Srdce bojovnice - 50. díl

„Nu, pověz přec!“ vybídl mě Thranduil, když jsem zarytě mlčela.
Sekla jsem po něm nevlídným pohledem. Proč mu dělá tak dobře, když mě tu může trápit mou minulostí? Proč se mi posmívá?
„On zůstal v Lórienu,“ odvětila jsem pouze a doufala, že tím je to odbyté. Jenže nebylo.
„Není to zvláštní? Vzdáš se pro svého milého všeho a jemu nestojíš ani za to, aby tě následoval?“ prohodil výsměšně.
„A Vy byste to snad udělal?!“ odvětila jsem prudce, dopálená jeho samolibostí, se kterou mě tu soudil. „Vzdal byste se svého postavení v armádě a odjel s elleth, o které byste věřil, že někoho úmyslně zabila?! S elleth, kterou trápí noční můry a která to nedokáže řešit jinak než tím, že si ubližuje?!“
Thranduil nevypadal, že by se ho můj výbuch nějak dotknul. „Kdybych ji miloval pak ano. A hlavně bych neuvěřil tomu, že spáchala takový zločin. Tomu ellonovi na tobě buď vůbec nezáleželo a nebo to byl naprostý hlupák. Výběr je už jen na tobě. Každopádně tvá oběť byla zcela zbytečná.“
Neměla jsem, co bych mu na tohle řekla. Možná proto, že mě to už kolikrát také napadlo. Ztratila jsem domov, musela jsem opustit své blízké... a jemu jsem nestála ani za to, aby se se mnou přišel rozloučit. Tenkrát jsem si namlouvala, že neměl jinou možnost, že se mnou přece nemohl odjet, ale Thranduilova slova mi otevřela oči a já už si nedokázala déle nic nalhávat. Beztak jsem v hloubi svého srdce vždycky tušila, že mu na mně příliš nezáleželo.
„Co se tedy tehdy doopravdy stalo, Riel?“ otázal se Thranduil tiše a já neměla sílu mu dál vzdorovat.
„Pár dní poté, co jsem ty dva nachytala spolu, jsem cestou ze cvičiště potkala Nellas. Když mě spatřila, ohrnula nos a raději zamířila jiným směrem, aby se mi vyhnula. To mě dopálilo. Zkřížila jsem jí cestu a nakázala jsem jí, aby nechala Haldira na pokoji. Ale ona se mi jen vysmála a sdělila mi, že to ona Haldirovi nenadbíhá, nýbrž on jí. Ovšem že když se na mě podívá, pak se mu nemůže příliš divit. Nevybíravým způsobem jsem jí řekla, co si myslím o jejím chování, a ona odpověděla podobným způsobem. Padly další urážky... a posléze došlo i na políček. Nato se na mě chtěla vrhnout, prý aby mi vydrápala oči, a já ji od sebe prudce odstrčila. Až příliš prudce. Zakopla a...“ Odmlčela jsem se, neboť nebylo třeba hovořit dál.
„Rozumím tomu dobře, žes to byla ty, kdo přešel od slovního útoku k fyzickému?“ zjišťoval princ a já zahanbeně přikývla.
„To tě musela vskutku rozlítit, že jsi nad sebou takto ztratila kontrolu...“
Nešťastně jsem se na něho zadívala, pohledem jsem ho prosila, aby se neptal, co mi tehdy ta elleth řekla. Nebyla jsem si jistá, jestli bych něco takového dokázala zopakovat. K mé úlevě však princ dál nevyzvídal.
„Je zřejmé, že sis kvůli této nehodě vytrpěla své... a nejenom v Lórienu. A nyní mi pověz, proč jsi tak ochotná vzít na sebe i smrt Belega, když jeho smrt nade vší pochybnosti způsobil tvůj kůň.“
Ošila jsem se. „Opravdu?“ Zkoušela jsem se tvářit zcela nevinně, ale Thranduilův mrazivý pohled mě od toho hned odradil.
„Takže ty nejen že se obětuješ pro někoho, kdo o tebe vůbec nestojí, ale nyní i pro svého koně. Nu, musím říct, že to druhé dává přinejmenším lepší smysl...“ poznamenal princ, zatímco mě stále držel v ledovém zajetí svých očí.
„Celebros přece za nic nemůže, jenom mě chránil! Nebylo by správné, aby byl za to potrestán!“ zaprotestovala jsem hlasitě.
„To je sice pravda, ale jak sis již jistě stačila povšimnout, pak ne vždy záleží na tom, jestli je něco správné či nikoliv! Avšak to ty přece víš, jinak bys po tom činu tak zbaběle neutekla!“
„Kdyby šlo jen o mě, pak bych nikdy neutekla! Jenže šlo o Celebra a já nechtěla, aby mu někdo ublížil! Je to jediná duše na celé Ardě, které na mě záleží! Jak bych ho mohla zklamat?“ vypravila jsem ze sebe, i když jsem si nebyla jistá, jestli mě princ pochopí. To za Celebrem jsem chodila, když jsem potřebovala utěšit, to u něho jsem spávala, když mě mé sny děsily natolik, že jsem nedokázala zůstat o samotě, to on mě zachránil před Belegem... Udělal toho pro mě v životě víc, než kdokoli z Eldar. A nyní by měl zemřít kvůli své oddanosti? To jsem nemohla dopustit.
Zkoumavě jsem si prohlížela Thranduilovu pohlednou tvář a na okamžik jsem měla pocit, že jsem v jeho očích spatřila záblesk porozumění. Když však znovu promluvil, jeho slova byla prosta všech emocí.
„Jeho jsi možná nezklamala, nicméně mne ano,“ oznámil mi věcně. „Navíc útěk tvůj vůbec nic nevyřešil, ba právě naopak...“