Melien Edhel - XXXVI. kapitola - část 2/2

Kdysi dávno mu Finrod přivezl z cest malé zlaté štěně, aby mu dělalo společnost, když ho povinnosti odvolají pryč. Erestor byl zprvu nesvůj, avšak brzy si ho oblíbil a stala se z nich nerozlučná dvojice. Glorfindel, jak ho pojmenoval, ho všude doprovázel a v noci spal na předložce vedle jeho postele. Kolikrát viděl, jak Erestor zabořil ruku do jeho dlouhé srsti a zálibně ho hladil se spokojeným výrazem ve tváři. V takových chvílích se neubránil, aby Glorfindelovi trochu nezáviděl... Pak se ale stalo to neštěstí...
Skupina Edain přijela na jednání a uzavření smlouvy se oslavovalo a zapíjelo vínem dlouho do noci. Opilí hosté se poté vydali do svých pokojů a cestou přes nádvoří narazili na Erestora, jenž se vracel z pozdní procházky. Finrod věděl, že to dělá proto, aby nemusel být v paláci, když probíhá nějaké jednání a on u něho nemůže být. Tentokrát se to však ukázalo být osudné. Jeden z těch Edain byl totiž tehdy u toho, když ho Thranduil před všemi zesměšnil, a neváhal tuto informaci sdělil svým kumpánům a ti si začali Erestora nevybíravě dobírat. Erestor na jejich slova nereagoval a chtěl kolem nich projít, ale oni ho nenechali. Jeden z nich mu zastoupil cestu a druhý do něho prudce strčil tak, až upadl. Všichni se divoce smáli a ten útočník pohrdavě prohodil, že je spíš jako nějaká slečinka. Víc toho neřekl, neboť ze stínu paláce vyskočil Glorfindel a vrhl se na něj. Porazil ho na zem a chtěl mu prokousnout hrdlo. To už se ale probrali ostatní a jeden z nich vytáhl dýku a psa probodl. Jelikož mířil špatně, Glorfindela pouze ošklivě zranil, avšak nezabil. Ubohý pes se odplazil k Erestorovi a zůstal mu ležet u nohou a skučel bolestí. Jeho vytí bylo tak hlasité, že ho slyšel až ve stájích, a vyběhl ven, aby zjistil, co se děje. Když spatřil na nádvoří klečet Erestora celého od krve, hrůzou ztuhl. Potom rozeznal Glorfindelovu zlatou hlavu na jeho klíně a srdce se mu sevřelo. Pospíšil k nim, avšak na první pohled bylo jasné, že už mu není pomoci. Z Erestorova výrazu bylo zřejmé, že to ví také. Jeho oči byly prázdné, třesoucí se rukou něžně hladil srst svého mazlíčka. Tichým hlasem ho požádal, aby ukončil Glorfindelovo utrpení, a Finrod mu ač nerad vyhověl. Vytáhl dýku z boty a jedinou ranou mu prořízl hrdlo.
Pak se obrátil k mužům, kteří tomu mlčky přihlíželi, náhle zcela vystřízlivělí ze svého vinného opojení. Netrvalo dlouho, aby z jejich zmatených slov pochopil, co se tam přihodilo. Zavolal stráže, aby je doprovodili do jejich pokojů, a hlídali do rána, kdy se rozhodne, jak budou za své chování potrestání. Jakmile se vzdálili, poklekl vedle Erestora a zlehka objal jeho chvějící se tělo. Utěšoval ho, že mu přiveze jiného psa, stejně krásného a věrného, ale Erestor to odmítl s tím, že už nikdy nechce žádného jiného psa. Dlouho tam beze slova seděli, Erestor hladil Glorfindela a on držel v náruči Erestora. K ránu ho společně pohřbili a on odnesl vyčerpaného Erestora do jeho ložnice, kde ho zbavil zakrvácené róby a uložil do postele.
