Druhá říše - 12. kapitola: V Temném lese

Ygrenen nevěděla, jak dlouho už jedou. Možná, že to bylo jen pár hodin, jí se však zdálo, že je to snad celá věčnost. Každopádně už dávno opustili elfí říši. Museli zajet co nejdál, aby je nenašli a ukrýt se. Nedokázala si představit, co bude. Atryan s ní nepromluvil ani slovo, jen upíral prázdný pohled na jednorožcovu hřívu. Ani jeden z nich netušil, kam jedou.
Až když si Ygrenen všimla, že už potřetí projeli stejným místem, nevydržela to.
„Atryane, víš, kde jsme?“
Téměř neznatelně zavrtěl hlavou, ale oči k ní nepozvedl.
„Kam máš namířeno?“
Pokrčení rameny a nic víc.
„Dobře, tak tedy pojedeme do vílí říše,“ rozhodla víla, a když si vyložila Atryanovo mlčení jako souhlas, seskočila z jednorožce, aby mohla utrhnout list rdesna, které zde rostlo v hojném počtu na březích kolem lesní pěšiny. Chvíli nad ním něco tiše mumlala, pak jej uchopila oběma rukama a nastavila před sebe. List se naklonil na levou stranu, tedy na západ. Ygrenen se vítězoslavně usmála. Všimla si také, že ji Atryan koutkem oka pozoruje.
„Do vílí říše dojedeme tímto směrem,“ oznámila mu a nasedla zpět na jednorožcův hřbet. Nečekala, jestli se Atryan rozhodne jet jako první a pobídla jednorožce do klusu. Rychleji jet nemohli, protože na cestě byly samé díry, výmoly a zlomené větve a nechtěla, aby se zranili. Vynahradili si to až na louce, kterou projeli tryskem. Kastea ržál a frkal nadšením, že ho jeho pán nechává jet volně, ale vycítil i jeho smutnou náladu, a tak se snažil svou bujarost potlačit.
Začínalo se však stmívat a bylo jasné, že do vílí říše nedojedou ani za tmy. Jejich směr jízdy se neustále měnil, protože list rdesna ukazoval stále na jinou stranu. Když už nepomáhaly ani listy, protože povadly a ztratily svou kouzelnou moc, rozhodla Ygrenen, že sesednou a počkají do rozednění.
Usadili se pod starou velkou borovicí. Atryan apaticky ležel s hlavou opřenou o kmen stromu a Ygrenen se vydala sehnat něco k jídlu.
Odmítl i tu hrstku malin, kterou mu nabídla. Nechtěl nic. V hlavě mu hučelo únavou a prožitou bolestí, cítil se slabý a nemohoucí. Toužil jen po tom, aby ho nechala na pokoji, nemluvila na něj a on mohl v klidu zavřít oči a nemyslet, nevnímat.
Pochopila to brzo a s povzdechem si sedla vedle něj. Tady, na okraji temného lesa, ve zničujícím tichu, to na ni také začínalo doléhat, ale snažila se tomu vzdorovat ze všech sil. Alespoň ona si musela zachovat jasnou mysl a nepropadat bezbřehému žalu jako Atryan. Samozřejmě to pro ni bylo snazší. Pientere znala jen pár dní, nebyla to její sestra, ale docela se spřátelily. Zakazovala si myslet a vzpomínat na tento den. Příští ráno už to bude včera. Bude to minulost. Oni teď museli žít pro budoucnost a pro sebe navzájem.
Pohladila jej po hlavě. Neucukl, jak očekávala. Nezareagoval vůbec nijak.
„Alespoň něco řekni,“ zašeptala.
Přisunul se blíž a dlouze si povzdechnul. Pak už se neudržel. Se zavzlyknutím se jí sesunul do náručí a ochraptělým, dlouho nepoužívaným hlasem pomalu řekl: „Zemřela mou vinou.“
Dýchal tiše a rychle, ze všech sil se snažil přemoct slzy, které se mu draly do očí.
