Melien Edhel - XXXVI. kapitola - část 1/2

XXXVI. KAPITOLA
Thranduil stál u okna a zamyšleně hleděl na zasněžené vrcholky stromů. Ve slábnoucích paprscích slunce se třpytily téměř jako její vlasy. Nimloth...
Proč ji vlastně nechal odejít? Bylo to pro to Glorfindelovo gesto, kterým jako kdyby znovu stvrdil jejich přátelství? A nebo pro ten sžíravý pocit, že by s ním nikdy nebyla šťastná a že by ji jeho náklonnost nakonec zahubila?
Unaveně usedl do křesla a dopil víno v číši.
Nedokázal pochopit, jak by o něho mohla mít stále zájem, když v souboji prohrál. Leda že by... byly její city opravdové... Cožpak on nemiluje svého syna i přes jeho chyby, prohry a nezdary?
Bezděčně sebou trhnul.
Legolas... Dosud se za ním ani nebyl podívat... Copak on je vůbec za otce?! Nedokázal ho ochránit, zklamal ho zřejmě v každém možném ohledu... Jak jen by se u něj nyní mohl ukázat? Glorfindel měl nejspíš pravdu. Co kdyby byla na Legolasově místě Nimloth? Copak je jeho údělem akorát přihlížet, jak je ubližováno těm, na nichž mu záleží?
Jeho pohled náhodou zabloudil na desku stolu. Stranou od ostatních věcí ležel prsten, který dal Nimloth... Opuštěný a nechtěný... Jako on sám... Smaragdy na něm se téměř výsměšně blýskaly. Nechal ho zhotovit speciálně pro ni ještě před Legolasovou svatbou navzdory svému rozhodnutí se jí vzdát. A teď to zřejmě bude jediná věc, jež mu po ní zůstane...
Natáhl se po tom mithrilovém kroužku a pevně ho sevřel v dlani. Vzpomněl si přitom, jak příjemné bylo, když ve svém náručí svíral Nimloth... Než se objevil Glorfindel.
Zamračil se. Co jen to naznačovala? Nemohl uvěřit, že by jí Glorfindel byl schopen nějak vědomě ublížit. Ale proč by si něco takového vymýšlela? Vždyť to byla ona, kdo se snažil vše vyřešit bez boje. Zdálo se však, že příliš neuspěla... A jakou roli v tom celém hraje Gildor? Něco na tom ellonovi mu přišlo divné. Možná, že kdyby víc naslouchal Nimloth a ne své žárlivosti, tak by nyní věděl, na čem vlastně je. Co si asi musela myslet, když jí ani neodpověděl... Určitě ho teď nenávidí... Nejspíš je u Glorfindela a on jí se zadostiučiněním naslouchá... Nebo někde sedí sama? Dala by mu ještě jednu příležitost? Jediný způsob, jak to zjistit, bylo zeptat se jí. Ale nejdřív se musel zastavit někde jinde...

Finrod si otřel rukávem obličej a překvapeně se zadíval na svého přítele. Ke svému úžasu zjistil, že se zpravidla chladný a vyrovnaný Erestor červená!
„Meldir (Příteli).“
Trochu se zamračil. Netušil, co mohlo něco takového způsobit. Nikdy předtím ho neviděl v rozpacích a to ho už za ty yény, co se znali, zažil v lecjakých situacích. Neubránil se úsměvu, když si vybavil jejich první setkání...

Finrod se zrovna vrátil se svou jednotkou z několikatýdenní výpravy a jakmile se postaral o svého koně, zamířil do pracovny, aby sepsal hlášení pro Thranduila a dopřál si po dlouhé době pohodlnější odpočinek než na zemi neustále připravený na možný útok. Ani přesně nevěděl, co ho zaujalo natolik, že sešel z cesty a narazil tak na Erestora. Jeho pečlivě skrývaný hněv mu nemohl uniknout, stejně jako jeho přemýšlivé a citlivé šedé oči. Tak tohle byl ten pověstný imladriský rádce, o němž toho už tolik slyšel? Ten ledový Elda s mrazivým pohledem a ostrým jazykem? Když se na něho díval, nic z toho neviděl... Vnímal bolest... bezmoc... vztek... A nečekaně k němu pocítil... co? Soucit? Spíš pocit jakési sounáležitosti. Kolikrát se on stal terčem Thranduilovy temperamentní povahy... Proto také přesně věděl, jak se s tím vyrovnat.
