Temná růže ( 30.)

„Co tu sakra chceš?“ křikla naštvaně a několika tempy se dostala blíž ke břehu.
Zvedl se do sedu a potěšeně se usmál do jejího rozzuřeného obličeje.
„Taky tě rád vidím.“
Znovu začala šlapat vodu a upřímně jí to trochu začínalo štvát.
„Šlapu tu vodu jak debil“ pomyslela si vztekle.
„Nechceš se vypařit Shine? Nejsem zrovna odvázaná z toho, že bys mě viděl nahou!“
„To je škoda mě se tahle možnost totiž velice líbí,“ pozvedl koutek úst v náznaku zamyšleného úsměvu, ale s povzdechem si znovu lehl a dal si jednu ruku přes obličej, čímž si zakryl oči.
„A to ti mám jako věřit, že se nebudeš dívat jo?!“ vyletěla vztekle a praštila rukou do vody, tak, aby sprška vody docákla až na Shina.
Ten nevzrušeně ležel dál a nevnímal mokro, které se mu vsakovalo do košile.
„Prostě vypadni!“ vypěnila.
„Zkus mi věřit,“ usmál se nevzrušeně.
„No co…tak mě uvidí nahou a pokud se mě jen dotkne tim svým hnusnym upírskym prstem, přijde o hlavu nebo o toho drobečka co má v kalhotách!“
Nevraživě si ho znovu přeměřila, ale poté bez přemýšlení vystoupila na břeh a šla přímo ke svým věcem. Po cestě si ždímala své po pás dlouhé vlasy, které jí opět o něco poporostly a snažila se trochu oklepat od vody, která jí stékala po těle.
„Pokud ti můžu radit, tak si pohni. Je to až moc lákavý a taky bych se nemusel udržet,“ zamumlal přidušeně.
Ve spěchu vklouzla do košile i kalhot a teprve potom si trochu oddechla.
Blbec jeden! Zanadávala.
Koutkem oka po ní zašvidral a když zjistil, že už mu jednu nevlepí spokojeně si dal ruku za hlavu a zkoumavě si dívku prohlížel.
Clare si právě razantně a vztekle zároveň ždímala zbytek vody z vlasů a nevěnovala mu jediný pohled.
„Víš, že se na tebe hrozně rád dívám?“
Na okamžik ztuhla a poté se na něj s pozvedlým obočím zadívala.
„Seš voyaer?“
„Cože?“ zatvářil se nechápavě a zmateně vykulil oči, tudíž jí v ten moment přišel neuvěřitelně k smíchu.
„To nic“ uchechtla se a pomalu se položila do trávy vedle něj. Ani nevěděla proč tam s nim zůstává, ale sluníčko pořád ještě trochu hřálo a ona byla příjemně unavená po lovu, tudíž se jí nechtělo skoro hodinu běžet lesem.
Najednou si uvědomila to ticho ve své hlavě. Kde je k sakru Aram? Několikrát ho zkusmo zavolala, ale pak usoudila, že nejspíš přerušil spojení, nebo se už řítí do běla rozpálenej lesem s touhou vyříkat si to se Shinem ručně a stručně.
Se zívnutím se stočila do klubíčka a zavřela oči.
„Ty se mě nebojíš co?“
Líně otevřela jedno oko, aby viděla, že se přisunul blíž k ní a ležel stejně jako ona na boku.
Posměšně se ušklíbla a znovu zívla.
„Ne nebojim, ale nevěřim ti.“
„Tak proč tu se mnou ležíš?“
„Neležim tu s tebou,“ ohradila se mrzutě „jsem unavená po lovu a já tu byla dřív, takže ty tu ležíš se mnou!“
„Ahááá…“ protáhl tiše a jemně přejel ukazováčkem dívce po tváři až k bradě. Nebránila se. Vypadalo to, že už napůl spí a pod jeho lehkým dotykem se i trochu pousmála.
„Budu tu na tebe dávat pozor,“ broukl jí tiše do ucha.
Když poznal, že opravdu spí posadil se a zkontroloval oblohu. Chyběla hodina do západu slunce, tudíž odběhl na okraj lesa a nanosil na hromadu suché dříví. Věděl, že je to zbytečné a Verioss se ho neodváží napadnout, ale Clare se mohla uprostřed noci probudit a chtěl, aby v něj měla alespoň trochu důvěru a cítila se v bezpečí. Ta zvláštní nutkavá touha jí ochránit všemi možnými prostředky ho překvapovala. Nikdy nic podobného nepociťoval a ochranářský pud byl to poslední co kdy poslouchal, ale nyní byl tak silný, že ho zkrátka nemohl ignorovat.
