Srdce bojovnice - 45. díl

Ležela jsem na posteli, tupě zírala do stropu a přemýšlela.
Lindir před chvilkou odešel, ale kromě toho, že během převazování mé rány spokojeně prohodil, že už to vypadá daleko lépe, se mnou nepromluvil. A já se s ním poté, co jsem zaslechla jeho rozhovor s princem, ani nepokoušela nějaký rozhovor navázat. Jenom jsem mu poděkovala za jeho péči a ulehčeně si oddechla, když se za ním konečně zavřely dveře.
Jeho názor na sebe už jsem znala a víc jsem skutečně slyšet netoužila. Nepotřebovala jsem, aby mi někdo říkal, že jsem divná. To jsem mezitím už také zjistila. Ani vlastně netuším, jak se to celé seběhlo…
V jeden okamžik jsem byla nesmělou zakřiknutou elleth, která začala trénovat se zbraní, aby mohla být více se svým milencem. Elleth, kterou často sužovaly strašlivé sny, v níž znovu a znovu prožívala ta krvavá jatka, když Orkové vyvraždili většinu Eldar naší vesnice. Elleth, která snila o tom, že se jednou vdá a bude mít svou vlastní rodinu… A pak to všechno nabralo nečekaný směr, když jsem svého přítele nachytala v objetí s jinou. Ten pohled na ně jako kdyby osvobodil nějakého démona v mém nitru. Démona, který mě od té doby nenechal na pokoji. Potřebovala jsem bolest, abych si uvědomila, že dosud žiji. Potřebovala jsem bolest, abych dokázala přežít. Jenže kdo tohle dokáže pochopit?
Až tiché zaklepání mě probralo z mých neveselých myšlenek. V duchu jsem si vynadala. Copak stačí jenom chvilka zahálení a hned sklouznu k sebelítosti? Nikdo mě přece nenutí vést takovýhle život, je to jen a jen moje volba. A Valar ví, že už jsem s tím zkoušela několikrát skoncovat. Jenže je to silnější než já... Je to pokušení, kterému nedokážu odolat. Jednoduchá rychlá úleva ukrytá ve stříbrném ostří mých dýk. Kde asi skončily? Od té doby, co tu ležím, mám na sobě akorát jednoduchou dlouhou košili. A raději ani nechci pomýšlet na to, kdo mě do ní převlékal.
Zatímco se mi tyto myšlenky honily hlavou, posadila jsem se, uhladila si na těle peřinu, neboť jsem si v tom oděvu připadala dost zranitelně, a pak jsem konečně vybídla tu osobu za dveřmi, aby vstoupila.
Nevím, koho jsem vlastně očekávala, ale jakmile jsem spatřila Saerose, srdce se mi sevřelo úzkostí. Předpokládala jsem, že přišel, aby se mi vysmál, aby mi řekl, že mi to patří, ale on si místo toho přitáhl jednu z židlí k posteli a pak se na mě starostlivě zadíval.
„Jak ti je, Riel?“
„Dobře.“
„Je mi to moc líto. Zklamal jsem tě...“ Jeho hlas zní tak provinile.
„O čem to mluvíš, Saerosi?“
„Slíbil jsem ti, že tě ochráním. A to jsem neudělal. Kdybych byl s tebou, nic z tohohle...“ A jeho ruka opsala jakousi abstraktní kružnici nad mým lůžkem. „... by se nestalo.“
„To přece není tvoje chyba!“ Nechápala jsem, jak se z něčeho takového může obviňovat.
„Slyšel jsem, že tě princ hodlá potrestat...“ pronesl neutrálně.
„To asi ano. Porušila jsem snad všechna pravidla, která voják jen může. Nic jiného ani nezasluhuji.“
Saeros natáhl ruku a zlehka se dotkl mých zcuchaných vlasů. „Možná... Ale já přišel na způsob, jak tě před tím uchránit.“
„Skutečně?“ Zareagovala jsem nepřítomně. Ten ellon byl zřejmě samé překvapení.
„Ano.“ Saeros se na mě povzbudivě pousmál. „Nebylo by správné, abys dál trpěla. Již jsem o tom hovořil s jedním z králových rádců. To on mi poradil, jak postupovat.“
„Opravdu? A jak tedy?“
„Musíš se vzdát své pozice v armádě...“
Saeros se odmlčel, skoro jako kdyby mi nechával prostor pro bouřlivé protesty. Ale já na ně nyní neměla dostatek sil.
„I kdybych chtěla, pak to nejde tak rychle,“ řekla jsem prostě.
Saeros si moji apatii nejspíš vyložil jako zoufalství, protože mě konejšivě pohladil po tváři. „Obvykle ne, ale jsou výjimky. Například kvůli sňatku...“
Znepokojeně jsem zkrabatila čelo. „Co mi tím naznačuješ?“
Než jsem stihla ucuknout, chopil se Saeros mé ruky a schoval ji ve svých dlaních, tak něžně a opatrně, jako kdyby držel vzácného motýla.
„Že bych si pokládal za velkou čest, kdyby ses stala mou chotí.“