Melien Edhel - XXXV. kapitola - část 2/2

Erestor byl tak zaskočený chováním toho druhého ellona, že ze sebe nedokázal víc vypravit. Nevěřícně sledoval, jak se jeho nevítaný společník pružně zvedl a uchopil ho za paži.
„Khila amin, Erestor (Následuj mne, Erestore). Amin tuuva lle (Pomohu ti).“
Než se vůbec zmohl na odpor, ten ellon už ho postrkoval před sebou. Nešli daleko. Stranou od ubytoven vojáků se nacházelo velké cvičiště a tam se zastavili.
„Ta nae Thranduil, hm (Byl to Thranduil, hm)?“ otázal se ho neznámý a aniž by čekal na odpověď, vytáhl svůj meč a podával mu ho.
„Sana sina ar´ndengina ho (Vezmi ho a zab ho)!“ vybídl ho a máchl paží k cvičné figuríně poblíž nich. Byla detailně provedená a oblečená do koženého brnění.
Erestor nesměle uchopil nabízený meč a ta nezvyklá tíha způsobila, že ho téměř upustil.
„Whoa! Tira ten´rashwe (Whoa! Buď opatrný)!“
Tmavovlasý ellon sevřel svou velkou rukou jeho a pomohl mu těžký meč zvednout.
„Magha yuuyo camea (Použij obou rukou),“ poradil mu a Erestor ho bez váhání uposlechl.
„Lle naa desiel, Erestor (Tys připraven, Erestore). Uma ta (Učiň toho).“ pobídl ho opět a Erestor neohrabaně zaútočil na figurínu. Jeho pohyby byly nezkušené a brzy mu došel dech, neboť nic v jeho dosavadním životě ho nepřipravilo na takovouhle námahu. Přesto nepřestával zasazovat svému nepříteli jednu ránu za druhou. Teprve když mu paže umdlévaly, upustil meč a sám s tlumeným výkřikem klesl na kolena. Se skloněnou hlavou setrvával po několik dlouhých minut v této pozici. Ačkoliv byl notně zadýchaný a zpocený a nesmírně unavený, zjistil, že už se dlouho necítil tak dobře. Vděčně vzhlédl ke svému společníkovi, jenž zrovna tiše vracel svůj meč do pochvy.
„Diola lle (Děkuji ti),“ vypravil ze sebe s námahou.
Studené jantarové oči se na něho usmály a nyní mu spíš připomínaly sladký med.
„Ai´luume´ (Kdykoliv),“ odmítl jeho díky. „Thranduil naa ve´ereg e´ (Thranduil jest jako trn v... )... ehm... Lle sinta (Však víš)...“ A spiklenecky na něho mrknul.
Erestor nechápal, jak s ním může jednat tak srdečně po tom, co se on k němu choval vyloženě nepřátelsky. A jak vůbec ví, kdo je?
„Tula, Erestor. Amin vanuva lle a´lle sambe (Pojď, Erestore. Já tebe ke komnatám tvým doprovodím).“
Chystal se mu odseknout, že je schopný dojít do svých komnat sám, ale dřív než to stihl vyslovit, mu ten druhý pomohl na nohy a kdyby ho ihned nepodepřel, klesl byl opět na zem.
„Ou,“ uniklo mu bezděčně, což jeho společník ocenil tlumeným zasmáním. Znělo to mile, ne jako výsměch, a tak se Erestor také pousmál.
„Neměl jsem tušení...“
„Že toho tak namáhavým jest?“ doplnil ho ten neznámý.
Erestor mlčky přikývl.
„Pokud by sis toho přál, já bych tebe ve zbrani trochu cvičiti mohl,“ nabídl mu tmavovlasý bojovník, zatímco ho odváděl do paláce.
„Vskutku? A proč bys čehos takého činil?“ I on mu tykal, aniž by se nad tím vůbec zamýšlel.
„Hmm. Řekněme, že pokud ve službách Thranduilových setrvati chceš, že bys na to fyzicky připraven býti měl... Uvidíš, že dne zítřejšího mne proklínati budeš,“ poznamenal a s přátelským pokynutím hlavy ho nechal stát u dveří do jeho komnat.
Teprve tehdy si Erestor uvědomil, že mu ten ellon ani neprozradil své jméno. A jak je vůbec možné, že věděl, kdo je on a kde se nachází jeho pokoje?
