Srdce bojovnice - 54. díl

Nevěřícně jsem na něho vytřeštila oči. „Pane?“ vypravila jsem ze sebe a hlas se mi přitom třásl. Hodlá mi snad udělit podobnou lekci jako Beleg? Tak krutý přece být nemůže a nebo ano?
„To byl rozkaz, vojáku! A nehodlám ho opakovat!“ pronesl princ nesmlouvavě a nepřívětivě se na mě zamračil.
Cosi v jeho tónu mě zarazilo. Možná proto, že v něm nebyl ani nádech po nějakém vzrušení. Zněl věcně a chladně jako jindy. Že by to byl pouze nějaký druh testu? napadlo mě a trochu se mi při té myšlence ulevilo. Jistě, to musí být ono… rozhodně by se mu to podobalo víc, než moje předchozí představa, jak mi provádí to, co Beleg.
Navíc mi přece prozradil, že mě hodlá bedlivě sledovat. Nejspíš si chce tímhle prověřit, jestli bez váhání uposlechnu jakýkoli jeho příkaz. Nic jiného v tom určitě nebude. Jakmile mu ukážu, že jsem zcela poslušná, nechá mne brzy odejít.
Odhodlaně jsem zajela rukama ke svému šněrování na tunice a pomalu ho rozvázala. Jelikož mi Thranduil nedal žádný další pokyn, posléze jsem si ji přetáhla přes hlavu a pak jsem na něho vrhla nejistý pohled.
„Pokračuj!“ vybídl mě a beze spěchu se zvedl ze židle a zamířil ke mně, což mi zrovna příliš na klidu nepřidalo.
Zhluboka jsem se nadechla a poté, co jsem odložila tuniku na židli, jež ke mně stála nejblíže, jsem si neochotně sundala i košili. I když jsem si neopomněla stáhnout hrudník plátnem, přesto jsem si ji hned stydlivě přitiskla k sobě.
„Myslel jsem, že jsi připravena přijmout svůj trest… Tak proč nyní otálíš?“ zeptal se mě Thranduil, který se zastavil jen necelé dva kroky ode mne.
Provinile jsem sklonila hlavu. Pravda, proč? Předtím jsem byla odhodlaná udělal cokoli jen pro to, abych směla zůstat v armádě. Ale nyní… nyní už jsem si nebyla až tak jistá. Ne, že bych se k tomu nedokázala přimět, ale nechtěla jsem přijít o iluzi, kterou jsem si o svém veliteli utvořila. Nechtěla jsem, aby se z něho vyklubal někdo podobný Daeronovi. Toužila jsem konečně sloužit někomu, ke komu bych mohla chovat úctu. A obdiv. A do tohoto okamžiku jsem se domnívala, že on by mohl toto mé očekávání naplnit. Tolik jsem doufala v to, že mne pouze zkouší, jenže nyní bylo zřejmé, že mu jde o něco docela jiného. Bolelo mě, že jsem se v něm tak hluboce zmýlila.
Téměř nahněvaně jsem odhodila svou košili ledabyle na zem a natáhla se ke šněrování svých nohavic.
„To stačí!“ zadržel mě princ a já si oddechla v domnění, že už je ta jeho podivná zkouška u konce. Jenže on mě vzápětí vyvedl z omylu, když mi přikázal, abych se rozkročila a dlaněmi se opřela o desku jeho stolu.
Uposlechla jsem a napjatě očekávala jeho další rozkazy. Žádné jsem ale nedostala. Místo toho přistoupil ke mně a zlehka se dotkl obinadla na mých zádech.
„To nevyhlíží příliš pohodlně…“ poznamenal skoro soucitně.
Koutkem oka jsem zahlédla, jak si z boty vytáhl dýku, a neubránila jsem se lehkému zachvění. Co má u všech Valar v úmyslu?
Opatrně zajel ostřím pod látku a než jsem vůbec stačila zatajit dech, ucítila jsem, jak povoluje. Kousla jsem se do rtu, abych nevyjekla, když má prsa nestydatě vyklouzla ven. Jejich tíha mi okamžitě připomněla, kým jsem, a já je za tu připomínku nenáviděla. Ještě štěstí, že nebyla příliš velká, jinak by mi mohla během střílení překážet, ale i takhle mi ještě přidávala na zranitelnosti.
Princ schoval dýku zpátky do pouzdra a z komody, která se nacházela hned vedle nás, vyndal nějaký předmět. Neviděla jsem, co to je, a tak jsem sebou cukla, když mi tou věcí přejel po holých zádech.
„Omlouvám se za tu látku, ale nebylo by správné, abys byla částečně zahalena, když jiní takovou výhodu nemají…“
Ztěžka jsem polkla. Už jsem tušila, jaký předmět to asi svírá v ruce. Bič…