„Teď tady sedím a zápasím s tím žalem, který mě co nevidět zavalí nadobro, ale předtím jsem neudělal nic proto, aby tomu tak nebylo. Nepomohl jsem jí, když mě prosila. Měl jsem v hlavě jen svou vlastní záchranu.“
„A mou záchranu. Vlastně je to moje vina. Kdybys mě nikdy nepotkal, tohle by se nestalo. Nemyslíš?“
Pozvednul hlavu a poprvé za celou dobu se na ni podíval. Ygrenen se až zalekla toho prázdného pohledu. Krátce zavrtěl hlavou. „Není to tvoje vina.“
„Není to ničí vina, Atryane!,“ vykřikla Ygrenen.
Rozhodl se jí neodporovat. Byl příliš unavený. Odvrátil se od ní a za chvíli se pod borovicí ozývalo jen jeho tiché oddechování.

V porostu se ozvalo zašustění. A pak ještě jedno. Ygrenen sebou trhla. Kastea neklidně frknul a nastražil uši. Teď už se ozvalo i pískání vylekané zvěře. Víla se napřímila a potmě nahmatala kuši. Najednou vše utichlo, ozývalo se jen Kasteovo frkání a Atryanovo oddechování. Ygrenen to však neuklidnilo. V tom tichu bylo skryto něco zlověstného. Ochladilo se a zvednul se vítr, který začal vířit listí všude kolem. Kastea začal couvat dozadu, avšak zrak upíral stále před sebe. Ygrenen skoro nic neviděla. Nutně potřebovala alespoň dva kamínky, pomocí kterých by mohla rozkřesat oheň. Konečně je našla. Párkrát jimi musela škrknout, aby se objevily první jiskry. Jemně je promnula a v dlaních se jí rozhořel malý plamínek. Nevydával teplo, bohužel ale ani moc světla. Vykročila tedy tam, kde se Kastea nepřestával dívat a srdce se jí rozbušilo prudčeji.
Z ničeho nic se lesem rozezněl tichý šepot. Ygrenen se otřásla. Nerozeznávala slova, ale poznala, že hlasů je víc. Všechny zněly vyděšeně, téměř zoufale a nabíraly na hlasitosti. To už se probudil i Atryan. Byl stále ještě otupělý po prožité hrůze, ale ihned poznal, že se něco děje. Když zahlédnul Ygrenen, jak s plaménkem v dlaních obchází kolem a Kasteu, jak neklidně frká a pohazuje hlavou, zalitoval, že u sebe nemá žádnou pořádnou zbraň. Spokojil se tedy alespoň s lukem a dýkou, protože svůj meč nechal bůhví kde. I ten mu sebrali.
V tu chvíli Ygrenen vykřikla. Odevšad jako by se začaly vyzvedávat kopečky, něco se zdvíhalo ze země. Atryan zadoufal, že bude mít u Kasteova sedla připnutou lucernu, kterou vždy vozil s sebou, ale ve spěchu při sedlání se na ni zřejmě zapomnělo. Ygrenen znovu vykřikla. To když jí náhle zhasnul plamínek a i to malé místečko, které ozařoval, se znovu pohroužilo do tmy.
„Ygrenen,“ zašeptal Atryan, když k němu došla. „Co se děje?“
„Nevím, ale něco je ve vzduchu.“
A něco je kolem nás, doplnil ji v duchu Atryan.
To něco teď začalo nabývat tvarů. Místo mezi stromy kde stáli, se náhle ozářilo tlumeným světlem, dost silným na to, aby mohli Atryan s Ygrenen vidět postavy, které jakoby vylézaly ze země. Byly to ženy, napůl elfky, napůl víly a byly každá jiná. Některé na sobě měly kápě, takže jim skoro nebylo vidět do obličeje, další vypadaly téměř nenápadně. Jen jedna se tyčila a vyjímala mezi ostatními. Dlouhé vlasy jí vlály ve větru, který nabýval na síle, na hlavě měla umně vyvedený diadém a kolem krku se jí houpal medailon, ze kterého doslova zářily prapodivné znaky. Atryan neměl tušení, co ony znaky znamenají, ani kdo je jejich nositelka, zato Ygrenen to věděla s jistotou.
„Bernen?,“ zašeptala víla.
