Forsaken - 81. díl

„Nejradši bych si ho podal sám!“ pronesl Riel výhružným tónem, jakej jsem u něj dosud neslyšela. „Však on už by mi ochotně řekl všechno, co ví…“
„Jak tě znám tak i to, co by nevěděl, ale dobře víš, že to udělat nesmíš. Neklesneš přece na úroveň těch, proti kterým bojujeme. To nesmíš. Pamatuj přece na kodex…“ připomínal mu Marcell.
„Jasně… kodex…“ procedil Riel otráveně. „Jak máme pracovat, když nám Alex těma svejma pravidla svázal ruce?!“
„Pravidla mají svůj význam, Rieli. Až budeš starší, pak si to možná uvědomíš…“
Tahle poznámka mě dostala. Vždyť Marcell vypadal, že je přibližně v jeho letech! Ale třeba ty pověry o věčném mládí upírů jsou pravdivý… Jeho galantní vystupování by tomu rozhodně odpovídalo. Bylo to spíš chování nějakýho šlechtice z dávný doby než někoho ze současnosti. Riel by se od něho rozhodně mohl učit! Což mi dokázal hned svými dalšími slovy.
„Možná bys měl tyhle svý kázání dělat taky ostatním! Protože kdyby nebylo jednoho z nich, pak jsem tu dneska nemusel takovýhle problémy vůbec řešit!“¨
„Já chápu tvůj hněv, ale ani ten nic z toho, co se přihodilo, nemůže změnit. Ber to prostě jako osud.“
„Pche, osud! To jsou jenom kecy! Víš, jak mi bylo, když jsem z Izabely musel udělat to samý, co jsem já?! Odsoudit ji k tomuhle mizernýmu životu?!“ Riel zněl značně naštvaně.
„Pořád lepší mizerný život než žádný. Navíc jsi ji nemohl nechat umřít… vždyť by tak padla do rukou jim.“
„A jak tomu chceš sakra bránit věčně?! Ani Alex neví, co si počít! Copak ti neřekl, že ji chtěj i naši? Nezjistil zatím proč, Nejvyšší si to nechávaj pro sebe, ale tipl bych si, že to má nějakou spojitost s tím jejím podivným původem.“
„Je to stejně záhada. Vždyť to oni ji stvořili… a nyní ji chtějí zase zpátky? Na co? A proč až teď?“
„Já si myslím, že to udělali schválně… potřebovali, aby vyrostla… potřebovali, aby měla vlastnosti obou druhů… Jak je znám, tak je chtěj nějak použít proti nám…“
„Tys ji sledoval a poslední dny s ní strávil spoustu času. Pověz mi, zaznamenal jsi u ní během té doby nějaké výjimečné schopnosti, které by je mohly zajímat?“ zeptal se Marcell a já napětím zatajila dech.
„Jo, že je mimořádně protivná!“ odsekl Riel. „Máš ještě nějaký otázky?“
Začala jsem zas dejchat normálně, i když mi nešlo do hlavy, že mu Riel neřekl o tom mým kousku s nožem. Na druhou stranu proč by měl? Jasně, bylo možná fajn hejbat věcma, aniž bych se jich musela dotknout, ale zatím mi to bylo celkem nanic. Jako v tý Viktorově díře. Určitě si říkáte, proč jsem mu nesebrala klíče a nezdrhla odtamtud. Jenže to nešlo, protože je buď držel a nebo je měl v kapse. V obou případech by to vyžadovalo značný úsilí, abych je získala, a to jsem ve svým oslabeným stavu prostě nebyla schopná vyvinout. Navíc jsem byla v tomhle směru dost netrénovaná. Dokázala jsem hejbat jenom drobnejma věcma, který jsem měla přímo před očima. Jo, asi vás zklamu, žádná Carrie prostě nejsem. Škoda, jsou okamžiky, kdy by se mi to dost hodilo.
„Mně připadala vcelku milá. Třeba se k ní jenom neumíš chovat,“ konstatoval Marcell a moje sympatie k němu ještě stouply.
„Když se ti tak líbí, tak ji hlídej ty!“ odvětil Riel prudce.
„Rád bych, ale mám nyní ještě nějakou práci. Ale neměj obavy, na našeho chlapce se ještě zajdu podívat.“
„Fajn. Dej mi pak vědět, cos zjistil.“
„O tom nepochybuj. Ale teď už musím zase běžet. Mimochodem… to nápadné velké auto venku je tvoje?“
„Jo. Potřeboval jsem něco solidního.“
„Hm. Možná bys to měl raději přeparkovat. Pokud máš už zase v patách Ariela, pak by ho mohlo napadnout podívat se i sem. Koneckonců podle té krabice sójového mléka tu zřejmě nejsi poprvé…“
„Tobě taky nic neujde, co?“ zasmál se krátce Riel.
„Ne. Buď rád, že máš proti sobě Ariela a ne mě. Protože by sis brzy uvědomil, že zase tak dobrý nejsi…“
„Jako vždy uhlazenej a skromnej, co?“
„Měl bys to někdy zkusit také. Mimochodem… doufám, že víš o tom, že nás ta tvoje chráněnka celou dobu poslouchá?“