Sám se odebral za králem do jeho pracovny, aby ho zpravil o událostech předešlé noci. Thranduil se nejprve zamračil na jeho krví potřísněný šat a Finrod si v duchu vynadal, že si něčeho takového nevšiml, nicméně ho vyslechl a po chvilce úvahy mu sdělil své rozhodnutí. Uzavřená smlouva byla příliš důležitá, než aby byla zničena tímto incidentem. Když Finrod namítl, že by měl vzít v úvahu i Erestorovu ztrátu, souhlasil král s tím, aby pro něho jako jeho přítel vybral odškodné. Finrod dlouho neváhal. Požádal Thranduila o to, aby opět vrátil Erestora do pozice rádce a dal mu tak příležitost prokázat své schopnosti. Thranduil nejprve váhal a vymlouval se na to, že potřebuje Erestora na výuku Legolase, ale Finrod namítl, že je jistě možné skloubit oboje, a tak Thranduil povolil. Po tomto slyšení se vydal do kuchyně, kde nechal připravit něco k jídlu a pití, a vrátil se zpátky k Erestorovi. Několik hodin u něho seděl, dokud neprocitnul, a když viděl, jak se hned po probuzení natáhl, aby pohladil Glorfindela, lámalo mu to srdce. Erestorovy prsty se dotkly měkké předložky a pak se stáhly zpátky. Tehdy na něho upřel Erestor své šedé oči plné bolesti a zašeptal, že doufal, že to byl pouze zlý sen...
A přesně takový pohled na něho upíral i nyní...

Thranduil vyšel z Legolasových komnat a tiše za sebou zavřel dveře. Nechtěl svého syna probudit z léčivého spánku. Pouze vedle něho po nějakou dobu seděl a láskyplně si ho prohlížel, občas zlehka pohladil jeho popelavě plavé vlasy.
Nemohl si přitom nevšimnout prstenu pro vítěze lukostřelby na jeho prstu a to Lidiannino gesto ho mile překvapilo. Který z Edain by se něčeho tak cenného vzdal? Možná na ni neměl být při jejich příjezdu tak tvrdý, určitě si to nezasloužila, jenže něco v tom, jak se na ni Legolas díval, ho naplňovalo obavami. Aby neskončil jako kdysi on... Avšak na tom už zřejmě nic nezmění. Jediné, co může změnit, je on a Nimloth... Pokud ho tedy bude stále chtít.
Nerozhodně se vydal na nádvoří. Neměl ponětí, kde by ji měl hledat, nicméně předpokládal, že nebude daleko od Glorfindela. Tak bedlivě snad nehlídal ani drak Smaug své bohatství jako on svou sestru! Kupodivu ten byl zabrán do živého rozhovoru s Lidiannou a Nimloth nebyla nikde v dohledu. Zkontroloval stáje, aby se přesvědčil, že její kůň je ještě tam. Stájník ho ochotně zavedl k velkému bělouši a navíc přidal i osobní poznámku.
„Pardon?“ Thranduil si nebyl jistý, jestli rozuměl správně.
„Tak jest, heru en amin (pane můj),“ ubezpečil ho ten ellon. „Lady Nimloth se o Losarrnu vždy sama stará. Vskutku výborně se v tom vyzná.“
„Aha.“
Thranduil přejel bělouši po plecích, čelo zamyšleně svraštěné. Je to jen náhoda, že svého koně pojmenovala takhle? Nebo to má nějakou spojitost s ním? Hodlal se jí na to zeptat. Teď jen kdyby ji našel! Jistě, Glorfindel nepochybně ví, kde se nachází, avšak on byl ten poslední, koho by se chtěl tázat. V duchu si shrnul, co už mezitím zjistil. Losarrna je ve stájích, tudíž rozhodně nikam neodjela. A pokud hodlala navždy zmizet z jeho života, určitě by tu nenechala všechny své věci... Její komnaty!
Kradmo se zadíval Glorfindelovým směrem, aby se ujistil, že nesleduje jeho počínání. Naštěstí pro něho se zdálo, že je zcela zaujat Lidianniným vyprávěním. Raději dlouho neotálel, aby nechtěně neupoutal jeho pozornost, a vyrazil do křídla léčitelů.
