Forsaken - 84. díl

Marcell přistoupil až ke mně a pozorně si mě prohlížel.
„Sluší ti to,“ poznamenal, aniž by ze mě spustil svý černý oči. A jelikož v jeho hlase nezazníval žádnej podezřelej podtón, tak jsem mu ten kompliment i věřila.
„Díky,“ zamumlala jsem lehce rozpačitě. Nebyla jsem prostě zvyklá přijímat poklony a navíc od někoho cizího.
„Takže... kam ses vypravila takhle na noc a dočista sama?“ vyzvídal, ale kupodivu to působilo spíš starostlivě než dotěrně.
„Snažíš se mi nahnat strach?“ opáčila jsem a automaticky jsem mu taky tykala. Koneckonců, představeni už jsme si byli, tak proč by to právo měl mít jenom on.
„Máš pozoruhodné oči... takové kočičí...“ odbočil nečekaně od tématu. „Podobné jako Rielova sestra. Musí pro něho být těžké se do nich dívat a nedělat si o ni starosti...“
„Ty ji znáš? Je tu snad něco, co o ní víš, a co jsi Rielovi neřekl?“ nadhodila jsem podezíravě a on se pobaveně zasmál.
„Jestli s ním netrávíš už příliš mnoho času. Taky už začínáš všude vidět bubáky?“
„Ne, spíš bych řekla, že bubáci jsou všude kolem mě,“ odvětila jsem rázně.
„Slyšel jsem, že už jsi se párkrát potkala s Arielem. A přežila. A kdyby Riel nebyl takový nešika, tak jsi z toho mohla vyváznout i bez sebemenší újmy. Říkal jsem Alexandrovi, že Riel není na tu práci ten pravý. Koneckonců... je přetvořený, není upírem od narození jako já nebo Alexander. A tudíž nedisponuje takovými schopnostmi jako my...“
„Mně přišel docela schopnej!“ zareagovala jsem prudce, aniž bych tušila, proč toho protivu vlastně bráním. Možná proto, že mi nejednou zachránil život? „Znal jsi taky upíra jménem Viktor?“ zeptala jsem se důrazně.
„Viktorů znám několik. Ale podle toho, co říkal Alexander, tak se Riel postaral, aby bylo opět o jednoho méně. Hraje si tak trochu na mstitele, ten tvůj ochránce. Tváří se, že plní poslání Alexandrova spolku, ale jen ti nad námi ví, zda všichni, které zabil, skutečně zasluhovali smrt.“
Lehce jsem se zamračila. „A ty jsi v tom spolku taky?“
„Ne, já mám jiné úkoly. Ale souhlasím s tím, že je nutné některé z upírů eliminovat, protože kazí pověst našeho druhu. Jenže si nejsem tak docela jistý, jestli by to měl mít na starost někdo, kdo ani mezi nás pořádně nepatří...“ prohodil zamyšleně.
„Myslela jsem, že jste kamarádi? Co tu vůbec ještě děláš? Riel říkal, že už jsi odjel!“ vyptávala jsem se a říkala si, jestli Riel vůbec tuší, jakej má na něho Marcell názor.
„Kamarádi? To by bylo příliš silné slovo. Řekněme, že stojíme na stejné straně barikády. Koneckonců tu moc stran není, že? A už ses rozhodla, kam patříš ty, Izabelo?“
„Já? Já jsem zatím moc na výběr neměla. Ale ještě jsi mi pořád neřekl, co tu vlastně pohledáváš,“ připomněla jsem mu, aby si nemyslel, že to jen tak zakecá.
„Něco se mi tu tak docela nezdálo, proto jsem tu ještě chvilku setrval. A mé instinkty se jako vždy nemýlily...“
„Jo? A cos zjistil?“
„Nezjistil jsem nic, jenom jsem Rielovi ušetřil práci s likvidací Ariela. Upozorňoval jsem ho, že to jeho auto přitáhne nevítanou pozornost, ale on si někdy prostě nenechá poradit. Pověz mi... jak se vůbec Viktorovi podařilo tě polapit, když tě po celou tu dobu střeží?“
Neviděla jsem důvod, proč to před ním tajit. „Riel mě poslal běhat po lese s tím, že se sejdeme později. A krátce potom, co jsem vyběhla na silnici, se tam Viktor objevil.“ Zatímco jsem mluvila, rozhlížela jsem se s obavama kolem sebe, abych se ujistila, že se na mě Ariel odněkud nevyřítí.
„Zajímavé,“ prohodil Marcell, ale bližší vysvětlení ke svýmu komentáři mi nenabídl. „A nemusíš se tak ustrašeně dívat po okolí. Říkal jsem přece, že jsem ho zlikvidoval. Takže minimálně pro dnešní den už od něho bude klid.“
„Proč jenom pro dnešní den? Co on je vlastně zač?“ chopila jsem se svý příležitosti vytáhnout z něj nějaký rozumy a doufala jsem přitom, že z něho vyleze něco kloudnějšího než z Riela.
„Nepoznala jsi to dosud sama?“ pronesl skoro udiveně a já v ten okamžik měla co dělat, abych ho za to bolestivě nenakopla do holeně. „On je anděl...“ sdělil mi vzápětí.