Hydroponic town 46. - Jen kůže z hada

Zpod mraků se vyloupla zeelná krajina. Po Hydroponic town žádné stopy, jen pár ruin mrakodrapů. Sarrah si ihned vzpomněla na Joshe, v jedné z těch vysokých tyčí bydlel.

,,Nedalo by se, Sawi, přistát někde u těch mrakodrapů?“ zeptala se opatrně madagaskarce Agytalawuni Barrusawiho, který řidil Oddyseu Goldenstar, jakousi VIP loď, kterou létali generálové Vitanovy a důležité orgány organizace. Mimojiné i policisté, od kterého se štěstím tehdy nic netušící Sarrah dostala pozvánku do této sorty společnosti v podobě prstenu.

,,Za manželem?“ otočily se velké tmavé oči s třídenním strništěm, dominantním nosem, dokonale bílými zuby a krátkými černými kudrnatými vlasy. Sawi. Už od doby, co spolu se Sarrah nakupovali v Moonshine, věděl, že do Hydroponic town neletí jako sestřička, doktorka, nebo vědkyně, ale jako osamělá žena, která chce konečně být spolu se svým milovaným, s milovaným, který nehybernuje.

,,Bydlíval zde. Kde jinde bych ho měla hledat než tady?“

Sawi z jejího tónu vycítil naléhavost. Byl to hodný člověk, moc hodný. Měl vytříbený smysl pro humor a snad žádná jeho věta nepostrádala kapku filosofie. Nebylo taky divu, byl to psycholog. Navíc od malička vyrůstal v divoké přírodě Madagaskaru a zdejší domorodci ho naučili divům pralesa. Dokázal od sebe rozeznat i ty nejpodobnější druhy živočichů a přesně věděl, jaké rostliny hledat, když člověka skolila určitá choroba.
,,Bocu, jde přistát tam u toho jezera?“ zeptal se, neboť chtěl Sarrah vyhovět. Bocundji N'Gu, tožský obr měřící dva metry deset a vážící skoro metrák a půl, holohlavý afričan s nepřéhlednutelnou muskulaturou, kvůli které ani nenosil vrchní část modré kombinézy, navigátor a velmi dobře orientující se člověk v jakémkoliv prostředí pocházející též z nekonečných džunglí, odpověděl jen:

,,Dá.“ Nebyl zrovna výřečný. Skoro celý let mlčky proseděl u bočního okénka. Žil dva světy najednou a v tom reálném byl většinou nepřítomen.

,,A zastavíme tam? Máme dost paliva?“ ptal se dál Sawi.

,,Máme palivo už jen na jedno přistání, které bychom si měli šetřit do Torchwoodu.“

Sawi byl ale rozhodnut Sarrah pomoci. Přece potom, co dokázala na Noemově Arše, jí to nezhasí on s Bocundjim. ,,Přistaneme. Pomůžeme Sarrah najít přítele, a pak se po svých přesuneme do Torchwoodu, kde se připojíme ke zbytku lékařského týmu.“ Rozhodl.
Bocundji na to nic neříkal, ačkoliv se mu to příliš nezamlouvalo, a srovnal Oddyseu do přistávací polohy.

Goldenstar se zabořila do rozbahněného pobřeží rozlehlého jezera. Z trupu lodi se vysunuly schůdky a tři páry modrých bot otiskly své podrážky do promáčeného písku. Museli přistát na druhé straně, než kde stály mrakodrapy, protože jedině tam nehrozilo žádné nebezpečí rozbití lodě.

,,Budeme muset to jezero obejít.“ pronesl Bocundji.

,,My nemáme žádný člun?“

,,Koupili jste ho snad?“

,,To ne, ale on není v základní výbavě?“ byl překvapen Sawi.

,,Nikdo tam nahoře nečekal, že budeme překračovat vodu, vždyť máme hubit hedrodendrie a ne se plavit po jezerách.“ rozmluvil se na své poměry Bocundji.

,,Počkejte, na tomto břehu by měl být přístav. Teda alespoň zde býval.“skočila jim do řeči Sarrah.

,,A víš jakým směrem?“ optal se Sawi.

,,Je to tu teď úplně jiné, myslím, že vpravo, ale nejsem si jistá.“

,,Jsou tu nepatrné stopy v písku a vedou někam vpravo.“ znenadání řekl Bocundji.

,,To musí být Joshovy stopy!“ nekontrolovatelně vykřikla Sarrah.

,,A koho jsou ty ostaní dvoje stopy?“ vyzývavě se podíval Bocundji na Sarrah, když si všiml ještě dalších stop, které se táhly o pár kroků vedle těch prvních.

,,Tak asi letěli taky ve třech jako my.“ řekla teoreticky dosti pravděpodobnou odpověď.