Bezděčně si přitom vzpomněl, jak dopadla jeho poslední návštěva u ní. Už tehdy se zachoval jako hlupák, když nepochopil, že má o něho zájem, a místo toho ji obvinil, že usiluje o Legolase. Nebyl k ní zrovna něžný, když ji shodil ze svého klína, nikdy by ho nenapadlo, že bude žárlit na vlastního syna! Kolikrát ji mohl mít a odmítl ji a nyní ho naplňovaly obavy, že ona odmítne jeho. Nevědomky přidal do kroku. Netušil, co udělá, až jí stane tváří v tvář, doufal jen, že ji zastihne samotnou. Představa, že by se zrovna nechávala utěšovat od Gildora se mu pramálo zamlouvala.
Nerozhodně se blížil ke dveřím do jejích komnat, v dlani pořád tiskl ten malý mithrilový prsten. Hlasitá rána, jež se zpoza nich znenadání ozvala, upoutala jeho pozornost. Znělo to jako když kov zařinčí o kámen! Nemohl si nevybavit Nimlothinu dýku, již nosila skrytou pod sukněmi, a zamrazilo ho. Se zlou předtuchou doběhl zbytek cesty a chtěl vpadnout dovnitř, avšak bylo zamčeno.
„Nimloth!“ zvolal, hrdlo sevřené úzkostí.
Prudce zabušil, srdce mu přitom bilo jako na poplach. A to byl také jediný zvuk, který mohl slyšet.

Lidianna se odmlčela a natáhla se pro další trs vína. Hrdlo měla vyprahlé a ani ji to nepřekvapovalo, neboť už jistě přes dobrou hodinu povídala Glorfindelovi o tom, jak to vypadalo v jejím světě. Překvapilo ji, když se jí na to po dotazu na Legolasův stav zeptal. Ale nemusel jí pobízet dvakrát. Všimla si, jak ho rozesmutnily zprávy o tom, že se stále ještě někde válčí, a tak se raději soustředila na popisování vymožeností lidí, které ho velice zaujaly. Obzvláště zmínka o tom, že na koni se už běžně nejezdí, ho naplnila údivem. Některé věci ani nebyl schopen si představit a ona neměla dostatek znalostí, aby mu mohla blíže objasnit, jak fungují. Nikdy předtím ji to nezajímalo, stačilo jí plně, že jsou tu a ulehčují jí život.
„Nu, musí pro tebe těžké býti, se bez toho všeho obejíti,“ poznamenal Glorfindel a napil se vína.
Pokrčila rameny. Některé věci jí chyběly víc, jiné méně, ale rozhodně se jí zdálo, že to, co získala, zcela nahrazovalo její ztrátu. Málokdy se jí zastesklo po jejím dřívějším životě. Proč také. Byly v něm jen práce, povinnosti a samota. Pravda, patřil do něho i Ivan, avšak ten spoustu času trávil na cestách. Podnikal ve všem možném a ona ho poznala tak, že si objednal firmu, ve které pracovala, aby mu zkontrolovala daně. Protože byl u nich tehdy, jako ostatně často, nedostatek lidí, musela se na této zakázce také podílet. Zprvu jí to bylo silně proti mysli, ale Ivan se choval tak přátelsky a mile, že se na setkání s ním začala téměř těšit. Jednoho dne bylo opravdu velké vedro a v archivu, kde vyhledávala staré záznamy, se nedalo skoro ani dýchat. Ivan se za ní zastavil, přinesl jí vychlazené pití a nabídl jí, že by si mohli dojít někam na oběd. Příliš se tomu nebránila, cokoliv bylo lepší, než strávit byť jen další minutu v tom pekle!
