Srdce bojovnice - 46. díl

Nevěřícně jsem zírala na Saerose a nemohla se rozhodnout, jestli jsem se jen přeslechla a nebo on už zcela přišel o rozum. Pro jistotu jsem vytrhla svou ruku z jeho sevření, v čemž se mi ani nepokoušel zabránit.
„Chápu, že je to velmi náhlé…“ promluvil, zřejmě proto, aby prolomil to napjaté ticho. „Ale nemáš vlastně co ztratit a já slibuji, že ti budu dobrým mužem.“
Ovšem, jak jinak! Dokázala jsem si úplně živě představit, jak dokonalým, pozorným chotěm by byl. A také mi bylo úplně jasné, že bych za tuto nabídku měla být neskonale vděčná, jenže jsem prostě nebyla.
„Já nepotřebuji chotě, Saerosi, a ty si mě zase nechceš vzít! Děláš to jenom z nějakého nesmyslného pocitu viny a to já nedopustím!“ sdělila jsem mu nesmlouvavě.
Odmítavě potřásl hlavou. „Cítím vinu za to, co se přihodilo, to ano, ale proto tohle nedělám. Jednoduše chci, abys byla mou chotí. Cožpak je tak těžké tomu uvěřit?“
„To je.“
„Proč?“
„Protože dívky jako já nedostávají obvykle nabídky od někoho jako jsi ty. To je vše.“
„Těmhle termínům příliš nerozumím…“
Podrážděně jsem mlaskla. „Ale no tak… Čemu nerozumíš?! Víš, co jsem zač! Že jsem Daeronovi nesloužila jen se zbraní v ruce! Že jsem se nedokázala ubránit Belegovi! A že je teď kvůli mně mrtvý! Takovéto ellith si velitelé vojsk neberou!“
Saerose můj výbuch příliš nepřesvědčil. „Já jen vím, že jsi měla v životě hodně smůly. Ale už to tak přece nemusí být dál. Jediný souhlas a celá tahle noční můra bude za tebou…“
Zaťala jsem zuby, abych se na něho nerozkřičela, a chvilku počkala, než jsem si byla jistá, že dokážu mluvit relativně klidně. „Ty o mých nočních můrách nevíš zhola nic, Saerosi! Tak neslibuj něco, co mi nemůžeš dát!“
„Tak mi o nich pověz...“
Vehementně jsem potřásla hlavou. „Ne! Ne, ne, ne! Ne, nebudu ti nic vykládat! A ne, nevezmu si tě! A už vůbec nehodlám dobrovolně odejít z armády! Rozumíš mi?!“ vyjela jsem na něho hlasitěji, než jsem zamýšlela.
Jenže mi tím svým klidem lezl neuvěřitelně na nervy. Opravdu věří, že mi pomůže, když se mu svěřím?! To, co jsem prožila, nešlo jen tak zapomenout! Myslela jsem tehdy, že tam prostě zůstanu ležet mezi těmi nehybnými zakrvácenými těly, dokud si mou duši nepovolá lord Námo a neosvobodí mě tak z mého utrpení, ale jeden voják si povšimnul, že jsem dosud naživu, a odvezl mě do Lórienu, kde mě léčitelé aspoň navenek dokázali vyléčit. Dosud jsem se nerozhodla, jestli jsem za to vděčná a nebo ne. Ale věděla jsem, že již víckrát nechci zažít podobnou bezmoc, jako když jsem ležela uvězněná pod tím funícím páchnoucím Orkem.
Možná, že bych to tenkrát nakonec stejně nezvládla, kdyby se krátce nato neobjevil on... Zdálo se, že mu vůbec nevadí, čím jsem si prošla. Aspoň mi to několikrát naznačil během našich schůzek. A já mu věřila... zcela slepě a naivně. S ním jsem si připadala zase čistá a netknutá... až do onoho večera, kdy jsem ho nachytala s jinou. Líbal ji tak, jako mě nikdy nelíbal, prý proto, že se obával, že by mě tím vyděsil. Ale já znala pravdu... Štítil se mě... I já se sama sebe štítila... Připadalo mi, jako kdybych v sobě měla dosud něco z toho monstra... něco, co mě zevnitř požíralo... jed, který mi otravoval krev... Teprve když jsem ji cítila horkou a lepkavou na své kůži, trochu se mi ulevilo. Ta bolest mě očišťovala... osvobozovala... dávala mi sílu čelit dalšímu dni.
Ale věděla jsem, že tohle by Saeros nikdy nepochopil. Už nyní se na mě díval tak zmateně a ublíženě, až mě to téměř bralo za srdce. A to jsem se občas domnívala, že jsem se již zatvrdila natolik, že se mě nic nedokáže dotknout. Ovšem tohle mě zasáhlo. Jakkoli jsem neměla důvod mít ellyn příliš v lásce, zrovna jeho jsem zranit nechtěla.
„Riel... Nejspíš bych měl nyní odejít, že?“ zeptal se tiše a já jenom přikývla, protože jsem nedůvěřovala svému hlasu natolik, abych mu odpověděla nahlas.
Chvilku si mě ještě prohlížel, ale pak vstal a zanechal mě tam o samotě. I když samota by nebyla tak zlá... Jenže já měla za společníky své démony a nevítané vzpomínky.