Forsaken - 78. díl

„Zabil jsi ho?“ zeptala jsem se a kupodivu mě ta představa ani nijak zvlášť neděsila. Však by si ten šmejd stejně nic jinýho nezasloužil!
„Jo. Řekneš mi teďka, jak jsem statečnej, a nebo takový věci mumláš jenom když jsi mimo?“ prohodil Riel ne bez ušklíbnutí a obrátil ve vzduchu palačinku.
Zadoufala jsem, že mu přistane na hlavě, ale k mýmu zklamání dopadla bezpečně zas zpátky na pánvičku.
„O ničem takovým nevím!“ odvětila jsem a snažila se znít přesvědčivě.
„Tak to je škoda.“ Riel položil pánev na sporák a pohodlně se opřel o spodní skříňky. „Doufal jsem, že mi povíš, jaká byla ta otázka, na kterou mám už dávno znát odpověď...“
„Ta otázka byla, jestli ses začal vyhejbat svý sestře kvůli Erice!“ připomenula jsem mu a s úlevou zaznamenala, jak mu se mu z tváře vytratily veškerý známky pobavení.
„Jo! Stačí ti to?!“ odvětil chladně.
Zamyšleně jsem si namazala další palačinku džemem.
„Ona je taky upír jako ty?“ zeptala jsem se jakoby mimochodem, než jsem se do ní zakousla.
„Už ti někdo řekl, že umíš bejt děsně otravná?!“ zavrčel Riel a chvilku vypadal, že to těsto místo na pánev vyklopí spíš mně na hlavu.
„Jo, ty a několikrát! Ale co mám tak asi dělat jinýho?! Viktor byl sdílnej a toho jsi zabil!“
„Jasně, už se ti po něm stejská, co?!“
„Co ty víš... třeba by nám to klapalo!“ odsekla jsem, ačkoli jsem si uvědomovala, jak absurdní je to, co říkám.
„Neřekl bych, žes byla jeho typ! On měl radši takový, kterým mohl vysát krev!“
„Zřejmě... Ovšem v jednu chvíli se zmínil o tom, žes ji ty vysál mně!“
„Nezdá se, že by tě to nějak vyděsilo.“
„Možná že už si začínám zvykat. Takže jak to ve skutečnosti je... s tou tvou porfyrií?“ Na to poslední slovo jsem dala obzvláštní důraz, abych mu dala najevo, že mu tuhle pohádku už nezbaštím.
Přikývl. „Dobrá. Řeknu to teda krátce. Byl jsem normální člověk, než mě přepadl upír a skoro mě zabil. Pak se tam objevil tvůj táta a zachránil mi život. Chtěl, abych šel s ním, ale já ho neposlouchal... A Erika kvůli tomu zemřela. Nenáviděl jsem to, čím jsem se stal... Doktoři mi tehdy říkali, že je to porfyrie... že to sice není možný úplně vyléčit, ale že to ani není tak strašný, pokud budu chodit na ty jejich transfúze. A téměř měli pravdu... Pokud piju pravidelně krev, pak to dokážu ovládat. Spousta z nás tenhle... stav... bere jako nemoc... Nelovíme lidi a naopak se snažíme likvidovat ty, kteří si myslí, že když jsou upíry, tak můžou beztrestně vraždit. Je to samozřejmě tajnej spolek, takže si to koukej nechat jenom pro sebe! Alex je jedním z jeho vůdců. Je to dost riskantní poslání, stejně jako to, že tě teď chráním, ale přijde mi to v tomhle divným světě aspoň trochu smysluplný...“
Pomalu jsem ty nové informace zpracovávala. Všechno to dávalo smysl, ostatně jako všechno, co mi kdy Riel napovídal. Klidně by mohl zfleku dělat tiskovýho mluvčího politikům.
„Takže seš upír... a já taky...“ shrnula jsem to.
„Jo.“
„Fajn. Takže... na co si mám dávat bacha? Teda kromě česneku, o tom už vím,“ snažila jsem se být věcná, a proto mě překvapilo, když se na mě Riel zamračil.
„Myslíš si, že všechno můžeš shrnout do pár bodů? Možná, kdybys byla jako my ostatní... jenže ty jsi jiná...“
„Dík. A co mě tak děsně odlišuje?“ Nesnažila jsem se ani skrýt sarkasmus ve svým hlase.
„Tvoje máma.“
Jeho stručnost mi už fakt lezla na nervy. Jeden aby to z něho neustále páčil div ne pod pohrůžkou násilí. To Viktor byl sice parchant, ale zas nebyl tak skoupej na slovo.
„A co je s mou mámou?“
„Umřela.“ Riel zřejmě zachytil můj naštvanej pohled, protože ihned pokračoval. „Umřela předtím, než ses narodila.“