Nejprve si zajeli jeho drahým autem na něco k jídlu a pak ji vzal na menší nákupy. Přes její protesty trval na tom, aby si koupila nějaké plavky, a když ji později odvezl do svého domu, jehož součástí byl i obrovský v zimě vyhřívaný bazén, pochopila proč. Ivan ji provedl po svém sídle, což bylo jediné označení, které se dalo pro tak rozlehlou nemovitost použít, potom se přesunuli k bazénu, kde strávili příjemné odpoledne. Během jejich povídání vyšlo najevo, že už se kdysi potkali. Po nějakou dobu navštěvoval Ivan stejnou školu jako ona, a i když byl ve vyšším ročníku, znala ho. Musela by být slepá a hluchá, aby si ho nevšimla, když byl o něj mezi tamními studentkami takový zájem. K jejich mrzutosti je však téměř nevnímal a zanedlouho jim zmizel z očí úplně. Jeho rodiče byli rozvedení a jakmile jeho otec, který žil v zahraničí, vyhrál spor o opatrovnictví, poslal si pro něho. Ivan období, jenž u něho strávil, vylíčil stručně. Vystudoval prý několik soukromých škol a nakonec ho otec přibral do své firmy. Po jeho náhlé smrti převzal veškeré obchody a rodinné jmění. Omezil svou činnost v zahraničí a přesídlil zpět do Čech, kde se začal věnovat nemovitostem. Lidianna ani vlastně nevěděla, v čem přesně podniká, a ani se o to nestarala. Stačilo jí, že si vždy vyšetřil čas na to, aby spolu někam vyrazili, ty chvíle se pro ni staly něčím, na co se už dlouho dopředu těšila. Jako na ten jejich poslední výlet...
Lidianna doufala, že se přes ty Gobliny dostali bez větších obtíží. Ivanova zručnost s mečem byla sice obdivuhodná, jak se mohla přesvědčit, když ho několikrát pozorovala při tréninku s katanou, přesto by jen stěží mohl uspět proti jejich přesile. Také stále nemohla uvěřit tomu, že s sebou vzal Elanor, která jí připadala jako ta nejnamyšlenější a nejchladnější osoba, jakou kdy potkala. Zajímalo by ji, jak se jim spolu daří, pokud ji ovšem Ivan už mezitím nevyhodil. Možná k ní byl velice dvorný, ale pochybovala o tom, že by byl ochoten delší dobu snášet její rozmary. Jeho trpělivost a dobrá vůle měly své meze. Stejně jako tomu bylo u Legolase. Myšlenka na něho ji rychle vrátila zpět do reality.
„Ehm... Glorfindele... omluv mě... Půjdu se zas podívat na Legolase...“ vyhrkla a už se zvedala k odchodu.
Netušila, jestli měla Nimloth dostatek času na rozmluvu s Gildorem, ale vzhledem k tomu, že ho právě viděla přicházet od zahrad, usoudila, že ano. Vypadal sice stejně vyrovnaně jako jindy, ale nic jiného ostatně neočekávala.
„Astaldere?“
Bezradně se rozhlédla po svém svěřenci. Kde jen může být? Ani nedojedl misku masa, co mu přichystala! Že by mu Thranduil něco udělal? A nebo se někam zaběhl?
„Jen ho nech, Lidianno. Sám přijde, až chtíti bude,“ ubezpečil ji Glorfindel konejšivě. „Pojď, já tebe k Legolasovi doprovodím...“
Lidianna s úsměvem přijala jeho rámě a společně se vydali do paláce.

Elrond propustil Gildora a se smíšenými pocity za ním hleděl. Jeho odvaha a jistá dávka arogance mu byly dobře známy, avšak jeho dnešní správání vůči Thranduilovi bylo skoro hrubé. Sice krále Eryn Lasgalen nemohl ze soukromých důvodů vystát, nicméně nepřipustí, aby kdokoliv v jeho službách mu prokazoval něco jiného než úctu.