Zcela ignoroval Erestorovy protesty a dovedl ho na cvičiště. Pozorování toho tmavovlasého Eldy s mečem se ukázalo být nečekaně zajímavé. I přes svou očividnou nezkušenost se pohyboval s neobyčejným půvabem. Dlouhá temná róba kolem něho vířila jako kdyby byl rozlíceným Valou připraveným ztrestat toho opovážlivce, který se mu zprotivil, tváře měl zrůžovělé námahou, pohled plný odhodlání a vzdoru. Ta vášeň skrytá za chladnou neosobní maskou ho podivně přitahovala. Stejně jako později Erestorova spontánní reakce na jeho masáž... I on byl zaskočen, jak příjemné bylo se ho dotýkat. Zmátlo ho to. Jistě, vztahy mezi Eldar stejného pohlaví nebyly zas tak neobvyklé, i když se držely spíše v tajnosti. Ani pro něho to vzhledem k jeho profesi nebylo ničím neznámým. Za dlouhých válečných tažení vznikala mezi bojovníky úzká pouta, která nezřídka přerostla v intimní vztah. Málokdy byl však založen na něčem víc než na tělesné potřebě, a proto po návratu z války většinou automaticky zanikl. Ani u Finroda tomu nebylo jinak.
Pokud to situace dovolovala, dával výhradně přednost něžné ženské náruči... Proč ale pak na něho tak působí Erestorova blízkost? Proč musí přemýšlet o tom, jaká je asi jeho holá kůže na dotyk? Jak asi chutnají jeho ústa? Raději tehdy rychle opustil jeho komnaty, nechtěl riskovat, že si Erestor jeho stavu všimne. Když za ním tmavovlasý rádce vyběhl na chodbu, zadoufal, že je to proto, aby ho pozval zpátky... Ale on se ho jen zeptal na jméno. A pak mu bez jediného slova zabouchl dveře před nosem! Nechápal jeho prudkou odezvu, nicméně to přičítal jeho celkové únavě a rozrušení. Rozhodl se nechat ho si odpočinout, než s ním znovu promluví.
Následující dny se však zdálo, že k tomu nejspíš nebude mít hned tak příležitost. Erestor se mu vyhýbal jak jen mohl a on, jelikož věděl, že psal lordu Elrondovi, se obával, že odjede dřív, než se mu vůbec podaří se s ním setkat o samotě. Několikrát se o to marně pokusil, nicméně když dostal zprávu o tom, že poselství od lorda Elronda dorazilo, již déle neztrácel čas. Mohlo to být naposledy, kdy Erestora uvidí, a on mu chtěl ještě předat svůj dar. Bez váhání se vydal do jeho komnat, kde ho nalezl zdrceného a skoro zoufalého. Chtěl ho obejmout, ubezpečit ho, že všechno bude v pořádku, že se o něho postará, ale tušil, že tohle by neocenil. A tak mu místo toho nabídl přátelství... Jen on sám věděl o tom, že mu tehdy daroval mnohem víc než to...

Erestor se raději odvrátil. Finrodovy pátravé oči ho ještě víc znervózňovaly, ke svému zděšení cítil, jak mu tváře hoří rozpaky.
„Ehm... Proč tážeš se mne?“ vypravil ze sebe nejistě.
Je možné, že si Finrod všiml jeho obdivných pohledů? Urazil ho snad nevědomky něčím?
Finrod v tu chvíli přemýšlel o tomtéž.
„Erestore... Já dotknouti se tebe v úmyslu neměl... Nevím ani, proč jsem se tebe otázal... To ta elleth, o niž ucházel jsem se...“
„Ach tak.“ Erestor se poněkud uklidnil. „A čehožpak přihodilo se?“
Dolil Finrodovi víno a předstíral, že si odstraňuje nějaká smítka ze své róby, aby se nemusel svému příteli dívat do očí.
