Srdce bojovnice - 49. díl

Nejspíš mě nemělo překvapit, že Thranduil o tom incidentu v Lórienu ví, koneckonců se přece Beleg zmiňoval, že si velitelé poví všechno, ale stejně mě to nepříjemně zaskočilo.
„Nu, pročpak mlčíš, Riel? Nemáš snad, co bys mi k tomu řekla?“ pobídl mě po chvilce, když jsem jen zaraženě hleděla na desku jeho stolu.
„Kdo Vám o tom vyprávěl, pane?“ zeptala jsem se, ačkoli mi samozřejmě nepříslušelo zpovídat nadřízeného. Tak nějak jsem počítala s tím, že mi tato neomalenost vyslouží další trest, tedy ne, že by na tom v mém případě ještě záleželo.
Princ však očividně neviděl důvod, proč to tajit. „Daeron byl dosti sdílný poté, co zjistil, že jsem si tě vybral do své jednotky.“
„Ale to už je přece jen nějaká doba…“ hlesla jsem dřív, než jsem se stihla zarazit. Nedokázala jsem pochopit, proč by mi princ toleroval něco, za co jsem byla vykázána z Lórienu.
„To ano,“ připustil. „Ale prozatím na tom toliko nezáleželo.“
Nerozhodně jsem přešlápla na místě. „Co ode mne chcete slyšet, pane? Vím, co o tom napsali do hlášení. A nemám, co bych k tomu dodala.“
Thranduil se lehce zamračil. „Obvinili tě z úkladné vraždy a ty nemáš, co bys k tomu dodala? A nyní se navíc sama hlásíš k další? Pomalu si začínám myslet, že to nemáš v hlavě tak docela v pořádku!“
„Proč bych se měla ještě namáhat něco vysvětlovat, pane? Tehdy jsem jim řekla, jak se to celé událo. Ale oni to viděli jinak. Nemám, jak bych dokázala, co se tehdy skutečně přihodilo.“
„Ne? A co slovo vojáka?“
Potřásla jsem hlavou. „Na mém slovu jim tehdy pramálo záleželo,“ konstatovala jsem pouze. Nehodlala jsem zacházet do podrobností, beztak by to k ničemu nevedlo. Navíc jsem nepatřila mezi Eldar, kteří mají ve zvyku špatně hovořit o těch, jež nejsou přítomni, aby se mohli bránit.
Thranduil chápavě přikývl a opět se usadil na židli. „Proč mi nepovíš, co se tenkrát opravdu stalo? Již jsem slyšel verzi Daerona, ale musím přiznat, že mi to na tebe příliš nesedí.“
„Pročpak, pane? Ostatním se to zdálo dosti jasné. Jsem přece vojákem, a tak jsem zvyklá zabíjet,“ prohodila jsem, ne bez hořkosti.
„To bezpochyby ano. Ale jako voják bys jistě použila některou ze svých zbraní… a ne obyčejný kámen. Hádal bych, že to byla pouze nehoda. Či se snad mýlím?“
Pokrčila jsem skoro lhostejně rameny. „Pokud jste si na to již utvořil vlastní názor, proč mám k tomu ještě cokoliv dodávat, pane?“
„Proč?!“ Jeho hlas zněl nyní ostřeji než předtím. „Protože to chci slyšet! Mám ti to snad nařídit?!“
„Hodláte mi také nařídit, co mám vypovídat, pane? Nerada bych Vám totiž sdělila něco, co by se Vám nezamlouvalo!“ zareagovala jsem prudce, neboť jeho slova ve mně probudila nepříjemné, a jak jsem se dosud bláhově domnívala, dávno zapomenuté vzpomínky.
„To zní skoro jako kdybys něco podobného už prožila…“ pronesl Thranduil zamyšleně. „Však nedokážu uvěřit tomu, že by tě mohl někdo přinutit o něčem natolik závažném lhát. Leda že bys pro to měla hodně pádný důvod…“
Bylo zřejmé, že princ neustane, dokud ze mě nedostane veškeré informace, které ho zajímají. Usoudila jsem, že si příliš nepomůžu, když ten jeho výslech budu protahovat.
„Rodiče té elleth… Nellas… měli blízko ke králi Amdirovi… natolik blízko, aby jejich slovo mělo větší váhu než to mé. Nebyl důvod trvat na mé verzi té události… ne bez jakýchkoli důkazů či svědků. Ne, když mi oznámili, že pokud nepřistoupím na jejich hru, pak to odnese můj milý… Věděla jsem, že by svou hrozbu splnili… a nemohla jsem připustit, aby byl zbaven své hodnosti a vyhoštěn tak jako já. A proto jsem jejich nabídku přijala.“
„Nabídku?!“ opakoval Thranduil znechuceně. „Udělat ze sebe obětního beránka není zrovna výhodná nabídka!“
„Možná. Ale uchránila jsem tak jeho. Beztak s tím neměl co do činění… a oni prostě jen chtěli, aby byl za ten skutek někdo potrestán.“
„Takové sebeobětování!“ zvolal princ, ale z jeho tónu bylo patrné, že to nemyslí jako kompliment. „Všeho ses vzdala a nač? Kde je teď tomu tvému chrabrému ellonovi konec?“