Gildor se jeho výtce nebránil. Bez vytáček uznal, že jeho chování bylo nepatřičné, nicméně si neodpustil poznámku, že ho jistě muselo také potěšit, když viděl Thranduila poraženého. Elrond nevěřícně potřásl hlavou. Buď stárne a nedokáže už své pocity tak dobře skrývat a nebo je Gildor vskutku mistrný pozorovatel. Ale jemu také leccos neušlo. Třeba jeho zájem o Glorfindelovu sestru... Také proto ho ani v nejmenším nepřekvapilo, když za ním Glorfindel zašel, aby se ho na tohoto lorda poptal. Bylo zřejmé, že by ji raději dal Gildorovi, než aby skončila v Thranduilově náručí, čemuž se vůbec nedivil. I on znal Thranduilovu minulost... a to, že se s ní dosud plně nevyrovnal... Byla jako velká spící šelma, která jen čekala, až ji někdo probudí. Její zuby a drápy byly stejně ostré jako tenkrát a připravené roztrhat každého, kdo se jen přiblíží. Ne, Nimloth bude rozhodně lépe s Gildorem, u něhož si byl jistý, že by jí nikdy neublížil, což o Thranduilovi říci nemohl. Jeho nevypočitatelnost a náladovost nebyly zrovna vlastnosti, které by z něho činily někoho, koho by si pro ni přál. Způsob, jakým se choval ke své snaše ostatně hovořil sám za sebe. Jeho trpělivost byla značně omezená, stejně jako jeho úsudek, jeho mnohdy drsné způsoby také nebyly žádným tajemstvím. Elronda by vůbec neudivilo, kdyby se jednou na místě Legolase ocitla u stromu sama Nimloth... A to on nepřipustí.
Samozřejmě si byl vědom náklonnosti, kterou Nimloth z neznámého mu důvodu už odmalička chovala k Thranduilovi. Ačkoliv se v jeho životě vystřídalo dosti ellith, její city se nezměnily. I když jako jedna z mála věděla pravdu o Legolasově původu a tudíž i o tom, že Thranduilovi záleží víc na jeho potěšení než na citech ostatních, stále o něm snila. Když se rozhodla, že odjede do jeho království, aby tam pracovala jako léčitelka, rozmlouval jí to, avšak marně. Napsal proto Erestorovi dopis, ve kterém ho zapřísahal, aby ji v žádném případě nepřijímal. Tmavovlasý ellon, jenž byl dříve v jeho službách a o němž si myslel, že je jeho přítelem, však jeho prosby nevyslyšel. Pouze mu stručně odpověděl, že jejich potřeba léčitele je příliš velká, než aby Nimloth odmítl. V závěru svého psaní poznamenal, že věří, že jeho čin pochopí, vždyť si jistě i on přeje, aby Legolas měl tu nejlepší možnou péči.
Elronda jeho slova ranila. Jistě, věděl o nechuti, s jakou Erestor do Mirkwoodu odjížděl, ale neměl tušení, že se ho tento jeho příkaz až tak dotkl. Zdálo se, že sice pro svého nevlastního syna získal vynikajícího učitele, avšak navždy ztratil svého přítele. Veškerá jejich další setkání byla odměřená a dosti neosobní, teprve když přišel během pouhého jednoho roku o všechny své děti, Erestor za ním přijel, aby mu vyjádřil svou soustrast. Elrond váhal, zda zůstat kvůli Legolasovi a nebo odjet do Valinoru za Celebrían, jež už neviděl celou věčnost, a Erestor ho nad sklenicí vína vybídl, ať neotálí, že již je stejně příliš pozdě, než aby Legolasovi vyjevil pravdu. Další ránu mu zasadil hned vzápětí, když se ho Elrond pohnutým hlasem otázal, jestli odcestuje s ním, a on odmítl. Prý má povinnosti vůči svému lordovi a teprve tehdy, až se Thranduil rozhodne navždy opustit Středozem, bude ho i on následovat. Bylo zřejmé, že Erestor jejich přátelství už dávno zatratil a že nemá smysl se déle snažit na tom cokoliv změnit. Elrond se ještě před odjezdem zastavil u Thranduila, aby s ním promluvil o Legolasově budoucnosti. Dělalo mu starosti, že si Legolas přes svůj věk dosud nenašel vhodnou družku, s níž by strávil svůj dlouhý život. Z vlastní zkušenosti věděl, jak trpce chutná samota, užil si ji dostatečně po Celebríanině odchodu. Nechtěl proto, aby Legolas zažil něco podobného, nechtěl, aby někdo jemu drahý skončil jako Thranduil...