„Odmítla mne, když v turnaji prohrál jsem, a za Lindirem odešla,“ odvětil Finrod nepřítomně, zatímco si Erestora dál zkoumavě prohlížel. „Ty bys téhož učinil?“
„Já...“ Erestorovy tváře se zbarvily novým nachem. „Ehm... Však já elleth nejsem, bych toho posouditi mohl...“ vymlouval se nesouvisle.
Finrod se pousmál a naklonil se k němu blíž. „Jistě, tohoto vědom si jsem. Však i tak se tebe táži, komu přednost bys dal?“
„Ehm...“
Erestor nemohl uvěřit, že opravdu vedou tuhle konverzaci. Co jen má odpovědět? Uvědomoval si, že čím déle otálí, tím větší pozornost vzbuzuje. Už jen to, že normálně výřečný a v několika cizích jazycích plynně hovořící Erestor nyní koktá a zadrhává se jako malé dítě, bylo na pováženou. Nasadil proto něco, co doufal, že je sebevědomý a zároveň vyzývavý úsměv a takřka ledabyle prohodil „Samozřejmě že tobě.“
„Hm.“ Finrod se opět pohodlně opřel. „Však jen jestli toho pouze z přátelství neříkáš.“
„Ovšem že ne.“ Erestor si povzdechl. „Kdybych elleth byl, rozhodně bych si tebe vybral,“ ujistil ho znovu.
Finrod se napil vína a chvíli si jen tak vychutnával jeho chuť. „Proč?“ zeptal se znenadání, když už si Erestor myslel, že je tato rozmluva u konce.
Nechápavě svraštil obočí. „Co proč?“
„Proč by sis mne vybral?“ zopakoval Finrod svou otázku pomalu, jako kdyby ji pokládal malému děcku.
Erestor na okamžik zavřel oči a v duchu zaklel. Co to jen Finroda popadlo, že se ho takhle vyptává? Určitě si ničeho nevšiml, pouze ho tak sebralo odmítnutí té elleth, ale stejně z toho neměl dobrý pocit. Musí si dávat dobrý pozor na to, co říká, pokud se nechce prozradit.
„Proč? Já nevím...“ Snažil se ho spěšně odbýt.
„Jistě důvodů nějakých pro to máš, Erestore,“ naléhal Finrod. „Pověz přec.“
„Finrode...“ Erestor se zamračil. „Proč se jedné ze známostí svých neotážeš? Jistě tobě lépe než já otázky tvé zodpověděti moci budou.“
Tmavovlasý válečník se pousmál. Zvedl se ze svého místa a beze spěchu přešel k Erestorovi, který ho ostražitě sledoval, jakoby snad očekával, že se v následující chvíli promění v divokou šelmu a vrhne se na něj. Finrod se zatím spokojil s tím, že se opřel o stůl jen malý kousek od něho.
„Však tys přítelem mým... Kdož lépe než ty mne znáti může?“
Erestor se nepatrně chvějící rukou natáhl pro číši vína a trochu upil, aby si svlažil náhle vyprahlé hrdlo. Nevědomky si jazykem olízl rty.
„Však jako přítel veškerých stránek osobnosti tvé posouditi nemohu,“ snažil se vymluvit.
„Vskutku?“ Finrod se k němu nahnul, jeho tvář byla jen pár centimetrů od jeho. „A kterápak stránka tobě skryta zůstala?“
Erestorovo srdce bušilo teď tak prudce, že si byl jistý, že ho musí slyšet i Finrod. Ztěžka polkl. „Ehm... Ta soukromá...“ zamumlal neurčitě.
„Čehož označením tímto míníš?“ vyptával se Finrod dál.
Erestor si připadal, jako kdyby byl zahnán do kouta a ostří nepřítele mu spočívalo na hrdle. A přitom tu byl jen Finrod, přítel, se kterým toho tolik prožil, a který by mu nikdy neublížil. Znali se tak dlouho, ale nikdy předtím se v jeho společnosti necítil tak ohrožený a nesvůj jako nyní. Zahleděl se na desku stolu.