Druhý den ráno, když vstával, se mu vybavila slova, se kterými se s ním loučil, a tehdy porozuměl jeho narážce. Tiše zasténal. Cítil se, jako kdyby po něm přeběhlo stádo koní a pak ještě velká skupina Orků. V čele se Sauronem, doplnil ještě později, když se celý den snažil ignorovat tupou bolest ve svalech. A aby toho nebylo málo, tak si ho k sobě Thranduil povolal, aby mu sdělil, že je hrubě nespokojen s jeho včerejším chováním a že díky němu bylo ohroženo podepsání nové smlouvy. Erestor se musel držet, aby mu něco ostrého neodpověděl. Třeba jako to, kam si tu novou smlouvu může strčit... Možná, že za jiných okolností by se neovládl, ale nyní si vybavil svůj večerní souboj s figurínou a také uklidňující dotyk toho neznámého ellona, a mlčel. Mlčel, i když mu Thranduil oznámil, že se již žádných jednání účastnit nebude. Pouze tam tiše stál a čekal, jakou další ránu mu mirkwoodský král uštědří. Dočkal se hned vzápětí, když mu král sdělit, že vzhledem k tomu, že měl prý na starosti výchovu Elrondových dětí, tak by se mohl ujmout výuky jeho jediného syna Legolase. Erestor zaťal zuby a požádal o nějaký čas na rozmyšlenou. Byl si jist, že až se o tomto dozví Elrond, tak ho ihned povolá zpět. Tohle byla přece jasná urážka!
Ihned mu napsal dopis, kde vše vylíčil, a pak netrpělivě čekal na lordovu odpověď. Časem si však byl nucen přiznat, že v hloubi duše ho přece jen trochu mrzí, že by měl Mirkwood opustit. Ne že by mu tak přirostli k srdci hluboké hvozdy a plavovlasí Eldar v nich žijící, avšak nečekané přátelství, jenž pozvolna vzniklo mezi ním a tím tmavovlasým bojovníkem pro něho mnoho znamenalo. Možná až příliš mnoho.
Začalo to zcela nenápadně... Ten večer, když se po jídle odebral do svých komnat a pomalu se připravoval na lože, ho navštívil, aby se zeptal, jak se cítí a zda by si s ním nedal číši vína. Erestorova okamžitá reakce byla, že nemá čas a chystal se dveře opět zavřít.
„Feitha, Erestor (Počkej, Erestore).“ Jantarové oči na něho skoro prosebně shlížely. „Já dnes společnosti něčí potřebuji a ty se mi jevíš jako někdo, s kým se hovořiti dá. Vína popijeme a ty mi sděliti můžeš, čeho přihodilo se, že oči tvé opět smutné jsou...“
Erestor to chtěl okamžitě popřít, proto ho nemálo šokovalo, když se najednou přistihl, že tomu neznámému stručně vypráví průběh jeho setkání s Thranduilem.
„Hmm.“
Jeho společník jim zatím oběma nalil víno a uvelebil se na krátké pohovce u krbu. Zamyšleně hleděl do poháru.
„Ubezpečiti tebe mohu, že Thranduilovo nepřátelství, jakkoli nepříjemné, proti tobě osobně namířeno není. Z neznámého mně důvodu on lorda vašeho vystáti nemůže a ty jako vyslanec jeho cílem nevole této jsi se stal.“
Erestor se zamračil. „Však toho mu práva nedává, by se mnou takto jednal!“
Ten druhý ellon odložil číši a zadíval se Erestorovi hluboko do očí. „Tedy dokaž mu, kterak v tobě mýlí se! Nevzdávej se! Bojuj přec!“
Erestor si zastrčil neposlušný pramen vlasů za ucho. Jelikož měl v úmyslu brzy zalehnout, rozčesal si již svůj strohý účes, a nyní mu k jeho nelibosti neustále sklouzávaly vlasy do tváře.
„Bojovati?!“ zopakoval posměšně. „A kterak?! Jako vychovatel syna jeho?!“
Ten druhý se jeho výbuchu pouze pousmál. Zvedl se a přešel k němu a k jeho velikému úžasu mu začal masírovat ramena. Erestor se chtěl nejprve proti takovéhle opovážlivosti ohradit, ale bylo to příliš příjemné. Jako kdyby přesně věděl, kam sáhnout, aby uvolnil jeho bolavé zatuhlé svaly.
„Oh Valar...“ zašeptal se špatně skrývanou slastí. Nikdy ani nepomyslel, že by něčí dotyk mohl být tak... úchvatný... Obvykle si všechny držel dostatečně daleko od těla a když se přece jen někdo pokoušel navázat kontakt, stačilo několik odměřených slov, aby si to do budoucna rozmyslel. Tak proč to na tohohle ellona neplatí?
