Zdechni [24] Die another day

V Melissině těle okamžitě zatrnulo. Bledá tvář posetá kapičkami potu, které by nejraději stekly po tvářích dolů, kdyby jim v tom nebránily hluboké brázdy vrásek její vyděšené grimasy. Když po pár minutách od nemilého překvapení dokázala opět alespoň z části normálně jednat, v obraně okamžitě vytáhla pistoli a její hlaveň namířila přímo proti Nancy, která stála jen pár kroků od ní.

„Chceš mi po tom všem vrazit kudlu do zad?“ ozval se její mrtvolně chladný hlas s neidentifikovatelným podtónem.
„Nepřibližuj se ..“ zavrčela Mel a v roztřesené dlani stále svírala zbraň. Bohužel si však nebyla tak jistá, jestli by ji vůbec byla schopna použít.

Nancyin chladný výraz protnul krátký úšklebek. I přes varování ke své „přítelkyni“ vykročila jistým krokem.
„Říkala jsem nepřibližuj se ..“ okřikla ji a hlaveň odklonila jen natolik, aby vyšlá střela neublížila Nancy, ale naopak ji vystrašila. Zjevně se její úmysl nezdařil..
„No ne .. ty by jsi mě vážně byla schopná zabít?“ nahodila vyčítavý tón a její kroky se zrychlily.
„Udělám to, když budu muset ..“ prohlásila pevně.
„Tak do toho .. „ výraz tváře se bleskurychle změnil v úchylný chtivý úšklebek ve chvíli, kdy vyrazila proti Melisse.

Jeden moment.
Jedna kulka.
Jeden život …

Proč to proboha udělala? Nemusela vystřelit, ale prst sám v obraně stiskl spoušť. Zbraň vypadla z její rozechvělé dlaně na zem.
„Bože .. „
Žádný pocit z ukončení lidského života nebyl tak hrozný, jako tento. Tělem jí projel neuvěřitelný chlad a ostrá bolest, která byla stále silnější až dospěla do takové míry, že už nedokázala rozlišit cokoli jiného. Jen to jedno. Bolest.

V mžiku přiskočila k jejímu bezvládnému tělu. Toužila tak moc něco udělat, říct, ale prostě nemohla. Pevně stiskla její ruku a z úst jí křikem vyšla tak dlouho potlačovaná zloba a bolest.

Krve by se v ní nedořezal, když dlaň Nancy stisk oplatila.

„Co- .. ?“ hbitě ucukla a vytřeštěným výrazem. Vše bylo náhle tak absurdní, snažila se logicky uvažovat, ale každý další okamžik ji jen utvrzoval v tom, že se náhle ocitla v naprosto jiném světě, světě bez pravidel, kde je každá rozehraná hra jen krutou sázkou.

Pokoušela se vstát, ale každý její pokus byl sabotován vlastními končetinami. Netoužily spolupracovat, snad jako by se proti ní spikly a toužily jí dát až do dna vypít pohár hořkosti, který si dozajista zasloužila. Nedokázala nic .. choulila se v koutku jako bezmocné mládě čekající na smrt.

Nancyno chladné tělo po pár záškubech dostalo náhlý nával nové energie. Po zásahu kulky už nebylo ani stopy. To, co se stávalo stále viditelnějším byly změny kůže. Kdysi tělová barva dostala nádech chladné šedo-modré místy i zarudlé barvy. V jejím vzezření by člověk hledal lidskou bytost jen stěží.

Pár rychlých pohybů ukončilo napětí v místnosti, díky němuž se stala místnost naprosto neobyvatelnou. Chladné prsty křečovitě sevřely Melissin kabát, vyzdvihly ji do výšky a vší silou jí mrštily proti tenké tabulce okenního skla.
Poslední, co v tu chvíli spatřila, byl překvapený pohled kolemjdoucího doktora, naneštěstí zrovna toho, který jí „dovolil“ vstup do zakázané místnosti.
Ostré výčnělky skla se jí zaryly do zad a zbytek poletujících kousků nemilosrdně ošlehal bledou tvář. Čas, jako by se zpomalil na minimum. Prázdným pohledem hleděla vzhůru do Nancyných očí tak dlouho, dokud se neztratily v šedavé mlze chladného rána. Na myšlenky nebyl čas. Pokoušela se párkrát vyvolat nějakou vzpomínku, avšak touha zamyslet se neodpovídala jejímu mentálnímu rozpoložení. Sněhové vločky snášející se z pronikavě jasné oblohy byly až podezřele klidné. Líně prolétávaly kolem jejího padajícího těla zcela nevzrušeně. Jako by už dávno věděly, co se stane.

Několik rozpačitých máchnutí končetin nijak tělu nezabránilo zastavit se prudkým nárazem o silnici pod domem. Ač pokrytá sněhem stala se pro kus masa dosti tvrdým překvapením...