„Třeba... polibky...“ zašeptal rozechvělým hlasem.
„Ach tak.“ Finrod se zatvářil zamyšleně. „Pravda, toho vskutku posouditi nemůžeš... Zdá se, že s tím cos učiniti musiti budu, bychom se odpovědi na otázku mou dobrali...“
A než stačil Erestorovi dojít plný význam jeho slov, zabořil jednu ruku do jeho černých vlasů a jemně si přitáhl jeho hlavu ke své. Erestor se nadechl, ale co chtěl vlastně říct, se Finrod nikdy nedozvěděl, protože v ten okamžik přitiskl svá ústa na jeho a začal ho pomalu zato důkladně líbat.
Erestor byl nejprve příliš šokovaný činem svého přítele, než aby se nějak bránil. Jenom ho nechal, aby téměř hladově ochutnával jeho rty, a ke své hanbě si musel přiznat, že nikdy nezažil nic tak vzrušujícího. Jak je možné, že pouhým polibkem dokázal rozproudit jeho krev jako nikdo předtím a vzbudil v něm takový hlad po dalších dotycích? Jeho milostné zkušenosti byly omezené pouze na pár ellith, avšak žádná z nich v něm nevyvolala podobné pocity jako nyní Finrod. Aniž by o tom přemýšlel, zavřel oči a trochu zvrátil hlavu, aby mu umožnil ještě lepší přístup. Když na svých rtech ucítil jeho vlhký jazyk, téměř nevědomky je pootevřel a nechal ho vklouznout dovnitř.
Finrod přijal Erestorovo němé pozvání a vnikl do jeho horkých úst. Nejprve prozkoumával všechna sladká zákoutí, až nakonec se jejich jazyky setkaly ve smyslném tanci. Erestor se neubránil tlumenému vzdychnutí. Krátce nato k jeho zklamání Finrod polibek ukončil a vzpřímil se, aniž by však z něho spustil oči.
Erestor se zachvěl, dlaní si téměř zděšeně zakryl ústa, jeho oči byly rozšířené a plné zmatku.
„Mankoi lle ume tanya, Finrod (Proč jsi toho učinil, Finrode)?“ zeptal se otřeseně. Nevěděl, co ho vyvedlo z míry víc, jestli to, že ho Finrod políbil, a nebo skutečnost, že se mu to líbilo. Rty ho ještě slabě brněly od toho vášnivého polibku, dech měl zrychlený a nepravidelný. Kdyby aspoň nezasténal! Co jen si o něm Finrod musí nyní myslet! Beztak to udělal jen kvůli té dívce, pro něho to byla jen hra. Cítil, jak ho v očích pálí slzy. Jak jen ho mohl takhle zneužít a ponížit?
„Amin merne um ta ten´an luume´ (Já již dlouho jsem toho učiniti chtěl),“ přiznal Finrod tiše. „Omlouvám se, pokud jsem tebe tím urazil, však nemohu se omluvit za to, že jsem tebe políbil.“
Erestor zavrtěl hlavou. „Neurazil jsi mne. Však...“ Zoufale se snažil najít slova. „Toto normální není... Proč bys cos takého učiniti chtěl? Cožpak tebe již přítelkyně tvé omrzely?“
Finrod usedl obkročmo na lavici vedle něho. Váhavě natáhl ruku a něžně setřel slzu, která jeho příteli skanula z oka.
