Melien Edhel - XXXVII. kapitola - část 1/2

XXXVII. KAPITOLA
Thranduil tiše zaklel. Znovu naléhavě zabušil na dveře, ale se stejným výsledkem. Už zvažoval, že se je pokusí vyrazit, když se náhle otevřely a v nich stanula Nimloth. Byla pobledlá a jakmile ho spatřila, krev se jí vytratila z tváře úplně.
„Heru en amin (Pane můj)?“ špitla, jako kdyby ani nemohla uvěřit tomu, že je skutečný.
„Nimloth.“
Snažil se nalézt vhodná slova, kterými by jí ozřejmil své úmysly, avšak dříve, než se mu to podařilo, zahlédl v ohybu chodby Elronda mířícího přímo k nim. V duchu si neodpustil neslušnou poznámku na jeho úkor, kupodivu v tomto případě byla jeho slovní zásoba více než dostačující. Dlouho se nerozpakoval, popadl Nimloth za paži a nepříliš šetrně ji postrčil do místnosti. Než k nim tmavovlasý lord stačil dojít, vešel také dovnitř a rázně za sebou zabouchl dveře. Rachocení zapadající závory dokazovalo nade vší pochybnosti, že nešlo jen o pouhé nedopatření.
Elrond se zamračil. Co je tohle za způsoby?!
„Nimloth! Panta i´annon sii´ (Nimloth! Ihned otevři)!“ požádal ji důrazně.
Zprvu se neozvalo ani hlásku, až si skoro začínal myslet, že ho Nimloth neslyšela. Hodlal se tedy domáhat vstupu razantnějším způsobem, když zaslechl její tichý hlas.
„Amin hiraetha, heru Elrond (Odpusťte, lorde Elronde. Však král Thranduil si se mnou nyní hovořiti přeje a já jemu se věnovati musím. Pokud záležitost Vaše naléhavá jest, já Vás poté co nejdříve vyhledám.“
Zatímco Elrond supěl na chodbě, Thranduil se rozhlížel po komnatě. Neušlo mu, jak je Nimloth nervózní, a doufal, že by mohl odhalit příčinu jejího podivného chování. Kromě pláště nedbale pohozeného na zemi nezjistil nic mimořádného, nicméně v místnosti, kde každá věc měla očividně své pevné místo, vše bylo vyrovnané a pečlivě roztříděné, i něco tak obyčejného přímo bilo do očí. Využil Nimlothinu nepozornost, když se snažila Elronda přes zavřené dveře uklidnit, kradmo popošel blíž a zvědavě ho zdvihl. Byly pod ním drobné střepy zřejmě z nějaké lahvičky a bledě zelené lístky jemu neznámé aromatické rostlinky. Lehce se zamračil, ačkoliv na tom také nebylo vcelku nic podezřelého. Nimloth se zřejmě pouze pokoušela zamaskovat stopy vlastní nešikovnosti. Její poplašené vydechnutí, když se k němu otočila a spatřila ho stát nad tou spouští, ho ale utvrdilo v přesvědčení, že je za tím něco víc.
„Mani marte e´sinome (Čehož se zde přihodilo)?“ zeptal se jí pátravě.
Nimloth se nejprve nejistě podívala kolem sebe, než mu vyhýbavě odpověděla.
„Ničeho. Já pouze jsem trochu poklízela, a kterak jste na dveře zabušil, lekla jsem se a...“
Thranduilovi to ovšem jako vysvětlení nestačilo. Přistoupil k ní a tvrdě se jí zahleděl do očí.
„Však já rány zaslechl dříve než-li jsem vůbec ke dveřím dorazil! A jistě to zvuk skla tříštícího se nebyl!“
Nimloth raději o krok ustoupila.
„Budiž. Já přiznávám, že mi předtím ještě cos jiného upadlo. Snad mě za to potrestati zamýšlíte?“
Sevřel pevně její paži, aby nemohla opět ucouvnout, a přiblížil svou tvář k její.
„Nikoliv. Však za lhaní bych tebe ztrestati mohl,“ pronesl skoro výhružně.