Lesní víla jen s neveselým úsměvem naklonila hlavu na stranu a propalovala Ygrenen očima. Ygrenen to nevydržela a uhnula pohledem. Pohledy Bernen i jejích družek však nadále cítila na svém těle.
„Máš strach,“ řekla tiše Bernen. Nebyla to otázka, jen konstatování situace.
Zabije nás, pomyslela si Ygrenen a zachvěla se.
„Ale ne, nezabiju,“ pravila Bernen a očividně si vychutnávala Ygrenenin zděšený výraz. „Tedy alespoň do té doby než se mi bude chtít,“ pokračovala. „Ale umím být i milosrdná.“
Ygrenen se pomalu uklonila, stále se však bála na Bernen jen pohlédnout.
„A přesto se stále bojíš.“ Poslední slovo zaznělo jako syknutí břitvy. „A moc dobře víš, že bys měla. Víš, že nemám ráda nevítané noční hosty. A už vůbec ne uprchlíky jako jste vy. Nebo se snad mýlím?“
„Nemýlíš, má paní…“
„Takže mi tedy musíš dát za pravdu, že je třeba vás potrestat.“
Konečně pozvedla Ygrenen oči od země a pohlédla na Bernen. I poslední zbyteček úsměvu se z její tváře vytratil. Víla si však všimla, že Bernen a její družky se dívají na Atryana. A ten se díval na ně.
„Atryane,“ oslovila jej lesní víla klidným hlasem, „pojď přece blíž. No tak pojď!“
Elfí princ upustil kuši. A udělal jeden krok k Bernen.
„Ještě blíž. Jen pojď, neboj se. Zavedu tě za Pientere. Nechceš se s ní snad setkat? Pojď s námi a bude zase všechno jako dřív. Tvá sestra na tebe čeká.“
Atryan pomalu vykročil vpřed.
„Ne!,“ vykřikla Ygrenen a chytla jej za ruku.
Otočil se k ní, jeho pohled byl však prázdný a vyhaslý. Jako by se díval skrz ni a ne na ni.
„Proč mě nenecháš jít? Nechceš, abych byl zase šťastný?“ Mluvil pomalu a dutě.
Než stačila Ygrenen odpovědět, vložila se do toho Bernen: „Neposlouchej ji Atryane. To ona zavinila smrt tvé sestry. Hřál sis na prsou zákeřného hada.“
„To není pravda,“ zaodporoval chabě Atryan.
„Ale je. Vidíš to sám, jen si to nechceš přiznat. Nepřeje si, aby ses setkal s Pientere.“
Atryan se znovu otočil k Ygrenen. „Takže je to vše tvá vina.“ Tentokrát zněl jeho hlas o poznání rozrušeněji.
„Ne…ne,“ zašeptala Ygrenen a vrtěla hlavou. Na víc se nezmohla. Začínala se jí zmocňovat podivná malátnost, jakási příjemná únava. V hloubi duše však cítila, že se jí nesmí poddat a snažila se ze všech sil udržet si jasné myšlenky. S hrůzou si však uvědomila, že se Atryan shýbá pro kuši, kterou upustil a pozvedá ji proti ní.
Bernen jej však zarazila. „Ne, s ní se teď nezdržuj. Slibuji ti, že si s ní poradím. Bude trpět za to, co ti provedla. Teď pojď, nezastavuj se a neohlížej se. Pientere čeká, nezapomeň.“
Atryan kuši zase položil do trávy a nejistými kroky se blížil k Bernen.
Ygrenen jej chtěla zadržet, zavolat, ale připadala si podivně těžká, klížily se jí oči a nohy se pod ní podlamovaly.
V tu chvíli se přiřítil Kastea. Vběhnul mezi postavy v kápích a ty se s výkřikem rozplynuly. Na tváři Bernen se mihnul náznak vzteku. Pozvedla ruku a směrem ke Kasteovi pronesla pár nesrozumitelných slov. Jednorožec padnul na bok a bezmocně zaškubal nohama. Atryan se zamračil, jako ve snách k němu došel a sklonil se nad ním.
