Srdce bojovnice - 51. díl

Zdrceně jsem svěsila hlavu, neboť jsem pochopila, že veškerá má slova jsou tu zcela zbytečná. Ale nemohla jsem to ještě vzdát. Horečnatě jsem se snažila přijít na způsob, jak Celebra zachránit, jenže mě žádný nenapadal. Jeho provinění bylo zřejmé a na motivech v jeho případě vůbec nezáleželo.
„Pane… mohu se na něco otázat?“ pronesla jsem přesto nesměle a znovu jsem zalétla pohledem k Thranduilovi.
„Zkusit to můžeš.“ Jeho tón nebyl příliš povzbudivý, ale tím jsem se nenechala odradit.
„Kdyby tu nešlo o koně, ale on nějakého vojáka, který by mi v těch stájích přišel na pomoc, jak byste ho soudil?“
„Na tom přece nesejde, neboť takový případ tu nyní neřešíme,“ odbyl mě bez zájmu.
„Mně na tom ale sejde, pane,“ trvala jsem na svém. „Celebros je můj kůň… a neudělal nic jiného, než že mě bránil. Já… měla bych pro vás návrh, pane…“
Princ nadzvedl obočí ve zřejmém údivu. „Povídej tedy.“
„Nechte mne prosím, abych ho pustila na svobodu… a potrestejte mne místo něho.“
Thranduil se krátce, téměř výhružně zasmál. „Nemáš těch trestů již dosti i bez toho? Navíc jsem nikdy neřekl nic o tom, že ho chci potrestat.“
Neubránila jsem se, abych na něho překvapeně nevykulila oči. „Pane?“
„Někdy si, Riel, svůj život komplikuješ zcela zbytečně. Já přece o smrti Belega hovořit vůbec nechtěl. Vím, co ti provedl, a podle mne si svůj osud zasloužil. Obzvláště, když se tam tak bezohledně oháněl bičem. A očividně ne poprvé.“
„Co tím naznačujete, pane?“
„Myslíš si, že jenom proto, že mám hodnost, tak jsem zcela slepý, Riel?“ Jeho hlas naznačoval, že s takovýmto názorem by se zřejmě nesetkal poprvé. A že ho příliš netěší. „Tušil jsem, že to byl Beleg, kdo ti tenkrát ublížil… proto jsem ho také přidal do tvé jednotky. A tvá reakce mi potvrdila mé podezření. Také to, jak se Celebros choval, když se ten ellon přiblížil. Žádný div, že ho neměl v oblibě, když ho ten tak surově zbičoval.“
Tohle už mne zmátlo docela. „Tedy to Vy, pane? Vy jste se o něho tenkrát postaral?“ zeptala jsem se nevěřícně.
„A proč by ne? Kdyby ho ošetřil Amras nebo Saeros, také by tě to tak překvapovalo?“
„Ne, pane. Ale… není obvyklé, aby velitel pečoval o koně svých vojáků.“
„Když je někdo zraněný, tak se přece nehledí na to, kdo je voják a kdo je velitel,“ poučil mne odměřeně.
„To je ušlechtilý názor, pane, ale obávám se, že jiní velitelé by s Vámi jen stěží souhlasili.“
„Máš na mysli někoho konkrétního? Třeba Daerona?“
„Možná, pane,“ odvětila jsem vyhýbavě, neboť jsem neměla náladu se nyní bavit právě o něm.
„Možná? To nezní jako odpověď vojáka!“ vytknul mi.
„A jsem vůbec ještě voják, pane?“
Thranduil si mě pátravě přeměřil. „Dosud jsi v uniformě a neslyšel jsem od tebe ani slovo o tom, že se vzdáváš své pozice. Saeros se mnou sice hovořil a něco takového naznačoval, ale nebral jsem ho příliš vážně.“
Srdce se mi prudčeji rozbušilo. Nevěděla jsem přesně proč, ale dost se mě dotklo, že se opovážil něco takového provést za mými zády. Jako kdyby si byl natolik jistý mou odpovědí, že mu to dávalo právo za mne rozhodovat! Poprvé od jeho odchodu jsem přestala pociťovat lítost z toho, že jsem ho odmítla.
„To jsem ráda, pane, protože nic takového v úmyslu skutečně nemám!“
„Tak proč se tedy ptáš, zda jsi ještě vojákem?“ chtěl vědět princ.
„Protože vím, jaký je trest za dezerci, pane…“
„Opravdu? Pak mi to pověz!“ vybídl mě důrazně.
„Okamžité propuštění ze služby, vězení a bičování dle uvážení velitele…“ vypočítávala jsem zdráhavě a začínalo se mě opět naplno zmocňovat zoufalství. Během rozhovoru s Thranduilem jsem na okamžik nabyla přesvědčení, že mne třeba nepropustí, že mě potrestá, ale tím celou tu záležitost uzavře. Nyní jsem si už tak jistá nebyla.
Po mém výčtu princ souhlasně přikývl. „Zdá se, že ten trest znáš vskutku dobře. A přesto jsi odmítla Saerosovu velkorysou nabídku, která by ti umožnila bez hanby opustit armádu?“
Ztěžka jsem polkla. A je to tu…
„Možná bych měla příležitost opustit bez hanby armádu, ale nemohla bych se ubránit hanbě nad tím, že jsem ho pouze bezohledně využila.“
„To tě ctí… Není to sice příliš moudré, ale to ostatně nebyly žádné tvoje činy v poslední době, jestli vůbec někdy,“ konstatoval Thranduil chladně. „Chceš mi ještě něco sdělit, než vyřknu svůj rozsudek?“
Mlčky jsem zavrtěla hlavou a s napětím očekávala jeho další slova.