Srdce bojovnice - 47. díl

Po Saerosově odchodu už jsem déle ležet nevydržela. Nemohla jsem jen tak setrvávat v nečinnosti a nechat minulost, aby mě znovu zcela dostihla. Raději jsem se co nejtišeji vyplížila z místnosti a k mé úlevě se mi podařilo dostat se do ubytovny bez povšimnutí. Měla jsem v úmyslu převléci se tam a pak se vydat s lukem na cvičiště, abych se odreagovala, jenže jakmile jsem vstoupila dovnitř a došla k místu, kde jsem vždy spávala, čekal mě obrovský šok.
Moje matrace byla docela holá a veškeré mě věci byly pryč! Chvilku jsem se tam jenom bezradně rozhlížela kolem sebe, skoro jako kdybych doufala, že mě pouze klamou smysly. Jenže ať jsem se dívala sebelépe, skutečnost zůstávala pořád stejná.
A tou bylo, že už mě princ zřejmě dávno odepsal. Ani jsem se mu nedivila po tom všem, co jsem poslední dobou prováděla. Lindir měl pravdu. Proč by se se mnou měl zatěžovat?
Jenže má otupělá mysl stále odmítala tento jednoduchý fakt přijmout. Vždyť se při našem posledním setkání tvářil, že se mnou dosud počítá. Nemohla jsem uvěřit tomu, že by byl tak krutý. Ale přece...
Nakonec jsem zamířila tam, kam jsem šla vždy, když jsem potřebovala něčí společnost. Do stájí za Celebrem. Trochu jsem se obávala, jestli nebude třeba také pryč, a proto mě zalila vlna radosti, když jsem ho spatřila v jeho stání chroustat spokojeně seno. Ovšem nebyl sám...
Nevěřícně jsem zírala na Thranduila, který vypadal, že mou přítomnost zatím nezaznamenal, jak byl plně zabraný do hřebelcování mého koně. Vzápětí ale promluvil a mně došlo, že o mně věděl hned od začátku.
„Již se cítíš lépe, Riel, že ses vydala na procházku?“ zeptal se mě, aniž by ke mně vzhlédl.
„Ano, pane,“ odvětila jsem a popošla blíž. Povšimla jsem si, že srst Celebra je zvlhlá, a lehce jsem se zamračila. „Kdo s ním co prováděl?!“ otázala jsem se ostře dříve, než jsem stačila zmírnit svůj tón.
„Vzal jsem ho na vyjížďku, zdálo se mi, že se tu již nudí. A stájník s ním nechtěl mít nic do činění, prý se poslední dobou chová dost nezvladatelně.“
Teprve tehdy se Thranduil zadíval na mě a já neměla dost síly, abych tíhu jeho pohledu unesla. Raději jsem zabodla své oči do země.
„Děkuji, že jste se o něho postaral, pane,“ přinutila jsem se říct, ale příliš od srdce mi to nešlo. V ten okamžik jsem Celebra téměř nenáviděla za to, že se od něho nechává tak opečovávat. Bylo to ode mě sobecké, jistě, ale nemohla jsem si pomoct. Pohled na to, jak slastně přivírá oči, když mu princ přejížděl kartáčem po hřbetě, mě naplňoval smutkem a zlostí zároveň. Jak se mohl opovážit sáhnout na mého koně?! Jak mi mohl sebrat to málo, co mi v životě ještě zbývalo?!
Něco v mém výrazu mu muselo zřejmě prozradit mé pocity, neboť náhle přerušil svou činnost a beze slova mi ten kartáč podal. Automaticky jsem se po něm natáhla a naše prsty se na kratičký okamžik dotkly. V ten moment mnou projelo podivné mravenčení, které se usadilo kdesi hluboko v mém nitru, a já se pátravě zahleděla na prince, abych zjistila, jestli to také zaznamenal. K mému zklamání však vyhlížel spíše znuděně. Rychle jsem popadla kartáč a přesunula se do stání. To ovšem znamenalo, že jsem musela nejprve projít kolem něho, a on se rozhodně nenamáhal, aby mi ustoupil z cesty. Naštěstí se mi podařilo protáhnout se tak šikovně, že jsem o něho vůbec nezavadila. Bez dalšího otálení jsem začala Celebra hřebelcovat a on mě nějakou dobou mlčky pozoroval. Díky tomu mi několikrát téměř vyklouznul kartáč z ruky, ale doufala jsem si, že si mé nešikovnosti nevšimnul.
„Tak jakpak ses rozhodla, Riel,“ prohodil pak a já se na něho opět neochotně podívala. „Hodláš zase provést nějakou pošetilost a nebo se konečně zachováš zodpovědně a přijmeš svůj trest?“
Na okamžik jsem si vzpomněla na Saerosovu nabídku a kupodivu jsem ji hned zařadila mezi ty pošetilosti. Sňatek s ním by nebyl řešením, aspoň ne pro mě, jenom by vše ještě více zkomplikoval. A já už nepotřebovala další potíže.
„Jsem připravená nést následky, pane,“ oznámila jsem mu pevně, i když jsem měla obavy, co mě od něho vlastně čeká.
„Dobrá. Pokud jsi připravena už dnes, pak až tu budeš hotova, tak se řádně uprav, jak se na vojáka patří, a zajdi za mnou do pracovny. Není důvod, aby tvůj trest byl veřejným představením, že?“
„Ano, pane,“ odvětila jsem poslušně. „Však obávám se, že budu muset nejprve zajít ke švadlenám, neboť mi někdo vzal veškeré mé šatstvo i zbraně,“ přiznala jsem vzápětí, ne zcela bez studu.
„Pokud je mi známo, tak tvé oblečení je v truhlách v tvé současné ložnici. A zbraně mám já, dokud neusoudím, že je vhodné ti je opět navrátit,“ odvětil tónem, kterým mi naznačil, že považuje má předchozí slova pouze za pošetilé výmluvy.
„Pak k Vám tedy dorazím bez prodlení, pane,“ ubezpečila jsem ho, ačkoli ta zmínka o mých zbraních se mě značně dotkla.
„Tolik zase spěchat nemusíš, Riel,“ poznamenal princ se skoro posměšným pousmáním a zamířil ven ze stájí. „Koneckonců koho by těšila vyhlídka na bolest...“