Forsaken - 76. díl

„Jo? A to jako co?“ zeptala jsem se nedůvěřivě, ale byla jsem si až příliš dobře vědoma toho, že k němu dychtivě zvedám hlavu. Tolik jsem potřebovala, aby mě zase políbil...
Jenže on místo toho znovu zalovil ve skříni a za chvilku s vítězoslavným výrazem lovce, který právě zcela sám skolil mamuta, vytáhl nějakou hnědou plastovou lahvičku. „Dám ti na ty palačinky čokoládovou polevu, tomu už přece neodoláš!“
Zklamaně jsem protáhla obličej. „Jo, tomu už jen těžko...“ zamumlala jsem sarkasticky. „Máš pro mě aspoň nějaký to oblečení?“
Riel vytáhl mísu a začal tam od oka sypat ingredience. „To mám, ale nevím, jestli ti ho dám. V tom ručníku ti to taky sluší. Navíc naposled jsem ti sehnal perfektní hadry a dlouho ti nevydržely.“
Jednou rukou rozklepnul a vyklopil dovnitř vajíčka, skoro jako nějakej kuchař v televizi. Tohle mně se nikdy nepodařilo, většinou jsem z těsta ještě dodatečně lovila drobné skořápky.
„Jako kdybych za to snad mohla já! Od tý doby, co jsem tě potkala, se mi dějou samý hrozný věci!“ odsekla jsem naštvaně.
„A kdybys mě nepotkala, tak by se děly ještě horší, tím si můžeš bejt jistá!“
„Ještě že seš tak skromnej!“
„A ty tak protivná!“ Chrstnul do mísy trochu mlíka a skoro zuřivě začal celou tu směs promíchávat metlou.
Rozhodla jsem se nepokračovat s ním dál v diskuzi a radši jsem se odebrala do vedlejší místnosti, která očividně sloužila jako obejvák. Byl celkem příjemně zařízený, možná proto, že to nebyla žádná studená moderna, jak je tomu dneska už skoro všude. Dokonce byl na podlaze položený i koberec, který svými dlouhými chlupy mazlivě hladil mý dosud těžce zkoušený nohy. Zabořila jsem se do křesla, který stálo příhodně hned u dveří, a zvědavě jsem se rozhlížela kolem sebe.
Proti mně se nacházela dřevěná nábytková stěna, kde byla umístěná kromě jinejch věcí i televize, vedle ní v rohu byl stůl s počítačem, a na druhý straně dveří se rozkládala velká pohovka elkovýho tvaru a před ní nízkej stolek. Co ale především upoutalo mou pozornost, byly široký svazky na jedný polici. Alba... Přitahovaly můj pohled téměř magickou silou a já tomu vábení nedokázala odolat.
Bedlivě jsem se zaposlouchala, abych zjistila, co asi dělá Riel. Bylo mi jasný, že by nebyl příliš potěšenej, kdyby mě tu načapal, jak se tu prohrabuju v cizích fotkách. Zachytila jsem nějaký kovový zvuk, zřejmě jak vyndával pánev, a krátce nato jsem ucítila vůni pečící se palačinky. Okamžitě se mi začaly sbíhat sliny, jenom jsem doufala, že na mě taky něco zbude. A navíc to znamenalo, že je teď plně zaneprázdněný tím pečením...
Odhodlaně a především tiše jsem se přesunula k polici a opatrně jsem vytáhla krajní svazek. Poté jsem opět napjatě vyčkala, ale tlumený hluk z kuchyně mě přesvědčil o tom, že můžu směle pokračovat ve svém slídění. Otevřela jsem album a rychle jsem jím prolistovala až na konec. K mýmu zklamání v něm ale nebylo nic moc zajímavého. Jenom nějaký momentky z přírody, na kterejch někdy - zřejmě neochotně - pózovala nějaká světlovlasá holka. Fajn.
Vrátila jsem album na svý místo a vytáhla další. Tohle bylo pro jistotu úplně prázdný. Zasunula jsem ho zpět a popadla to poslední. Už první stránka mi napověděla, že půjde zřejmě o sbírku rodinných snímků, protože na ní byla něčí svatební fotka. Netušila jsem, jestli je tak stará, a nebo je černobílá jenom umělecky, ale i tak jsem si nemohla nepovšimnout, jak to páru na ní zachyceným sluší. Ta dívka měla skoro panenkovský obličej a vyčesaný vlasy, který jí v dlouhejch loknách spadaly na obnažený ramena, muž vedle ní byl pohledný a očividně tmavovlasý. A nemohla jsem se zbavit pocitu, že už jsem ho někde předtím viděla.
„Izabelo!“ ozvalo se znenadání přímo za mými zády a znělo to teda hooodně naštvaně.
S provinilým výrazem jsem se otočila k Rielovi a leknutím mi skoro vypadlo to album z rukou. Protože jsem si právě uvědomila, proč mi ten muž na obrázku byl tak povědomej. Protože Riel vypadal, jako kdyby mu z oka vypadl!