Se spokojeným úsměvem na tváři si k ní znovu přilehl a pečlivě si prohlížel její rysy. Zdála se mu neuvěřitelně přitažlivá. Viděl i hezčí upírky než byla ona, ale z Clare vyzařovalo něco zvláštního. Něco co ho nutilo k nepravidelnému dýchání, i když dávno dýchat nepotřeboval.
Jemně jí přejel konečky prstů po rtech...byly tak rudé a měkké. Stále z nich cítil tu omamnou vůni krve, kterou před více než hodinou polykala.
S povzdechem si jí ještě chvíli prohlížel a poté se posadil, aby zapálil oheň.
Věděl, že je to směšné a zbytečné, ale pro svůj dobrý pocit spící dívku ještě přikryl svým pláštěm a sám zůstal sedět jen v polorozepnuté košili a myšlenkou se spojil s Aramem.
Tělem mu projel záchvěv zvrácené radosti, že odřízl jeho myšlenkové pouto s Clare a mladík byl teď pološílený strachy. Jediné co mu zabránil v tom, aby se vydal Clare hledat, byl Rot, který mu to nedovolil.
/Jen klid kouzelníčku/ zasmál se mrazivě do chlapcovi mysli. /Je se mnou a právě usnula, takže neměj strach, že by byla ve špatných rukách/
/Ty bastarde…jestli se jí jen dotkneš!!/
/Udělám jen to, co bude sama chtít Arame…a myslím, že to co bude chtít jí nedokážu odepřít/ uchechtl se temně a přerušil spojení dřív, než stačil chlapec něco říct.
Trochu rozpolceně se ušklíbl. Nebyla pravda, že Clare nechtěl do ničeho nutit…nutit jí chtěl a věděl, že to co chce bude mít i kdyby ho to mělo zabít, ale zároveň chtěl, aby po tom toužila i ona. Nikdy nebral ohledy na ostatní, tak proč teď? Snažil se představit, že mu na tý malý spící holce vůbec nezáleží, ale nedokázal to.
Jemně jí přejel rty po tváři a spořádaně si lehl vedle ní. Jen jednou zažil něco tak těžkého, jako udržet své roztoužení na úzdě a nevzít si to, co chtěl ze všeho nejvíc.
Tuhle nežádoucí vzpomínku vyhnal z hlavy a pokoušel se přesvědčit, že teď jde o úplně jinou osobu, což se mu vzhledem k okolnostem moc nevedlo.
Po třech hodinách tupého civění na nebe, kdy se probíral vlastními myšlenkami, tiše vstal a přešel na břeh jezera. Všude se rozlévala tma a mléčný opar vznášející se nad hladinou dával znát, že přichází i večerní chlad.
Rychle ze sebe shodil všechny věci a brzy se potopil stejně jako předtím Clare pod hladinu kde zůstal.

Dívka se s mohutným zívnutím protáhla a posadila. Všude byla tma, jen kousek od ní doutnaly rozžhavené uhlíky. Rychle do nich naházela dřevo přichystané opodál a počkala než se oheň rozhoří. Po Shinovi nebylo ani stopy.
„Že by se jen tak vypařil?“
Pozorněji se rozhlédla a brzy zjistila kde je. Sice ho neviděla, ale věci na břehu byly jasným důkazem, že musí být ve vodě.
„Nebo má krom šmíráctví další úchylku, prohánět se nahej po lese.“ Ušklíbla se a té představě se musela zasmát.
Netrvalo dlouho a zaslechla jemné šplouchnutí, jak její společník vyplaval nad hladinu. Bezmyšlenkovitě zvedla zrak a kdyby měla v obličeji jen o trochu víc krve, nejspíš by zrudla.
„Do háje ten má ale svaly…“
Měla neodolatelné nutkání zvednout hlavu ještě jednou a podívat se i na zbytek, který neviděla, ale nakonec se přemohla a poslušně celou dobu zírala do oranžových plamenů, které pomalu praskaly v nové várce přihozeného dřeva.
„Ahoj,“ přiběhl k ní vesele a zatřepal hlavou jako pes, tudíž jí kapičky vody skončily v obličeji. Se smíchem zaprskala a otřela si tvář.
„Sakra holka kroť se…je to nepřítel, takže se na něj nesmíš zubit jak na čerstvej přísun krve!“