Srdce bojovnice - 48. díl

Ať to mělo být varování a nebo výzva, do půl hodiny jsem stála přede dveřmi do princovy pracovny, vzorně ustrojená a připravená na cokoli. Tedy to druhé jsem si spíše namlouvala, protože když jsem zvedla ruku, abych zaklepala, všimla jsem si s nelibostí, že se mi lehce chvěje. Raději jsem ji proto sevřela v pěst a dvakrát jsem krátce, leč rázně zabušila.
„Vstupte!“ ozval se okamžitě zevnitř Thranduilův hlas a já uposlechla.
Když jsem za sebou zavírala, opět jsem se cítila jako zvíře lapené v pasti, ze které není úniku. Raději jsem zůstala stát hned u dveří, i když jsem tušila, že mě k sobě princ stejně brzy povolá. A nemýlila jsem se.
„Předstup přece, vojáku! Nehodlám tu na tebe křičet přes celou místnost!“ vybídl mě Thranduil netrpělivě.
S hlavou pokorně skloněnou jsem došla až před jeho stůl. On sám seděl na židli, i když tentokrát měl nohy dole, ale ani dnes se neobtěžoval s tím, aby si navlékl svou tuniku. Zřejmě dával přednost neformálnímu oblečení. Mlčky jsem čekala na jeho další příkazy a zatím jsem se zájmem zkoumala špičky svých bot.
„Nuže, vojáku, abych ti ozřejmil, kvůli čemu tady dnes jsi…“ začal bez okolků a já se musela bránit, abych poraženecky nesvěsila ramena. Věděla jsem až příliš dobře, proč tam jsem, a také jsem věděla, že i když bude shovívavý, beztak mě přísný trest nemine.
„Jsi tu kvůli svému pokusu o dezerci a následnému, dokonce opakovanému pokusu o zmaření svého života. O neuposlechnutí přímého rozkazu a tvé nedochvilnosti už raději ani hovořit nebudu. Pokud je tu něco, co můžeš říct na svou obhajobu, pak to učiň nyní, než určím tvůj trest!“
Zmateně jsem se na prince zadívala. Přeměřoval si mě nesmlouvavým pohledem, ale ani ten mě nezbavil odvahy se zeptat.
„Pane… Co však můj další prohřešek?“ otázala jsem se ho, i když mi něco našeptávalo, že bych měla mlčet.
„Možná měla bys mi ozřejmit, který další prohřešek máš na mysli, vojáku, neb v tvém případě již téměř ztrácím přehled!“
„Však to víte, pane!“ odvětila jsem téměř vzpurně. „Nemůžete se přece tvářit, že se nic takového nepřihodilo! Beleg je mrtvý a já za to nesu vinu!“
Thranduil se pružným pohybem zvedl a přistoupil ke mně. „Pozoruhodné jest, jak horlivě se hlásíš k této události! Nestačí ti již tvá ostatní provinění?! Pokud tě dosud nikdo nevaroval, pak tě musím upozornit, že nemám rád neposlušnost a přísně trestám pochybení i lehčí než jsou ta tvá!“
„O tom nepochybuji, pane! Však není důvod, abych zapírala, že jsem to já, kdo zavinil jeho smrt!“
Princ ze mě nespouštěl své pronikavé oči. „A jeho smrt tě zasáhla natolik, že ses chystala ukončit i svůj život?! Tolik tě tížil pocit viny?!“ pronesl ostře. „Musím přiznat, že takový čin jsem od tebe vskutku nečekal! Opravdu jsi mě tím hluboce zklamala… Tolik jsi po celou dobu bojovala… prala se se všemi a se vším a pak to najednou prostě vzdáš?! Proč?“
Svěsila jsem nešťastně hlavu. Na tohle jsem opravdu hrdá nebyla. A čím déle jsem o tom přemýšlela, tím zoufalejší a hloupější mi můj čin připadal.
„Protože jsem neviděla žádné jiné východisko, pane…“ sdělila jsem mu zkroušeně. „Jediné, co mě nutilo jít dál, co mě nutilo to nevzdat, byla má pozice v armádě. Jenže on mě hodlal připravit i o ni. Možná, že bych to zvládla překonat, kdybych mezitím nepotkala Vás, pane. Vy jste mi dal naději, že mohu něco dokázat… že můžu být ve vojsku prospěšná i jinak, než si to představoval můj předchozí velitel… Víte, pane, co je horší, než nemít žádnou naději? Získat ji a pak ji zakrátko opět ztratit. A s tím jsem již žít nedokázala…“
„Takže žádné výčitky kvůli Belegovi? Myslím, že budu muset svůj názor na tebe přec jen opět přehodnotit…“ prohodil princ natolik klidným tónem, že jsem si nebyla jistá, jestli je to výtka nebo ne.
„Ne, pane. On mi ublížil… Nedokážu jeho smrti litovat…“ přiznala jsem, i když jsem tušila, že to moji situaci příliš nezlepší.
Snažila jsem se z princova výrazu poznat, jak moc se na mě hněvá, ale ten byl natolik neproniknutelný, že se mi z něho nepodařilo vyčíst vůbec nic. O to více mne proto zaskočila jeho následující slova.
„U něho to ještě pochopit dovedu. Ale donesly se ke mně jisté zvěsti… Pověz mi… litovala jsi smrti té elleth v Lórienu?“