Ztěžka polkla. „Za jaképak?“ otázala se s předstíranou nevinností.
Srdce jí prudce bušilo a připadalo jí, že Thranduil musí z jejích očí jasně vyčíst, co se tu přihodilo. Kdyby aspoň věděla, kam se poděl ten pohár! Zrovna se chystala napít připraveného odvaru, když ucítila ostrou bolest v lýtku. Číše jí leknutím vyklouzla z ruky, v záblesku šedavých chlupů, jenž se mihnul kolem, rozpoznala Astaldera. Vůbec netušila, jak a kdy se dostal do jejích komnat. A proč ji vlastně napadl? Sklonila se, aby si prohlédla kousanec, který jí uštědřil, když se ozvalo hlasité bušení na dveře a naléhavé volání Thranduila. Trhla sebou. Čehož ten tu jen činí? Znepokojeně přejela pohledem po místnosti. Střepy u bedny a louže u jejích nohou nepůsobily právě nejlépe, a tak rychle vysušila podlahu svým pláštěm a pak jím zakryla ten nepořádek. Chtěla ještě schovat pohár od otráveného nápoje, ten však nebyl nikde k nalezení. A neodbytné Thranduilovo mlácení jí neponechávalo příliš času pro další pátrání. Zdálo se, že je pevně odhodlán se k ní dostat. Naposledy se rozhlédla, než pomalu odemkla dveře...
Teď toho trpce litovala. Proč se na ni tak podezíravě dívá? Vždyť z ničeho, co tu zatím objevil, nemohl uhádnout pravdu. Přesto měla silné nutkání se mu vytrhnout a vyběhnout na chodbu, kde by se ještě mohl zdržovat lord Elrond. Dobře ale věděla, že by ji Thranduil chytit dříve, než by se vůbec dostala ke dveřím.
„Heru en amin (Pane můj)... Čehožpak pro Vás učiniti mohu? Pročpak jste sem zavítal?“
Zdálo se, že ji Thranduil snad ani nevnímá. Hleděl kamsi za ni a když posléze obrátil své oči zpět k ní, byly nebezpečně přimhouřené.
„Čehožpak to tu máš, Astaldere?“ prohodil téměř přátelsky.
Teprve teď Nimloth zaznamenala tiché rachocení, které se blížilo. Ohlédla se a musela se kousnout do rtu, aby ztišila polekané vyjeknutí. Neboť s hlavou až u země se k nim plížilo Lidiannino vlče, čumákem před sebou postrkovalo onen ztracený pohár. Nimloth se pokusila Thranduilovi vyškubnout, aby se k němu dostala jako první, ale neúspěšně. Zřejmě to očekával, neboť jeho stisk ještě zesílil.
„Mani naa sina (Čehož toto jest, Nimloth), Nimloth?“ dotazoval se ostře.
Z jeho očí, které nyní byly jako dva kusy ledu, na ni čišela čirá hrozba. Neměla dost sil, aby déle zapírala.
„Amin merne tyel ta ilya (Chtěla jsem toho všeho ukončit)... Lava amin auta (Nech mne jít)...“
Ramena se jí rozechvěla. Proč ji takhle trápí? Vždyť o ni nestojí, tak proč ji prostě nenechá usnout? Jeden pád do bezedné prázdnoty, do temného hebkého sametu, který ji přijme jako dávno ztracenou dceru, a bude po všem... Zavřela oči, nohy se jí samy od sebe podlomily.
Thranduil ji pohotově zachytil a přivinul k sobě. „Nimloth... Nimloth...“
Mlhavě vnímala jeho hlas, nechala se konejšit teplem jeho těla. Znenadání ji napadlo, že tohle by byla krásná smrt... Usnout v jeho silných pažích, které ji tak majetnicky objímají.
„Nimloth, maa ie´amin (Nimloth, pohleď na mne)!“
Slabě zavrtěla hlavou. Nechtěla už nic slyšet, žádné další vysvětlení, už žádné důvody, proč ji nemůže milovat. Každé další slovo ji jen více zraní. Chtěla pouze usnout... Tak proč jí to nedovolí?