Plavovlasý král ovšem neviděl na Legolasově svobodném stavu nic špatného. Jelikož většina Eldar opouštěla Středozem a stará království zanikala, nebylo už nutné plodit potomky, aby bylo zajištěno pokračování rodové linie. Nastával konec vlády Eldar a všichni to dobře věděli. Thranduil se jako jeden z mála rozhodl setrvat, nebyl ještě připraven vše opustit. Tak dlouho bránil svou říši, příliš dlouho, než aby nyní prostě jen tak odjel. Nicméně nezdráhal se slíbit Elrondovi, že pokud za dva Věky bude Legolas stále ještě nezadaný, ožení se s jeho neteří Elanor. Sice ji nikdy nespatřil, neboť téměř celý svůj život strávila ve Valinoru s Celebrían, jež ji tam na Elrondovo výslovné přání odvezla s sebou, ale důvěřoval jeho úsudku. Jakkoliv neměl tohoto starého lorda v lásce, nepochyboval o tom, že mu na Legolasovi velice záleží. To dokazoval mimo jiné i dopis, jenž od něho obdržel krátce předtím, než do jeho království dorazil Erestor, a v němž mu psal, že pokud nemá námitek, měl by z ellona, jehož k němu vyslal, učinit učitele svého syna. Jeho znalosti prý jen stěží někdo předčí a oddanost, s jakou se věnoval výuce jeho tří dětí, neznala téměř mezí. Jenom je nutné najít způsob, jak Erestora přesvědčit, aby s něčím takovým souhlasil. Musí rozumět, že toho vyhlídky na pobyt v Mirkwoodu nijak netěší a je proto nutné postupovat diplomaticky. S přispěním obou lordů se nakonec vše podařilo a Erestor se v roli Legolasova mentora opravdu osvědčil. Elrond sice přišel o svého nejlepšího rádce, avšak uklidňovalo ho vědomí, že je o mladého prince dobře postaráno...
Když o dva Věky později přijel s Elanor, jak bylo dohodnuto, aby ti dva spojili své životy v manželství, neočekával již, že by se mohlo něco pokazit. Věřil, že se jim společně podaří Legolase přesvědčit, aby opustil Edheldor a vydal se s nimi do Valinoru, kde by jemu a Celebrían nahradil děti, o které přišli. Ten však měl naneštěstí svou hlavu... Během oslav se vytratil ven a téměř měsíc po něm nebylo ani vidu ani slechu. A když se konečně navrátil, přivedl s sebou tu dívku... Elrond si povzdechl. Udělal chybu, když ve svých plánech nepočítal s tím, že Legolas je přece jen především Thranduilovým synem, a jako takový je někdy velice tvrdohlavý. Teď mohl pouze doufat, že si vybral dobře a že je Lidianna tou, která ho učiní šťastným. Zatím se tomu tak aspoň zdálo.
Co se Nimloth týkalo, nehodlal už nic ponechat náhodě. Všiml si, že jí není proti mysli trávit svůj čas v Gildorově společnosti, a proto usoudil, že jí není jeho lord zcela lhostejný. Vždy se s ní dalo velice rozumně promlouvat, tedy když pomine jejich rozhovor o jejím působení v Mirkwoodu, nepochyboval tedy, že pokud bude dobře volit svá slova, přesvědčí ji, aby na Thranduila jednou provždy zapomněla. Gildor mu na jeho naléhání neochotně přiznal, že jeho zájem o ni je vážný, a že doufá, že se stane jeho paní, a on jeho úmysly schvaloval. Teď jen se postarat o to, aby s nimi souhlasila i samotná Nimloth...
Elrond neztrácel čas a rovnou zamířil do křídla paláce, kde se nacházely její komnaty. Byl pevně odhodlán vyzradit i Thranduilovu temnou minulost, pokud to bude nezbytné. Byl si jist, že jakmile se Nimloth dozví, co je vlastně zač, sama se od něho s odporem odvrátí. Jak by také mohla milovat vraha?