Forsaken - 85. díl

„Tak anděl, jo?“ Neubránila jsem se tomu, abych se na něho jízlivě neušklíbla. „Možná by ti to někdo jinej zbaštil, ale zapomínáš na to, že já už jsem měla tu čest ho několikrát osobně potkat. A jako anděl se teda rozhodně nechoval!“
Marcell se zatvářil skoro útrpně. „Vysvětlím ti to, ale ne tady na ulici. Pojďme se posadit ke mně do auta, tam na to budeme mít více soukromí.“
Po neblahý zkušenosti s Viktorem jsem si nebyla příliš jistá, jestli chci lízt k dalšímu upírovi do auta, ale on se na mě díval tak mile, že jsem ho nakonec poslušně následovala až k jeho stříbrný Audině. Galantně mi otevřel dveře u spolujezdce a já se s blaženým povzdechem zabořila do pohodlný sedačky. Marcell obešel auto a o chvilku později se usadil vedle mě. Pustil potichu hudbu, byla to nějaká klasika, ale od koho, to jsem nepoznala, protože to není zrovna můj styl. V tenhle moment mi to však kupodivu vůbec nevadilo.
A příliš mi ani nevadilo, když mě Marcell nečekaně vzal za ruku.
„Měla by sis na něho dávat pozor…“ varoval mne a jeho oči se vpíjely do mých, skoro jako kdyby se mě pokoušel hypnotizovat. Ve vzduchu se vznášela jeho podmanivá vůně a já si z ní připadala lehce omámená.
„To už jsem taky pochopila,“ přinutila jsem se odpovědět, i když jediný, po čem jsem právě teď toužila, bylo usnout tu, nejlépe v Marcellově objetí. Ta myšlenka mě nemálo šokovala. Copak už jsem klesla tak hluboko, že jsem ochotná – ne, přímo dychtivá – nechat na sebe sahat někým, koho ani pořádně neznám?! Proti svý vůli jsem vyprostila svou ruku z Marcellova sevření a trochu se od něho odtáhla. „Nejsem tak blbá, abych to nepochopila potom, co se mě pokusil několikrát zabít!“ dodala jsem schválně důrazně, abych trochu narušila tu podivně intimní atmosféru, která tu mezi námi zavládla.
Pousmál se. „Já ale nemluvím o Arielovi, nýbrž o Rielovi. Nejspíš se ti nyní jeví jako chápavý a starostlivý, ale věř mi, že je to pouhá přetvářka. Pečuje o tebe ze zcela sobeckých důvodů.“
„Fakt?“ Tvářila jsem se, že mu to baštím, abych z něho dostala něco víc. V duchu jsem se ale musela ušklíbnout. Jo, Riel chápavej a starostlivej… To už bych dřív uvěřila tomu, že mě Ariel miluje!
„Ovšem. Rád by se dostal mezi Nejvyšší, jenže to se mu vzhledem k jeho původu nemůže nikdy podařit. Není ovšem vyloučeno, že to nezkusí přes tebe.“
„Přese mne? To těžko, když jsem na něčí černý listině!“ ohradila jsem se okamžitě.
„To ano,“ připustil Marcell. „Jenže někdo musel Nejvyšší informovat o tom, že vůbec existuješ, a jak mimořádnou jsi. A já mám velice určité podezření o tom, kdo to tak asi mohl být.“
„Jo? Tak pověz!“ vybídla jsem ho netrpělivě.
„Ale ale. Vždyť ty dobře víš, koho mám na mysli. A uvažuj… Není poněkud podezřelé, že tě Riel pošle běhat do lesa a krátce na to se tam objeví Viktor? Existují dvě možnosti… buď byl Viktor z neznámého důvodu hodně daleko od svého obvyklého teritoria a nebo tě Riel vzal přímo k němu… A obě tyhle možnosti jenom potvrzují mou teorii o tom, že tě Riel chce použít jako svou vstupenku do řad Nejvyšších.“
I když se mi to vůbec nezamlouvalo, něco na tom skutečně bylo. Ovšem to jsem nehodlala tak lehce přiznat.
„Pokud je to pravda, proč by tak dlouho otálel?! Mohl jim mě odevzdat už dávno i s mašlí na krku a já bych ani netušila, že mě vede někam, kam nemá! Proč by čekal?!“ namítla jsem, zvědavá, jak na to zareaguje.
Marcell se pousmál. „Proč? To je přece jednoduché, Izabelo. Čím déle otálí, tím větší má jistotu, že až tě nakonec skutečně předá, pak za to bude mimořádně odměněn. Je to jako s akciemi… jenom musíš umět vystihnout ten pravý okamžik, kdy mají nejvyšší hodnotu. Jen tak mimochodem… zmínil se ti Riel, že dříve pracoval jako analytik v jedné makléřské firmě?“