Loanerana Pallion

Temná postava bez problémů proklouzla kolem pospávajících stráží. Bezhvězdná noc dívce poskytovala dostatek soukromí a umožnila jí šetřit už tak skromné síly, které jí zbývaly.
Několikaměsíční putování ji začalo vyčerpávat – každý krok pro ni byl unavující jako kdyby ušla míli.
Bylo to zvláštní. Neznala své jméno ani původ. Nevěděla, jak se má domluvit s lidmi ve svém okolí, ale nikomu to nevadilo. Pokaždé, když někam přišla … každý ji znal. Oslovovali ji různými jmény a každé z nich bylo podivně známé i když si byla jistá, že na daném místě nikdy nebyla.
Přesto nikde nevydržela dlouho. Ten protivný nepřestávající pocit, který ji hnal dál a dál nikdy zcela neodezněl. S příchodem do vesnice byl na chvíli uspokojen, ale o den dva později ji popoháněl. Pryč, pryč!
Kam? To nevěděla. Přála si vědět nebo si alespoň vzpomenout – kým byla? Měla rodinu, přátele, domov?
Bezhlučně doběhla na kamenné nádvoří místního hradu. Ztichlé a temné, podivně hrozivé a přesto uklidňující.
Na okamžik zůstala stát. Náhodnému chodci by skoro mohla přijít jako další socha.
„Jarostov.“ První slovo které vyslovila, alespoň co si pamatovala. Před očima se jí mihl krátký záblesk tváře s tmavýma očima.
Natáhla ruku jako by se vidiny mohla dotknout. Po chvíli ji zklamaně spustila zase dolů.
Měla by být spokojená. Poprvé došla na místo, které jí něco připomíná. Alespoň trochu.
Pohledem zkontrolovala oblohu nad sebou. Začalo se rozednívat.
S pohledem upřeným na vábící bránu před sebou pomalu vykročila.