Thranduil ji bez obtíží zvedl a odnesl na lůžko, kam ji opatrně položil. Spočívala zcela bezvládně, oči zavřené, tvář stále smrtelně bledou. Doufal, že neměla příležitost, aby vypila obsah toho prokletého poháru, ať už v něm bylo cokoli. Nepochyboval o tom, že je schopná připravit nejrůznější lektvary. Jenom nedokázal pochopit, jak se k něčemu takovému mohla odhodlat. Cožpak jí na něm záleží natolik, že by raději skoncovala se svým životem, než aby ho strávila bez něj?
„Nimloth...“
Znovu zašeptal její jméno, jako kdyby to bylo nějaké zaklínadlo, které by ji mohlo přivést zpět. A vskutku, její fialové oči se pomalu rozevřely a téměř vyčítavě se na něho upřely.
„Mani uma lle merna (Čehož chceš, Thranduile), Thranduil?“
Její hlas byl tichý jako závan větru, přesto bolest v něm skrytá měla sílu vichřice.
„Já odpovědi jsem tobě dáti přišel...“
A než ze sebe Nimloth stačila něco vypravit, sklonil se k ní a uchvátil její ústa v horoucím polibku.

Finrod s napětím pozoroval svého přítele. Dlouhé minuty ubíhaly a on se na něho dál díval doširoka otevřenýma očima plnýma zmatku. Mlčel. Finroda pouze uklidňovala skutečnost, že ho zatím neudeřil za jeho opovážlivost, ani neodešel. Nicméně jeho výraz nebyl příliš povzbudivý.
„Erestore...“
Finrod natáhl ruku, aby ho znovu pohladil po vlasech, a zabolelo ho, když se od něho okamžitě odtáhl.
„Erestor... Quena yassen amin (Erestore... Mluv se mnou)...“ vybídl ho mírně. To napětí ho ničilo. Dával by přednost tomu, kdyby mu Erestor vynadal, než aby na něho hleděl, jakoby právě ztratil svého nejlepšího přítele.
„Erestore?“
Měl chuť s ním pořádně zatřást, aby z něho dostal aspoň nějakou reakci, a možná by to i učinil, kdyby shora nezaslechl něčí hlasy. O chvíli později se objevili dva sloužící, kteří přišli pro nový sud vína.
Finrod k nim jen na okamžik otočil hlavu a když se opět obrátil k Erestorovi, zjistil, že je jeho místo prázdné. Jen tiché kroky a černý záblesk jeho róby na schodech doprovázely jeho spěšný odchod. Tlumeně zaklel.
Jeho první myšlenka byla za ním ihned vyrazit, ale vzápětí usoudil, že to zřejmě není dobrý nápad. Jeho přítel očividně potřeboval čas, aby se vzpamatoval ze svého šoku, a on mu ho hodlal dopřát. Pouze doufal, že svým impulzivním činem nenávratně nezničil jejich přátelství.

Lidianna usedla na okraj Legolasova lůžka a ke své úlevě zaznamenala, že od její minulé návštěvy nepatrně změnil polohu. Připadalo jí, že i jeho pleť nabrala svůj obvyklý bledý odstín, do jeho rtů se opět navrátila zdravá barva. Opatrně se k němu sklonila, aby na ně vtiskla něžný polibek. Tak se přitom soustředila na jeho poklidnou tvář, že si vůbec nepovšimla, že se pohnul, dokud ji jeho paže neobjala kolem zad a nepřitáhla blíž k němu. Překvapením vyjekla. A on jen otevřel své modré oči, tak nekonečné jako letní obloha, bezedné jako to nejhlubší moře, jako kdyby se právě pouze probudil z lehkého spánku a chtěl ji pozdravit. Bylo to zcela přirozené gesto a přesto tak dojemné, že se jí chtělo skoro plakat. Nechala ho, aby si ji k sobě přitiskl, jeho kůže byla nyní příjemně vyhřátá, pravidelné silné bušení jeho srdce ji uklidňovalo. Lehla si k němu, hlavu položila na jeho rameno, jak si poslední dobou zvykla, a schoulená v jeho objetí se konečně znovu cítila bezpečně.