Dlouho potom, co ve svých komnatách osaměl, se převaloval na posteli, příliš rozrušen, než aby upadl do reverie, ačkoliv byl značně unavený. Finrod... Tak znělo jeho jméno... Řekl mu, ať se příliš netrápí, a popřál mu dobrou noc a byl už na chodbě, když mu došlo, že se ho opět zapomněl zeptat, jak se jmenuje. Vyběhl proto za ním, aby to napravil. Finrod se k němu s náznakem úsměvu otočil a prozradil mu to. Zaskočilo ho to. To jméno už několikrát předtím slyšel, dříve než se vůbec nevědomky seznámil s jeho majitelem. Patřilo veliteli mirkwoodských vojsk... Trochu v šoku za sebou beze slova přibouchl dveře. Měl ho za obyčejného vojáka... nebo možná za jednoho z lordů soudě podle jeho oblečení, ale určitě ne za někoho s tak vysokým postavením a téměř neomezeným přístupem ke králi! Povzdechl si. Jak ho mohl takhle klamat? Využít jeho rozrušení a dostat se skrz veškeré jeho ochranné hradby? Získat si jeho důvěru... a přízeň... Přitom celou tu dobu patřil k nim! Jeho zájem byl pouze předstíraný, jenom si s ním pohrával! Nepochyboval o tom, že historkami o tom, jak mu ten chladný imladriský rádce zobe z ruky, obveseloval své muže i samotného Thranduila... Cítil se tak ponížený... zneužitý... zrazený...
Neklidně se převracel až do rána, kdy se oblékl do své temné róby, nasadil svou neosobní masku a se sebezapřením se vydal za svými povinnostmi. Téměř celý měsíc se mu dařilo se Finrodovi pod různými záminkami vyhýbat a s napětím očekával Elrondův dopis, který by ukončil jeho nedobrovolný pobyt v Mirkwoodu. Když však konečně dorazil a on si ho přečetl... a pak ještě několikrát... nemohl uvěřit vlastním očím. Elrond mu psal, že sice chápe jeho rozhořčení, nicméně že si velice přeje, aby se stal Legolasovým mentorem. Prý mu nadmíru záleží na tom, aby měl malý Legolas tu nejlepší možnou péči. Erestor měl nezvladatelnou touhu křičet. Byl už pozdní večer a on rozčileně přecházel po svých komnatách a klel ve všech jazycích, které jen ovládal, a že jich nebylo málo. Nevěděl, co si má počít.
Najednou ucítil na rameni něčí pevný stisk a leknutím skoro nadskočil. Prudce se otočil ke svému útočníkovi. Finrod! Jak se jen mohl opovážit vejít bez jeho svolení?!
Než ho však stačil zpražit pohledem a zmrazit svými slovy, Finrod mu podal dlouhou dřevěnou krabici.
„Zdá se, že daru mého ihned doceníš,“ poznamenal věcně.
Erestor uhádl, že je v ní meč ještě dříve, než ji otevřel. Ale jaký! S obdivem si prohlížel mistrnou ryteckou práci, nejprve jen zdálky, poté se osmělil natolik, že ho i vyndal a pevně sevřel v rukou. Byl lehčí než Finrodův a on s ním několikrát zkusmo švihl vzduchem. Finrod spokojeně pokývl hlavou a tasil svou zbraň.
„Do toho, Erestore. Dostaň toho ze sebe...“
Erestor nemusel být pobízen dvakrát. Se vzteklým výkřikem vyrazil proti Finrodovi. Ten byl naštěstí pro ně oba v boji s mečem velice zkušený, a proto dokázal odrazit veškeré Erestorovy útoky a zároveň mu přitom nijak nechtěně neublížit. Nakonec se Erestor s tlumeným zvukem, který nápadně připomínal vzlyknutí, sesunul na zem. Prudce oddychoval, v ruce stále ještě křečovitě svíral svůj nový meč. Finrod schoval svou zbraň do pouzdra a posadil se vedle něho. Zamyšleně si ho prohlížel.
„Tedy lord tvůj přání tvého nevyslyšel?“
Erestor se už ani nenamáhal snažit se pochopit, odkud o tomhle ví. Pouze zdrceně zavrtěl hlavou a z tuniky vytáhl teď už poněkud pomačkaný dopis a přistrčil ho k němu. Finrod si ho rychle přečetl, než ho opět pečlivě složil a vrátil mu ho zpátky.