Vydali se po otiscích bot vedoucích někam za převis kamenitého kopce, ale stopy byly stále hůře patrné. Neustálý déšť vykonal své. Sarrah se ale hnala pláží stopy nestopy, stále rovně, až ji Bocudji se Sawim na chvíli úplně ztratili z dohledu. Nikterak se tím ale netrápili. Bylo to příjemné místo, kde přistály. V písečném podloží nerostlo téměř nic, takže byli v naprostém bezpečí před hydrodendriemi, které rostly až nejméně o sedmdesát kroků od nich vpravo. Oba si je pozorně prohlíželi a mentálně se připravovali, až před nimi za pár dnů stanou tváří v tvář a spálí jejich hadí těla.
Náhle se Bocundji ohnul a z písku cosi vylovil. Byla to stříbrná manžeta, na které byly vyobrazeny světadíly a nepatrné dvě černé vyryté litery, ,,C“ a ,,L“.

,,Nevíš, co to je?“ ukázal předmět Sawimu. Ten si jen pozorně prohlédl a zachmuřil se. Vůbec se mu to nelíbilo. Jeho blankytná nálada se právě zahalila do bouřkového mračna.

,,Nevím, jen nějaká obyčejná manžeta.“ řekl, schoval si ji do náprsní kapsy a zapl její zip. Pak se ozval pronikavý výkřik. Rozběhli se za Sarrah.
Stála tam a držela se rukou kmene vysokého stromu. I zezadu jako by Bocundji se Sawim viděli obličej zkřivený hrůzou, neštěstím, beznadějí. Ale proč? Když se přiblížili až těsně k ní, uviděli zátoku s dlouhým písčitým břehem. Co ji tak vylekalo? Zeptal se jí. Jen ukázala rukou na hranici mezi břehem a klidnou hladinou jezera. Na nic víc se nezmohla. Důkladně se rozhlédli, ale viděli jen nějaké dřevěné třísky, malá rozdrolená prkýnka a bílé cáry nějaké látky. Nic zvláštního.

,,Bílá kombinéza!“ konečně proletělo hlavou Sawimu, až ho zamrazilo. O několik metrů dál se z džungle táhla zelená lodyha, která byla v jedné části mnohonásobně rozšířená, jako když had spolkne svoji kořist. Nebylo pochyb. Sarrah se zřítila do Sawiho náruče a rozplakala se. Takto si setkání se svým nejmilejším rozhodně nepředstavovala. Nedokázala se absolutně ovládat, vzlykala tak častě, že se ani nestačila nadechovat, slzy tekly z očí a celé její křehké tělo se třáslo jako osika. Byla na pokraji nervového zhroucení.

,,Copak to tak mělo být?! Tak mělo?! Proč?!“ řvala zdrceně do nebe. Sawi jí chtěl pomoci, ale moc dobře věděl, že by jí teď svými řečmi nijak neutěšil, a tak ji jen konejšivě hladil po zádech.
To jsme spolu aspoň jednou nemohli být? Proč si to, Bože, nepřeješ? Vždycky byla ateistka, ale v tu chvíli nevěděla, na koho jiného se obrátit.

Plakala dlouho. Byla už noc. Sawi s Bocundjim postavili u Goldenstar stan a uposlechli přání Sarrah, aby ji nechali ještě chvíli o samotě. Seděla u roztrhaných cárů kombinézy a slzy jí pomalu stékaly po tvářích. Pažemi obejmula svá kolena a v duchu vzkazovala Joshovi, že ho nepřestane milovat a navždy zůstane jejím miláčkem. Naposledy vyslovila ,,MTRJ“ neboli ,,Mám Tě Ráda, Joshi“, jak si psali v sms zprávách, aby ušetřili symboly, kterých bylo proklatě málo, a pak vstala, vzala pochodeň, která ji chránila před hydrodendriemi, a s těžkým srdcem odcházela do stanu k Sawimu a Bocundjimu.
Když v tom záře pochodně osvítila něco, co bylo vyryté v písku těsně před jejíma nohama. Zastavila. Dřepla si a rozluštila čtyři písmena, která na ni z písku civěla. ,,MTRS“. Mám Tě Rád, Sarri, potichu zašeptala nápis a v očích se jí zablýskly nové slzy stvořené dojetím. Cítila, jak jí buší srdce, jak se jí z úst dere úsměv. Nevím, jak jsi to dokázal, Joshi...jen chci...chci říct...že...že...miluji Tě, pošeptala téměř neslyšitelně do vánku, pak se podívala k nebi a zamilovaně se usmála. Od teď věděla, že je s ní.

Déšť, který trval skoro celý den, srovnal Joshův vzkaz pro Austina se Samuelem dokonale ke zbytku písku. Jen čtyři písmena byla stále docela čitelná, ,,M“, ,,T“, které bylo původně ,,P“, pak ,,R“ a ,,S“...