„Erestor... Amin caela n´noa (Erestore... Já ponětí nemám)... Však již tehdy, když jsem tebe poprvé zřel, jsem tebe do náruče vzíti chtěl... Netaž se mne proč, neb důvodů neznám, pouze toho, že nikdy předtím jsem polibku sladšího neokusil.“
Erestor se zimničně roztřásl. „Však toto špatné jest... Nemůžeme...“
Jeho mysl horečnatě pracovala. Je možné, že k němu Finrod cítí stejnou přitažlivost jako on k němu? Po celé ty yény, kdy je spojovalo blízké přátelství... ne, to není možné... Navíc ho nikdy neviděl s ellonem... ač se občas hovořilo o vztazích mezi vojáky, nikdy při tom nepadlo Finrodovo jméno... A i kdyby přese všechno o něho Finrod opravdu zájem měl, tak stejně byl podobný vztah nepřípustný. Už král Oropher přísně trestal všechny, kdo by se opovážili nějakých důvěrností vůči stejnému pohlaví, a Thranduil neviděl důvod, proč v tom nepokračovat. Jedině v dobách války a pouze mezi vojáky bylo něco takového tolerováno. A o nebyl vojákem... A ani nejsou v žádné válce...
Finrod ho zlehka pohladil po vlasech. „Kterak mohlo by cos tak nádherného špatným býti? Vím, čeho o tomto zákony hovoří... Však kterak ty toho cítíš?“
Erestor byl ten den už po několikáté zbaven slov. Finrodovy prsty zabořené v jeho vlasech a jemně masírující kůži jeho hlavy ho zcela připravily o jakékoli jiné myšlenky než ty, jaké by to asi bylo, kdyby se ho dotkl i někde jinde... Dokázal si představit jeho dlouhé silné prsty obemknuté kolem svého...
„Erestore?“
Finrodův znepokojený hlas ho vyrušil z jeho lákavých představ. Podíval se na něho a pod jeho zpytavým pohledem se neubránil zrudnutí. Ten den už také po několikáté...
„Erestore... Znamená ruměnec tvůj půvabný, že toho také tak cítíš? Čehožpak by sis přál, mellonamin?“
Finrod přesunul své prsty na špičku Erestorova ucha a zlehka ji polaskal, čímž způsobil, že se jeho přítel, jenž se právě chystal něco říct, překvapením zajíkl. Nemohl se nad jeho reakcí nepousmát, i když nemohl uvěřit tomu, že by Erestor nevěděl, jak citlivé jsou elfské uši.
Cožpak se mu žádná z jeho partnerek nikdy řádně nevěnovala? Vždyť jeho štíhlé téměř sněhobílé tělo přímo volalo po pozornosti... po dotycích... Vždycky mu připadal jako ten nejkrásnější ellon, kterého kdy potkal... V porovnání s jeho urostlou a díky častému pobytu venku dozlatova opálenou postavou působil spíš drobnějším dojmem, s kůží takřka transparentní připomínající mu lehkou mlhu nad řekou za chladného jarního rána a úzkýma bledýma rukama zakončenýma elegantními dlouhými prsty, jež tak často viděl svírat brk, a jež si tak často ke svému zahanbení představoval při zcela jiných činnostech... Jeho šedé oči byly jako zimní obloha... chladné a přitom tak citlivé, až ho to zaráželo... rty jako třešně... a jak se nedávno přesvědčil, tak stejně i tak sladké... Temné vlasy dlouhé až do pasu, hebké jako hedvábí a černé jako havraní křídla... Fascinovalo ho, jak v nich světlo probouzí modravé odlesky... Obdivoval i jeho hlas... někdy přísný... jindy důrazný... přesto vždy melodický a pro něho nesmírně smyslný... A jeho smích... Erestor se málokdy zasmál, avšak když se tak stalo, znělo to Finrodovi skoro jako hudba samotných Valar... A jeho břitký smysl pro humor, který odhalil jen málokomu... Způsob, jakým dokázal naslouchat... To, jak se pohyboval, jako kdyby snad ani nekráčel, ale spíš tančil... Bylo toho tolik, co ho na jeho příteli okouzlovalo... A tolik, co by si přál o něm dozvědět... Jak vlastně vyhlíží pod svou těžkou tmavou róbou? Které dotyky mu přinášejí nejvíc rozkoše? Jak zní jeho hlas, když dosáhne vrcholu? Jak asi vypadá po promilované noci?
Finrod v duchu zaklel. Tyhle jeho úvahy mu moc na klidu nepřidávaly. A Erestor stále mlčel, jen na něho tak nějak zvláštně hleděl. Už jednou u něho takovýhle výraz viděl...