Navíc bylo moc příjemné po všem tom rozruchu mít zase Legolase jen pro sebe. Glorfindel se od ní odloučil ještě na nádvoří, kde k nim přistoupil lord Elrond a trval na tom, že s ním musí okamžitě naléhavě hovořit, a léčitel, jenž na Legolase dohlížel, se tiše vzdálil, jakmile se objevila v komnatách. Nic jí tedy nebránilo, aby se po chvíli neosmělila a nezačala ústy téměř ledabyle dráždit Legolasův ušní lalůček. Spokojené zamručení bylo jeho odezvou a Lidianna se potutelně usmála. Byla si jistá, že než s tímhle odměřeným princem skončí, dostane z něho víc než jen tohle.
Nějakou dobu laskala jeho ucho zuby a jazykem, než se přesunula níž. Sála jemnou kůži jeho hrdla, dokud se na ní neobjevil temně rudý flek.
„Lle naa amin (Jsi můj)...“ zašeptala mu přímo do ucha a rukou přitom zajela do jeho volných nohavic. S údivem zjistila, že ho její zatím spíše nevinné aktivity nenechaly zdaleka tak chladného, jak se ji snažil přesvědčit.
„Ta naa ilya ten´amin (Je tohle všechno pro mě)?“ vyzvídala s žádostivým výrazem. „Amin merna lam lle (Chci tě ochutnat)...“
Pokud si Legolas snad mohl nejprve myslet, že se přeslechl, její smyslné olíznutí rtů ho zbavilo veškerých pochybností.
„Uma (Ano)...“ vydechl zastřeným hlasem.
Jeho modré oči potemněly touhou, když ji sledoval, jak z něho shrnuje přikrývku a za jeho menší pomoci ho zbavuje nadbytečného oblečení. Pak si zula své vysoké boty a bez váhání se uvelebila mezi jeho stehny. Drobnými polibky zasypala jeho obnažené tělo, kam až jen dosáhla, důsledně se však vyhýbala místu, kde by její pozornost ocenil nejvíc. Když už přestával věřit, že svému slovo dostojí, zlehka přejela jazykem po celé jeho délce. Zachvěl se nečekanou rozkoší. Jednou už sice naznačovala, že by se ho chtěla dotýkat ústy, ale tehdy na to nebyla vhodná příležitost, a ačkoli se mu ta představa později několikrát vynořila v mysli, nikdy nenašel vhodný způsob, jak toto své velice troufalé přání tlumočit Lidianně. Byla poslední dobou tak utrápená a nejistá, že by ho ani nenapadlo od ní něco takového žádat. A teď s tím začala ona sama...
Uchváceně ji pozoroval, jak se nad ním sklání a pozvolna ho bere do úst. Tlumeně zasténal. Jen ten pohled byl nesmírně smyslný a což teprve ten pocit, když ho začala jemně sát. Znovu zasténal. Usmála se na něho a zvedla hlavu, takže jí zůstala v ústech pouze jeho citlivá špička, kterou chvíli jen tak lehce dráždila jazykem.
„Lidianno...“ vzdychl přidušeně, sám téměř nepoznával svůj obvykle vyrovnaný hlas.
A ona se jen mírně pousmála a poté, co ho prsty pevně obemkla u kořene, pustila ho ze svých rtů úplně.
„Uma, maltarenamin (Ano, můj zlatý princi)? Mani naa ta (Co se děje)?“
Její výraz byl naprosto klidný, jako kdyby neměla nejmenší tušení, jak mocně na něho působí, a přitom důkaz toho právě třímala ve své drobné ruce.
„Mani uma lle merna, Legolas (Copak bys chtěl, Legolasi)?“
Přiblížila k němu svou tvář, takže se nosem téměř dotýkala jeho zlatavých chloupků, její rty byly jen nepatrný kousek od jeho tak nemilosrdně zanedbávaného mužství.
„Ner (Víc)...“ vypravil ze sebe, i jemu to znělo spíš zoufale.
