Forsaken - 80. díl

Rielovi se chování toho druhýho očividně nezamlouvalo tak jako mně, protože se na něho docela nevlídně zamračil.
„Nech si ty vopičky, kvůli tomu jsem tě sem nevolal!“ napomenul ho ostře, ale nějak se to minulo účinkem.
„To je možné, ale já toho stihnu i více najednou. Navíc jsi se vyjádřil naprosto jasně, že o tuto slečnu zájem nemáš, tak nevím, proč se tak rozčiluješ.“ Upír se na mě přátelsky usmál a jeho jiskřivé černé oči byly plné veselí. „Někdy je s ním těžké pořízení, ale v zásadě není tak špatný, jak se na první pohled zdá,“ sdělil mi. „A jelikož se nemá k tomu, aby nás představil, pak to raději učiním sám. Mé jméno je Marcell a jsem Vám zcela k službám.“
„Já jsem Izabela,“ hlesla jsem rozpačitě.
Připadalo mi, že na něho dost nezdvořile civím, ale on byl na něj fakt moc pěknej pohled. Ostře řezaný lícní kosti, pevná brada a záplava rovnejch havraních vlasů, který mu sahaly až na ramena a na levý straně mu částečně spadaly do obličeje.
„Ma belle Isabelle... Opravdu lituji, že jsem tu nebyl, když Alexander pověřil Riela úkolem Vás chránit. Ujišťuji Vás, že v mé společnosti by Vám bylo rozhodně lépe. A také bezpečněji...“ prohodil významně a pomalu pustil mou ruku ze svýho něžnýho sevření.
„Jasně, protože bys ji nepustil ani na chvíli ze svý postele, co, ty don Juane?!“ ušklíbl se Riel a radši se přesunul k hotovejm palačinkám. Aniž by se obtěžoval si ji namazat, sroloval jednu a nadvakrát ji spořádal.
Marcell ho pozoroval s lehce zhnuseným výrazem. „Co si takhle k tomu aspoň sednout?“ navrhl tónem, jako když rodič plísní malý děcko.
„Co si nechat ty svý snobácký řeči a konečně navalit ty věci, pro který jsem tě poslal?!“ opáčil Riel podrážděně.
„Ovšem...“ Marcell na chvilku zmizel z kuchyně a když se opět vrátil, držel v ruce již povědomý khaki bágl. „Mohl jsi říct, pro koho to je, sehnal bych něco lepšího než vojenský mundúr,“ pronesl s náznakem kritiky a podal mi ten ruksak.
„Toho jsem se právě obával...“ ušklíbl se Riel a nabídl si další palačinku.
To já bych si ani nestěžovala, kdyby mi měl oblečení vybírat Marcell. Podle toho, co měl na sobě, měl docela vytříbený vkus. Naleštěný černý botky, tmavě šedý oblekový kalhoty, černej rolák, který pevně obepínal jeho vypracovanej hrudník, a přes to černej koženej kabát, kterej měl právě teď rozepnutej. Vypadal jako nějaká filmová hvězda... a choval se taky tak. A já se bez zábran nechala oslňovat jeho šarmantním vystupováním.
Jenomže vedle něho jsem si taky dost výrazně uvědomovala, jak zanedbaně vypadám já, nemluvě o tom, že jsem tam dosud stála jenom v tom pitomým ručníku.
„Ehm... omluvte mě na okamžik...“ zamumlala jsem a zamířila ke koupelně, abych se tam převlíkla do něčeho vhodnějšího.
„Když půjdeš pořád rovně, narazíš na ještě jeden pokoj, kde budeš mít dostatek soukromí,“ zavolal za mnou Riel. „Klidně se tam porozhlídni, jestli se ti něco z těch věcí tam nehodí.“
„Jak galantní...“ zaslechla jsem ještě Marcellovu poznámku. „Ovšem nejsem si jistý, jestli by to tvá sestra viděla také tak.“
Otevřela jsem dveře do té místnosti a zvědavě nakoukla dovnitř. Podle mýho očekávání to byla ložnice. Nějak jsem se ale neměla k tomu, abych vešla. Ne, že bych se zdráhala kvůli špatnýmu pocitu, že narušuju něčí soukromí, to ne, ale zajímalo mě, co si ti dva chlapci upírský povídají, když jim tam nezacláním.
„Dobře víš, že má sestra se tu už nějakou dobu neukázala! Jednoduše zmizela!“ říkal zrovna Riel. „Pokud se tu náhodou nečekaně objeví, pak bude mít dost co vysvětlovat, než aby měla čas mi nadávat!“
„Stejně se mi příliš nezamlouvá, že jsme tady. Mohlo by to způsobit nepříjemnosti.“
„Jo? A neříkal jsi snad před chvilkou, že nebezpečí je tvým živlem?“ připomněl mu Riel rázně. „Tak co jsi vůbec zjistil? Našel jsi ho?“
„Samozřejmě že ano. Když se opravdu snažím, tak najdu každého.“
„A?“
„A co?“ Připadalo mi, že Marcell příliš nepospíchá s tím, aby Rielovi sdělil požadovaný novinky. Nejspíš to nebyly zrovna dobrý zprávy. Ale jinak jsem neměla sebemenší tušení o kom to mluví.
„Nebyl sám. Ale nevím, kdo byla ona. Nedostal jsem se natolik blízko, abych si ji mohl lépe prohlédnout.“
„Takže už má další objekt? To může znamenat jen jedno...“ Rielův hlas zněl dost ustaraně.
„To si nemyslím,“ uklidňoval ho Marcell. „Nemám zatím, jak to dokázat, ale spíš bych řekl, že ta holka patří k nám.“
„To si snad děláš srandu, ne? Jen se podívej, jakej zmatek způsobil Alex, když se zapletl s jednou z nich. To už se nesmí opakovat...“
Zaťala jsem zuby, abych náhodou nepronesla něco, čím bych na sebe upozornila. Takže Riel vztah táty s mámou taky neschvaluje... A někomu takovýmu že mám důvěřovat? Rozhodla jsem se, že si musím co nejdřív promluvit s tátou. Možná, že Riel jede i v jiným tajným spolku než v tom jeho...