Forsaken - 77. díl

„Rád bych tě upozornil, že to, co právě děláš, není zrovna slušný!“ oznámil mi Riel značně ostře a vytrhnul mi to album z ruky.
„Kdo je to? Ty lidi na tý fotce... Jsou to tví rodiče?“ zeptala jsem se místo omluvy.
„A i kdyby, není to snad jedno?!“ zareagoval prudce a vrátil album zpátky na polici. „Jestli mě nechceš naštvat, tak na to vůbec nesahej!“
„Takže tohle je jejich byt?“ vyzvídala jsem dál, jako kdybych ho ani neslyšela.
„Ne! Pokud už to musíš vědět, tak je to byt mý sestry! A – “
Riel se najednou zarazil a znepokojeně nasál vzduch. „Sakra!“ zanadával a pospíšil si do kuchyně, kde rychle otočil nebohou palačinku.
Následovala jsem ho a posadila se ke stolu, odkud jsem ho bedlivě sledovala.
„Takže máš sestru,“ konstatovala jsem. „Kde je teď? Nerada bych, aby sem za chvíli vlítla a seřvala mě, že jsem jí udělala bordel v koupelně.“
„To by neudělala. Ale jinak... nemám nejmenší tušení, kde teď je.“
Riel přesunul hotovou palačinku na talíř a sběračkou nalil na pánev další dávku těsta.
„Co tím myslíš, že nemáš tušení?“ vyzvídala jsem dál.
„Nebere mi telefon a v práci o ní už taky nějakou dobu neslyšeli.“
„Tak si třeba jenom udělala dovolenou...“ navrhla jsem, i když to neznělo moc pravděpodobně. Podle toho, jak vypadaly místnosti v tomhle bytě, byla osoba, která tu bydlela, dost pořádkumilovná a jistě i zodpovědná.
„Možná, ale zapomněla i uhradit poslední faktury a splátku za byt. To jí vůbec není podobný.“ Rielův hlas zněl dost znepokojeně.
„Tak třeba měla menší nehodu, to se stává. Zkoušel jsi nemocnice?“
„Samozřejmě! Ty jsem obvolal jako první! Ale nic!“ Jeho netrpělivost byla více než zřejmá.
Chvíli jsem mlčela. Riel zatím otočil palačinku a pak postavil na stůl sklenici džemu a vedle ní položil lžičku a nůž.
„Doufám, že je nemáš ráda se skořicovým cukrem. Nějak ho nemůžu najít,“ pronesl téměř nepřítomně.
„Džem bude fajn.“
Usrkla jsem trochu studenýho čaje z hrnku před sebou. „Byli jste si hodně blízcí?“
„Ani ne. Spíš jsem na ni tak trochu dohlížel.“
Riel přendal hotovou palačinku na talíř a hned začal dělat další.
„Dohlížel?“ nechápala jsem.
Hladově jsem se zadívala na dozlatova usmažené omelety. Riel můj pohled zřejmě zachytil, protože je vzápětí přesunul na stůl.
„Ber si, ještě teplý jsou nejlepší...“
Nenechala jsem se dvakrát pobízet. V rekordně krátký době jsem měla jednu z nich potřenou důkladnou vrstvou jahodovýho džemu a natřikrát jsem ji do sebe nacpala. Byla tenoučká s nádherně křupavýma okrajema.
„Jsou výborný!“ pochválila jsem ho.
Přikývl.
„Tak proč ses nevídal se svou sestrou?“ zeptala jsem se umíněně a na Rielovi bylo vidět, že by mi nejradši nacpal tu poslední palačinku hned do pusy, jenom abych nemohla mluvit.
„Nebylo by to moudrý. Ne v mým stavu,“ odvětil nakonec stručně. „Občas jsme si volali. Ale osobnímu kontaktu jsem se vyhýbal.“
„Bál ses, aby neskončila jako Erika?“
Strnul. „Co ty o tom víš?!“
„To, co ty, nejspíš. Viděla jsem to v tvých vzpomínkách... Aspoň ten upír tvrdil, že to byly tvý vzpomínky...“
„Jo, Viktor vždycky moc kecal. Ale teď už nebude...“