„Ner en´mani (Víc čeho)?“ zeptala se ho sladce.
Její dech pohladil vrcholek jeho přirození stále ještě vlhkého z jejích horkých úst. A opět ten úsměv. Legolas si pomyslel, že takhle krutý by určitě nemohl být ani samotný Temný pán. Cožpak neví, co mu tím způsobuje? Jistě že ano! Pouze si s ním pohrává a Valar mu pomož, jemu se líbí být její hračkou...
„Ner en´lle (Víc tebe)...“
Očekával, že ho bude ještě dál trápit, ale mýlil se.
„Amin naa lle (Já jsem tvoje)...“ řekla prostě a znovu se ho zmocnila.
Jako kdyby vycítila jeho naléhavost, ušetřila ho tentokrát svého pomalého trýznění a rovnou ho pohltila jak nejhlouběji mohla. Co se jí nevešlo do úst, masírovala svými obratnými prsty a Legolas brzy přestal sledovat její počínání. Zvrátil hlavu a zavřel oči, jen nejasně vnímal, jak se po něm její obratná ústa pohybují nahoru a dolů. Již se ani nesnažil tišit své sténání, jeho boky se samovolně zdvíhaly, aby se do ní mohl ponořit ještě hlouběji.
Lidianna položila volnou ruku na jeho stehno a trochu krotila jeho pohyby. Cítila, jak se otírá o měkké stěny jejího hrdla, a měla co dělat, aby se nerozkašlala. Ačkoliv to nebylo poprvé, co něco takového dělala, žádný z jejích předchozích partnerů nebyl tak obdařen do délky jako Legolas. A nebo se jen nikdy předtím nesnažila poskytnout svému milenci co největší potěšení?
Raději zesílila své sání a jazykem začala laskat žílu na spodní straně jeho mužství. Bylo nečekaně příjemné se ho takhle dotýkat. Byl tak hedvábně hebký... tak krásně tvarovaný... nemohla se dočkat, až ho zase pocítí v sobě...
Najednou nechtěla otálet už ani minutu déle. Rychle oddálila svá ústa a než Legolas, který zklamaně zamumlal něco na protest, vůbec otevřel oči, obkročmo se na něho posadila. Musela se kousnout do rtu, aby zadržela bolestné syknutí, které jí téměř uniklo, když do ní plně vstoupil. Přece jen dosud zcela nepřivykla jeho rozhodně ne zanedbatelným rozměrům a její tělo, ačkoliv vzrušené z jejich předehry, na něj rozhodně ještě nebylo připravené.
„Aier (Malá)...“
Podívala se mu do očí, ve kterých se skoro odrážela její vlastní bolest.
„Tula a´amin (Pojď ke mně)...“
Položil dlaně na její záda a přitáhl si ji k sobě. Nebránila se. Skryla tvář na jeho rameni a nechala se od něho konejšivě hladit. Vnímala jeho touhu, která ji tak beze zbytku naplňovala, věděla, jak blízko vyvrcholení musí být, a přesto se nepohnul, aby dosáhl uspokojení. Jen ji držel, jako kdyby byla to jediné, na čem mu v tu chvíli skutečně záleželo. Dojalo ji to.
Po chvíli se opatrně posadila, naštěstí ta ostrá bolest již pominula. Nemohla se však zbavit pocitu, že Legolase zklamala.
„Amin hiraetha (Promiň)...“ zamumlala téměř zdrceně.
„Uuma (Neomlouvej se, malá), aier.“
Natáhl se, aby prsty polaskal její tvář.
„Lle naa vanima (Jsi tak překrásná)... Lava amin elea lle (Nech mne, bych si tebe prohlédl)...“
Beze spěchu jí začal rozšněrovávat živůtek. Musela se usmát, když si uvědomila, že ve své horlivosti si úplně opomněla svléknout šaty. Když jí je přetáhl přes hlavu a odhalil ji tak svému dychtivému pohledu, téměř ji přemohlo nutkání se hned něčím zakrýt. I když už ji několikrát viděl nahou, stále se před ním styděla. Připadala si tak nedokonalá v porovnání s ním a ostatními Eldar, i když se rozhodně nezdálo, že by si něco takového myslel. Hltal ji očima a obdivně přejížděl prsty po její světlé kůži.