„Nuže, přání jeho zřejmé jest. Však čehož ty činiti v úmyslu máš?“ zeptal se ho tiše.
Vypadalo to, že jejich malé cvičení s meči na něho nemělo žádný účinek. Jeho hlas zněl vyrovnaně jako vždy, stejně jako jeho dýchání. Pod těžkou tunikou a přiléhavými nohavicemi, na kterých nebylo ani stopy po nějakém potu, bylo možné tušit vypracované svaly, jež jistě ani nepocítily námahu z té jejich potyčky.
Jen Erestor se cítil nesmírně unavený a zdrcený.
„Čehož jiného učiniti mohu, než přání lorda mého vyplniti?“ opáčil skoro zoufale.
„Povinnost nade vše, není-liž pravda?“ konstatoval Finrod zřejmé, nesoudil ho však, ani se mu neposmíval. „Obav neměj, Legolas nic z povahy prchlivé otce svého nepodědil. On velice zvídavý a učenlivý jest. Já se zbraní zaobcházeti ho občas trochu učím, pro výcvik řádný on ještě věku nedosáhl. Posouditi tedy mohu, že on žákem velmi snaživým jest. Nepochybuji o tom, že si ho též oblíbíš.“
„Tedy chůvou býti mám?“ zašeptal Erestor nevěřícně. U Elrondových dětí to bylo něco jiného, byli to přece potomci jeho lorda a lady, přišlo mu přirozené se jim věnovat. Ale někomu cizímu?
„On již dosti starý jest, než aby chůvy potřeboval,“ ubezpečil ho Finrod. „Navíc na strategii nezapomínej...“
Erestor se na něj nechápavě zamračil. „Prosím?“
„Jist si jsem, že cos takého tobě neznámým není... Někdy trochu z cesty naší sejíti musíme, bychom se k cíli dostali... Legolas jediným synem Thranduilovým jest a následníkem jeho... Pozice tvá nepochybně privilegií jistých má... Jde jen o to, bys možností těchto objevil a využil...“
Erestor si uvědomil, že má Finrod pravdu. Proč mu to předtím nedošlo? Byl tak vyveden z míry Thranduilovým chováním, že nedokázal rozumně uvažovat. Jen díky Finrodovi byl opět schopen na celou situaci nahlížet racionálně.
„Diola lle, Finrod (Děkuji ti, Finrode). Nan´mankoi naa lle umien sina (Však proč tohoto činíš)?“
Tmavovlasý bojovník pouze pokrčil rameny. „Lye naa mellonea (Jsme přec přáteli). Amin merna lle valin (Chci, bys ty šťasten byl).“ odvětil stručně, jako kdyby ani nechápal, proč se tomu Erestor diví.
Imladriský ellon o tom už neměl žádné pochyby. „Diola lle, mellonamin (Děkuji ti, příteli můj)...“ zopakoval dojatě.
„Ai´luume´ (Kdykoliv),“ usmál se na něho Finrod a tak tomu také od té doby bylo.
Stali se nejlepšími přáteli a podpora, rady a pomoc toho druhého se staly něčím, na co se mohli vždy spolehnout. Ačkoli by se jen stěží našli jiní dva Eldar, kteří by byli odlišnější než oni, vždycky si výborně rozuměli. Společně vychovávali Legolase, probírali nad vínem vše možné i nemožné, podnikali spolu nejrůznější akce a často si večer dopřávali přátelské souboje s meči. A pokud byla Erestorovi proti mysli Finrodova lehkomyslná a přelétavá záliba v něžném pohlaví, nikdy to svému příteli nevytkl. Věděl, že tyto aféry nikdy nemají dlouhého trvání a že nakonec se Finrod vždy vrátí k němu. I když hluboko v něm skrytý přede všemi klíčil pozvolna strach, že by ho jeho přítel mohl jednou opustit nadobro. Ale očividně to nebude ani tento případ...

Spokojeně se usmál.
„Erestore...“ pokračoval Finrod povzbuzený jeho zamumláním. „Nyara amin (Pověz mi)...“
„Hmm?“
Erestor se napil vína a vychutnával si jeho jedinečnou chuť.
„Dal bys Lindirovi přednost přede mnou?“ zeptal se Finrod nevinně a Erestor se zakuckal.
Sprška červeného vína zkropila Finrodův obličej a ten překvapeně otevřel oči a zmateně je upřel na svého přítele.
„Mani naa ta (Čehož se děje, Erestore), Erestor?“