Forsaken - 74. díl

Probudilo mě až to, když se najednou auto zastavilo a motor utichnul. Rozlepila jsem oči a s námahou se posadila.
„Kde to jsme?“ zeptala jsem se lehce dezorientovaně a vykoukla jsem ven.
Kolem byly samý vysoký šedivý paneláky omotaný šedýma stuhama silnic a chodníků. Už se pomalu šeřilo a v ulici, kde jsme parkovali, nebylo ani živáčka kromě jedné staré paní, co tu venčila psa.
„Na tom nezáleží. Dneska tu zůstanem přes noc a zítra se uvidí,“ odbyl mne Riel a vystoupil z auta.
Vzápětí přistoupil k zadním dveřím a otevřel je. Zdálo se mi, že mě hodlá vzít zase do náruče, a tak jsem raději rychle vylezla ven sama. K mý smůle ale zřejmě docela nedávno pršelo, protože jsem vlítla oběma nohama rovnou do nějaký louže. Kruci! Voda se mi okamžitě prosákla ponožkama a nepříjemně studila.
„Toho jsem tě chtěl právě ušetřit,“ konstatoval Riel, ne bez ušklíbnutí. „Ale když už jsi tak čilá, tak pojď.“
Zaťala jsem zuby a přitáhla si deku k tělu, abych zakryla svý špinavý oblečení a taky se trochu zahřála a rychle jsem ho následovala. Nemohla jsem si pomoct, ale vypadala jsem jako nějakej uprchlej pacient blázince. Zaznamenala jsem, jak se na mě ta paní nesouhlasně zadívala, a ten její blbej pudl na mě hned spustil ostrej štěkot, div si nestrhal hlasivky.
„No, to jsou mi dneska lidi!“ prohodila paní a ohrnula znechuceně nos. Ani jsem se jí moc nedivila.
Riel ji okamžitě zpražil nevlídným pohledem, a tak si radši další poznámky odpustila a spěšně zmizela za rohem. Ani tentokrát jsem se jí moc nedivila. Riel holt dokázal na člověk zapůsobit.
„Je to tady,“ ukázal můj zachránce na jeden z baráků a já poslušně vystoupila po schodech nahoru. Se zájmem jsem sledovala, jak vytáhl z kapsy kalhot svazek klíčů a odemknul.
„Další tvoje doupě?“
„Ne úplně.“
„Takže se sem vloupáváme?“
Srdce se mi prudce rozbušilo a podvědomě jsem se ostražitě rozhlédla po okolí.
„Ne. Vypadám snad, že se sem vloupávám?“
Riel mi přidržel dveře a já prošla úzkou, špatně osvětlenou chodbou k výtahům, kde jsem se nerozhodně zastavila. Riel ho přivolal a já se zatím opřela o zeď, abych získala trochu větší stabilitu. Mý nohy se totiž zase začaly nebezpečně rychle měnit ve dva kusy želé. Když výtah konečně dorazil, nechal mě Riel nastoupit jako první a pak zmáčknul osmý patro. Jeli jsme v tichosti a v tichosti jsme také došli k bytu, který se nacházel hned naproti výtahu. Riel nejprve zazvonil, ale když nikdo neodpovídal, odemknul dveře a prostě vešel.
„Čí je to byt?“ zeptala jsem se podezíravě a nejistě postávala na prahu. Nejspíš mi to mělo být v mý situaci už úplně jedno, ale nechtěla jsem se účastnit žádnýho vloupání!
„Řekněme, že ho mám pronajatej,“ odvětil Riel stručně. „A už pojď dovnitř. Copak si nechceš dopřát horkou koupel, suchý oblečení a teplej čaj?“
„Hmm...“ vzdychla jsem toužebně a smutně se zadívala na mý nacucaný fusekle. „Docela jo.“
Popošla jsem dovnitř a opatrně za sebou zaklapla dveře. Ale dál jsem se nehnula.
Riel se zasmál. „Tak se tam neostýchej. Koupelna je tady,“ máchnul rukou k jedněm dveřím v chodbičce. „Udělám ti zatím ten čaj a pak zkusím najít nějaký vhodný hadry. Ale obávám se, že ti asi budou krátký rukávy a nohavice.“
„To bude celkem příjemná změna,“ ušklíbla jsem se a nakoukla do tý koupelny. Vypadala krásně čistě a přímo zvala k tomu, aby se tam člověk naložil do tý velký vany. Obklady a dlažby měly mramorový vzhled a jejich hnědavá barva dodávala tý místnůstce přívětivou atmosféru. Na drátěných poličkách v jednom rohu nad vanou jsem zahlídla množství pestrobarevných lahviček. Že tu bydlí nějaká žena bylo víc než patrný.
„To je byt tvý přítelkyně?“ hádala jsem, ale Riel mě ignoroval a odešel směrem, kde se zřejmě nacházela kuchyň, protože o chvíli později jsem zaslechla téct vodu.
Rozhodla jsem se, že to zkusím znovu, až se umyju. Vklouzla jsem do koupelny a zamknula dveře, než jsem ze sebe štítivě začala shazovat svý špinavý oblečení. Pustila jsem vodu a z jedný lahvičky jsem si tam nalila trochu barevnýho gelu. Pak jsem zálibně sledovala, jak se hladina vody neustále zvyšuje a na jejím povrchu se tvoří nadýchaná pěna. Pomalu jsem se do té nádhery ponořila a slastně jsem vzdychla. Takhle nějak asi vypadá ráj.