Srdce bojovnice - 53. díl

Vyslala jsem tichou prosbu k Valar a upřela své oči na princova ústa, aby mi neuniklo ani slůvko.
Netušila jsem, co od něho mohu očekávat, ale skutečnost, že už několikrát projevil vůči mně cosi jako pochopení, mě naplňovalo aspoň malou nadějí. Na druhou stranu jsem se ovšem obávala, jestli se ta naděje vbrzku neukáže jako zcela bláhová. Koneckonců je to velitel a i kdyby nechtěl, musí mě za moje hrubé porušení kázně náležitě potrestat. Ale přes to všechno jsem doufala v nemožné.
„Původně jsem ti chtěl dát na výběr, ale to je nyní zbytečné, neboť jsi mi sama sdělila, že bys ráda v armádě setrvala. Ovšem ani když přihlédnu ke všem okolnostem, nemohu tvé nevhodné jednání přejít bez trestu…“
Thranduil se odmlčel a já skoro bez dechu čekala, co bude dál.
„V jiném případě by bylo okamžité propuštění na místě, neboť voják, na kterého se nemohu zcela spolehnout, mi není k užitku. Ovšem u tebe vím, jak moc o svou pozici ve vojsku stojíš, a proto jsem se rozhodl dát ti ještě příležitost mi dokázat, že to, co se přihodilo, bylo způsobeno jen tvým chvilkovým pomatením mysli a že se to nebude v budoucnu opakovat.“
Princ si naplnil pohár vínem z karafy a trochu se napil, než pokračoval.
„Za to, že jsem se takto rozhodl, vděčíš pouze svému střeleckému umu, jenž je příliš nezanedbatelný, než abych se někoho tak zručného zbavoval. Nicméně tě upozorňuji, že tě od dnešního dne budu bedlivě sledovat, a jakmile spatřím jenom náznak nějakého pochybení, pak v armádě ihned končíš a nic ti již nepomůže, je to jasné?“
„Ano, pane,“ vydechla jsem úlevou a moje srdce v ten okamžik přetékalo vděčností k němu, ačkoli jsem se zatím zdráhala plně uvěřit svému štěstí.
„Ještě se neraduj, neboť jsem dosud nedomluvil,“ snažil se mě zchladit princ, ale to se mu nemohlo podařit. Bylo mi jedno, jak mě potrestá, jenom když mě nevyhodí.
„Nyní k tvému trestu…“ začal pomalu, skoro jako kdyby mě chtěl vystrašit. „Nehodlám tě uvrhnout do vězení, neboť to by byla pouze ztráta času. Namísto toho budeš po dva měsíce vést výuku lukostřelby pro nováčky, ostatních povinností budeš po tu dobu zbavena. Pokud budu s tvým chováním během této zkoušky spokojen, pak tě znovu zařadím do své speciální jednotky a budeš se opět smět zúčastnit dalších misí. Naneštěstí pro tebe jsem usoudil, že prozatím nejsi natolik zralá, abys mohla sama vést vojáky, a tudíž tvé dočasné jmenování velitelem je tímto zrušeno. Nevylučuji nicméně, že pokud mne přesvědčíš, že již jsi pro tak zodpovědnou funkci připravena, pak toho znovu nezvážím.“
„Děkuji Vám, pane,“ vypadlo ze mě dříve, než jsem se stihla včas zarazit.
„To nečiň, neboť s tebou stále ještě nejsem hotov!“ zareagoval princ chladně. „A pokud ti to není známo, pak se nehodí, aby voják přerušoval proslov svého velitele!“
„Odpusťte, pane,“ hlesla jsem, i když jsem si nebyla jistá, jestli to opět nebude brát jako nevhodné vyrušení.
„Doufám, že sis nemyslela, že z toho vyklouzneš tak lehce, neboť to opravdu nemám v úmyslu ti dopřát! Tvé neuvážené chování není pouze tvou hanbou, nýbrž hanbou celé armády včetně a především jejího velitele! A já takovéto urážky beru celkem osobně!“ oznámil mi ostře a já najednou nevěděla, kam s očima. Z jeho mrazivého tónu mi skoro tuhla krev v žilách a kdyby mi už předtím nesdělil, že se mě zatím nehodlá zbavit, pak bych nyní ztratila jakoukoli naději.
„Když jsem si tě vybral jako jednoho z mála vojáků, věnoval jsem ti tím svou důvěru, avšak ty ses mi odvděčila tím, žes ji prachsprostě pošlapala! Pokud jsi měla potíže s nějakým vojákem, jež jsi nebyla schopna sama řešit, pak jsi měla přijít za svým nadřízeným, kterým jsem, pokud jsi na to mezitím pozapomněla, já a požádat mě, abych to udělal namísto tebe! Kdybys tak učinila, pak to nemuselo zajít tak daleko! Jenže ty jsi příliš hrdá, než abys přiznala, že na něco nestačíš, že? A především proto sis vysloužila svůj následující trest! Vysvlékni se!“