Forsaken - 75. díl

Nevím, co mě probralo z mýho podřímování, jestli brutálně studená voda, ve který jsem byla naložená, a nebo to důrazný bušení na dveře.
„Co je?“ vyjekla jsem a musím říct, že jsem se tak trochu bála, jestli tam za dveřma stojí opravdu Riel. Třeba někdo vniknul do bytu zatímco jsem byla mimo, zneškodnil Riela a teď má zálusk i na mě. Skoro jsem zalitovala, že jsem se vůbec začala mejt, kdyby tu přece jen nějakej útočník byl, tak by si při pohledu na mě nejspíš rozmyslel nějaký násilnosti. Přece jen žloutenka je svině!
„Jenom jsem se chtěl zeptat, jestli tam čekáš, až ti narostou šupiny. Válíš se tam už hodinu a čaj ti mezitím vychladl,“ oznámil mi Riel a já si oddechla, že je vše v pořádku.
„Ještě chvilku, musím si umejt vlasy!“ zavolala jsem na něho a připustila si horkou vodu.
„Ani se snad nebudu ptát, co si dělala dosud!“
„Chceš říct, že mi snad stopuješ už i to mytí?!“ vyprskla jsem podrážděně, než jsem ponořila hlavu pod vodu.
Nevím, jestli vůbec nějak zareagoval, každopádně když jsem se zase objevila nad hladinou, už jsem ho neslyšela. Nechtěla jsem ale riskovat, že mě přijde znovu popohnat, a navíc už jsem se cítila dost vylouhovaně, a tak jsem si rychle umyla vlasy šamponem, pro jistotu dvakrát, a pak jim ještě dopřála trochu kondicioneru. Jo, civilizace je holt skvělá…
Opatrně jsem se postavila a osprchovala se a pak se utřela do jednoho z těch nadýchaných ručníků pověšených u umyvadla. Vypadal úplně nepoužitě a krásně voněl aviváží. Pečlivě jsem ho pověsila na prstovej sušák a pak se zabalila do velký osušky, která tam příhodně visela taky. Pomalu už jsem si zase začala připadat jako člověk a ne jako nějakej odpad společnosti.
Ze zvyku jsem po sobě spláchla vanu a když jsem se chystala odemknout, zachytila jsem svůj odraz v zrcadle. A musím přiznat, že jsem se skoro nepoznala. Ta dívka, která na mě z té lesklé plochy upírala své obrovské zelené oči, jsem přece nemohla být já! Její pleť byla bledší než ta moje… a co ty propadlé tváře? Vždyť vypadá jako něco, co obvykle v márnicích skladujou v chlaďáku! Přiblížila jsem se tak těsně, jak jen mi to umyvadlo dovolovalo, a zkoumavě si prohlížela svůj obličej. Hrůza! Pro jistotu jsem vycenila zuby a ohmatala si špičáky, jestli nejsou nějaký delší než obvykle, ale zdály se být v normálu.
Hm, tak jestli předtím nedělalo Rielovi problémy odolat mýmu šarmu, tak teď bude mít leda tak problém, aby přede mnou s křikem neutekl. To mýmu egu zrovna dobře nedělalo.
Neochotně a s utrápeným povzdechem jsem konečně otevřela dveře a vydala se další chodbičkou směrem, odkud zazníval Rielův hlas. Zřejmě s někým telefonoval. Nevím proč, ale instinktivně jsem začala našlapovat zlehka a špicovala jsem uši, co to jen šlo.
„… Jo, přesně tam…“
„… Postarej se o to, ano?“
„... Dva.“
„… Ta je v pořádku. Je tu se mnou. Už jsi zjistil, o co jim vlastně jde?“
„… A co mám teď dělat?“
„… Dobře. Radši změním lokaci. Ještě něco… stále o ní nemáš žádné zprávy?“
„… Tak se pak zase ozvi.“
Na chvíli nastalo ticho a já se radši zastavila úplně. Ale to už se zpoza rohu objevil Riel a samozřejmě si mě okamžitě všimnul, ačkoli jsem se maximálně snažila splynout se zdí.
„Á, malá mořská víla nás konečně poctila svou návštěvou! A nebo je to dokonce samotná Medúza?“
Udělala jsem na něj znechucený obličej a prsty jsem si sčísla vlasy dozadu. Ale stejně se mi hned zase neposedně zkroutily kolem tváře.
„Tak radši koukej jinam, ať se neproměníš v kámen!“ odsekla jsem na svou obranu.
„V to si doufala, když sis to sem nakráčela jenom v ručníku?“ zeptal se mě pohotově a mně teprve v ten okamžik došla dvojsmyslnost mýho výroku.
„Nefandi si, upíre!“ sekla jsem po něm, bolestivě si vědoma toho, jak úděsně vypadám.
„Myslel jsem si, že ta koupel ti zlepší náladu. Ale je to spíš ještě horší než předtím… Co takhle něco k jídlu? Dělám skvělý palačinky!“ navrhnul smířlivě, aniž by ze mě spustil oči, a já si rozpačitě překřížila paže na hrudníku.
„Jo, to by bylo fajn...“
Riel přikývl. „Dobře, udělám extra velkou dávku. Vypadáš, že se potřebuješ pořádně nadlábnout.“ A zamířil ke špajzu, odkud postupně vyndal krabici sójovýho mlíka, láhev oleje, dózu s moukou a plastový zásobník s cukrem. A taky flašku rumu.
„Chceš mě ožrat?“ zeptala jsem se ho podezíravě.
„Měla bys pak lepší náladu?“ zareagoval na mou otázku otázkou a vyndal z ledničky futrál s vejci, který položil na linku vedle ostatních věcí.
„Ne…“
„Hmm… tak to budu muset zkusit něco jinýho…“