„Co jsi to s ním provedla?“
„Bude zase v pořádku,“ uklidňovala jej Bernen. „Musela jsem ho omráčit, aby ho proti nám nemohla Ygrenen poštvat.“
Atryan na vílu pohlédl a s odporem zakroutil hlavou. Opírala se o kmen stromu a ztěžka dýchala. Bernen se však mylně domnívala, že se jí podařilo vyčerpat z Ygrenen všechnu energii. Víla jen sbírala síly a myšlenky.
Princ mezitím došel až k Bernen a ta mu ovinula ruce kolem krku. „Už jen chvíli,“ řekla tiše.
V tom okamžiku Ygrenen něco napadlo. Strhla si z opasku váček s vílím prachem a nečekanou energií jej nabrala do dlaně a hodila na Bernen. Ta však stačila rychle zareagovat. Odstrčila Atryana stranou až se zapotácel a rozhodila proti Ygrenen svůj prach.
Stalo se něco nečekaného. Alespoň Ygrenen vůbec netušila, že by měl vílí prach takové účinky. Ve vzduchu se objevili dva malí dráčci. Jeden byl bílý a druhý červený. První patřil Ygrenen a symbolizoval dobro, druhý Bernen a symbolizoval zlo.
Lesní víla se zdála také zaskočená. Upírala na dráčky pohled plný očekávání. Pak něco začala tiše mumlat, načež se červený dráček rozletěl proti bílému a z úst mu vyšlehnul zářivý plamen. Zasáhnul jedno křídlo bílého dráčka, který se prudce vznesl výš. Z křídla se mu kouřilo. Bernen vítězoslavně zaječela a jakýmisi tajemnými formulemi dál pobízela červeného dráčka. Vzápětí však zmlkla, protože tomu bílému začaly z očí kanout velké slzy a dopadaly na tělo i křídla jeho protivníka. Vypadalo to, jako by do míst, kde slzy dopadaly, přibili neviditelné hřeby a on s nimi nemohl pohnout. Chvíli se tam tak zmítal, pokoušel se uvolnit z neviditelného sevření a metal kolem sebe už jen chabé plaménky. Před těmi bílý dráček s lehkostí uhýbal. Netrvalo dlouho a zlo se rozplynulo.
Zato Ygrenenin dráček se zvětšil, několikrát zamával křídly a rozletěl se proti Bernen. Ta vyděšeně vykřikla a kryla si rukama tvář před slzami, které na ni kanuly a vypalovaly jí do kůže bolestivé rány, které se však hned zacelovaly, ale zůstávaly po nich ošklivé jizvy. Dala se na útěk a spolu s ní i její družky. Najednou se v lese objevil vzdušný vír. Bernen do něj vstoupila a on ji začal unášet pryč od dráčka. Naneštěstí však sebral i Atryana, který stál opodál, na tváři stále ještě nepřítomný výraz a vůbec nechápal co se děje.
„Atryaneee!,“ zavolala za ním z plných plic Ygrenen, odpovědí jí však byl jen vítězoslavný smích lesní víly Bernen.
Nešťastná Ygrenen se tedy alespoň sehla ke Kasteovi a s vypětím všech sil mu pomohla postavit se na nohy. Jednorožec nervózně frkal a díval se do míst, kde zmizel jeho pán.
„Co si počneme, Kasteo?,“ šeptala mu Ygrenen do stříbřité hřívy.
Oběma jim bylo úzko. Byli sami uprostřed temného lesa, vydáni napospas všem zlým silám. Teď už by jim žádný dráček nepomohl. Došel vílí prach.
Ygrenen napadala jen jediná věc. Osušila si uslzené oči a vyhoupla se na Kasteu.
„Pokud jsme v Temném lese, který obývá víla Bernen, musí být přece někde poblíž i vílí říše. Musíme se tam dostat co nejdřív, Kasteo,“ přemítala tiše.
Musela se spolehnout na svůj instinkt. Nic jiného jí nezbývalo. Táhlo ji to dál na jih. Cítila, že tam je cíl její cesty. Jejich cesty…
Musí se dostat ke královně, požádat ji o odpuštění, a pak i o radu a najít Atryana.
„Jeď!,“ pobídla rázně jednorožce, a ten na souhlas tlumeně zaržál. Druhé zvíře se ztratilo neznámo kde. Nemělo smysl jej hledat.
Teď bylo důležité vytrvat…