Forsaken - 82. díl

Do háje! zaklela jsem v duchu. Čím jsem se prozradila? A nebo maj upíři prostě jen mimořádně vyvinutej sluch? V tom případě bych chtěla podat reklamaci, protože mě v tomhle ohledu někdo dost ošidil!
„Jo, o tom vím. Kromě toho, že je dost protivná, já taky strašně zvědavá,“ podotkl Riel posměšně a já si dokázala úplně živě představit, jak se u toho tváří.
Raději jsem zacouvala do pokoje a potichu za sebou zavřela a zamkla dveře. Rozhodně jsem netoužila po tom slyšet něco dalšího. Už takhle jsem za tu chvilku zachytila víc lichotek, než jsem byla schopná najednou skousnout.
Praštila jsem s báglem na zem a klekla si k němu. Bez zájmu a taky bez valnýho nadšení jsem z něho vytáhla podobnej ohoz, jakej jsem tehdy nafasovala u Toma. Když jsem si ho k sobě zkusmo přiložila, tak jsem zjistila, že i podobně dlouhej. Kruci. Zrovna teď jsem neměla náladu předstoupit před ty dva nafoukaný upíry s rukávama, který připomínaj svěrací kazajku, a nohavicema podobnýho ražení. Jenže jsem neměla nic, čím bych to mohla zkrátit. Leda tak svůj břitkej jazyk, jak by mi jistě Riel milerád připomněl.
Navíc to nebyl můj jedinej problém. Protože jako většinou, když něco zařizujou muži, tak je nenapadnou takový ty malý zbytečnosti třeba jako spodní prádlo nebo ponožky. Nerozhodně jsem se zadívala na řadu skříní vinoucí se podél jedný zdi, a musím se přiznat, že příliš dlouho jsem neotálela. Koneckonců jsem měla Rielovo svolení, že jo. Pozotvírala jsem všechny dvířka a koukala, co by se mi mohlo hodit.
Jako první jsem se zaměřila na to prádlo a poměrně brzo jsem našla hezoučkou bavlněnou soupravičku s kytičkama. Nebyl to můj styl, ale něco na ní bylo fakt neodolatelnýho. Jenom ta podprsenka mohla bejt o něco větší, takhle jsem vypadala, jak když mám na sobě push-upku. Ponožky naštěstí dopadly o něco líp. Při svým průzkumu skříněk a polic jsem dokonce objevila i malý pouzdro s manikúrou a za pomoci těch titěrnejch nůžtiček se mi nakonec podařilo zkrátit si ten vojenskej ohoz. Bylo to sice střapatější než od Riela, ale tím jsem se teď nehodlala zabejvat. Dooblíkla jsem se a sebekriticky koukla do zrcadla upevněnýho z vnitřní strany jedněch dvířek. Vypadala jsem jako holka, co ji rodiče strčili do armády, aby se jí zbavili. Ach jo. Trocha make-upu by teda vůbec neškodila. Ale kde by mohl...
Rozhlídla jsem se po místnosti a můj zrak padnul na nízkou komodu, nad kterou viselo oválný zrcadlo. Jasně. Nakoukla jsem do horních dvou šuplíků a vítězoslavně vytáhla broskvovej pudr, řasenku a oční stíny. Za chvilku jsem si na obličeji spáchala něco, co mě aspoň trochu uspokojilo. Zase jsem vypadala jako člověk a ne jako něco, co by Frankenstein s nadšením použil pro svý pokusy. Pokud jsem teda ještě vůbec člověkem byla. V náhlým záchvatu úzkosti jsem si přitiskla dlaň na hrudník, abych se ubezpečila, že mi v něm stále ještě buší srdce. Tlouklo jako jindy, ale přesto mě to úplně neuklidnilo.
Připadalo mi, jako kdybych byla pouze hostem ve svým vlastním těle, ale nemohla ho nijak ovládat. Jako kdyby už nepatřilo mně. Znovu jsem se zahleděla na svůj odraz v zrcadle. Kdo sakra jsi? chtělo se mi zařvat na tu cizí holku, která na mě upírala svý zelenkavý oči. Nech mě bejt, jdi pryč! zaklínala jsem ji.
Snad poprvý od toho večera, kdy jsem utekla od Petra, jsem měla chvilku času jen pro sebe. Pro sebe a svý myšlenky. Jenže jsem zjistila, že to zas taková výhra není. Co si mám jako promejšlet? Po pravdě řečeno jsem si se sebou nevěděla vůbec rady. Držela jsem se Riela a doufala, že mi řekne, co si mám počít. Ale co když ani on to neví? Co když je mu to úplně jedno? Proč by se měl starat o nějakou otravnou holku? Jenom proto, že mu můj otec zachránil život? Pochybovala jsem, že by nějakýho kluka bavilo dělat někomu dlouhodobě chůvu. Rozhodně ne někomu jako jsem já. Bylo jen otázkou času, kdy mě Riel odloží, aby se zas mohl věnovat svýmu veledůležitýmu poslání. Jediná šance pro mě byla se od něho do tý doby naučit co nejvíc, abych se v budoucnu dokázala ubránit všem Arielům a k tomu ještě bandě upírů, který po mně z neznámýho důvodu šli.
Což znamenalo, že bych měla nechat toho hašteření se a radši na něho bejt milá, aby se mě nezbavil dřív, než ten den nastane. Hmm... ale kde začít?