojde ona úhony?!“
„To ti slíbit nemohu, ale rozhodně si nebude stěžovat.“
Princ tímto zřejmě považoval jejich rozhovor za ukončený, protože jsem zaslechla jeho tiché kroky mířící k východu. Lindir se ale nehodlal nechat odbýt.
„Proč ji prostě nemůžeš nechat na pokoji?!“ ozval se znovu a jeho hlas zněl dost pobouřeně. Očividně už měl dost princova neochvějného přesvědčení.
„To jsem až dosud dělat, ovšem jak se zdá, nikam to nevedlo. Tedy zkusím nyní více osobnější přístup!“ oznámil mu princ a krátce nato za ním zaklaply dveře.
Ležela jsem bez hnutí na posteli, jenom srdce mi bilo jako splašené. Netušila jsem, co si pod tím Thranduilovým označením představit, ale příliš lákavě to tedy neznělo. Téměř jsem si začínala přát, aby můj případ dostal raději k posouzení král.