„Amin (Má)...“ pronesl důrazně a ona se lehce zachvěla pod sílou jeho vyznání. Znělo to možná ještě lépe, než kdyby jí řekl, že ji miluje. Bylo příjemné vědět, že konečně někam patří... Že na ní někomu opravdu záleží...
Naklonila se k němu, aby mu vtiskla na rty sladký polibek, a potom sebou zkusmo zavrtěla. Nijak na to nereagoval, jen si ji dál pozorně prohlížel, jako kdyby si chtěl vtisknout do paměti každý její rys, každou drobnou vrásku na její tváři, každičkou pihu na její pokožce. Nespěchal na ni, jeho ruce volně spočívaly na jejích stehnech, ničím nedával najevo, že by mu tohle nestačilo.
Lidianna si v duchu povzdechla. Proč už se zase ovládá? Copak se jí nikdy nepodaří dostat ho z té jeho ulity docela? Copak nikdy nebude mít příležitost poznat jaký je, když ztratí veškeré své zábrany? Čeho se tak obává? Několikrát na okamžik pocítila, jak vášnivý a vroucí dokáže být, jen aby hned vzápětí dostal své projevy opět pod kontrolu a choval se zas vyrovnaně až téměř lhostejně. Myslí si, že by ji ztratil, kdyby byl sám sebou? Pochybuje o sobě? A nebo spíš o ní? Lituje snad, že ji tehdy zachránil? Zdálo se to už tak dávno... Někdy měla pochybnosti, jestli se to všechno vůbec událo. Nebyl to jen nějaký sen? Možná že i teď sní...
Pousmála se. Jestli ano, pak je to nádherný a velice živý sen...
Zvolna se začala pohybovat. Zprvu spíše nejistě, neboť očekávala, že Legolas brzy převezme iniciativu, jako to udělal v Lórienu. Tentokrát se ale nic takového nestalo. Legolas vypadal, že je naprosto spokojený s rytmem, který stanovila, což zrovna v tuto chvíli znamenalo dlouhé a vleklé pohyby. Zvedala se tak vysoko, že z ní pokaždé téměř vyklouzl, jen aby ho vzápětí vzala hluboko do nitra svého těla. V jeho tváři nebylo patrné, jestli to na něho má vůbec nějaký vliv, teprve když ji po chvíli bez varování uchopil za boky a chraplavým hlasem ji pobídl, aby přidala, nabyla trochu sebejistoty. Opřela se dlaněmi o jeho prsa a zrychlila. Vnímala, jak do ní vniká znovu a znovu, jak ji naplňuje a podřizuje své vůli. Zvrátila hlavu a prohnula se, její přírazy nabyly na naléhavosti a divokosti, jako kdyby byl skutečně jejím zlatým ořem a ona vášnivou jezdkyní. Nejasně slyšela, jak cosi šeptá, ale v uších jí tak hlasitě pulzovala krev, že nedokázala rozeznat jednotlivá slova. Teprve jeho přidušený výkřik připomínající spíše zalapání po dechu tonoucího, jenž se na okamžik vynořil nad hladinu, získal její pozornost. Zadívala se mu do tváře a s uspokojením si prohlížela jeho uchvácený výraz. Oči měl potemnělé, že byly téměř jako noční obloha, rty mírně pootevřené, vlasy lehce zcuchané od toho, jak házel hlavou ze strany na stranu. Jeho dech byl zrychlený a hlasitější než obvykle.
„Neměla bych radši přestat?“ neodpustila si prostořeký dotaz.
„Ani toho nezkoušej, aier!“
A jakoby se obával, že by to opravdu mohla myslet vážně, sevřel téměř bolestivě její boky a začal prudce přirážet. Nejprve ji jeho vášeň zaskočila, i když rozhodně ne nemile, ale brzy se vzpamatovala a jejich těla se roztančila v odvěkém tanci lásky a touhy, ve kterém oba posléze nalezli své ukojení.