Forsaken - 86. díl

„Myslím si, že je to celý nesmysl!“ křikla jsem na Marcella hrubě. „Z toho, jak Viktor mluvil, bylo zřejmý, že se nemaj příliš v oblibě! A pak ho přece Riel zabil!“
Upír se nenechal mým výbuchem nijak vyvést z míry. „Také jsem neříkal, že jsou přáteli. Riel ho pouze využil. Schválně ho nechal, aby tě zajal.“
„Proč by to dělal?!“
„Izabelo, Izabelo… jsi skutečně tak naivní? Přece aby tě mohl osvobodit… takové hrdinské, romantické gesto… Jak bys mu mohla potom odolat? Jak bys o něm mohla potom pochybovat? Riel si dobře spočítal, že tímhle si zcela získá tvou důvěru. A možná i náklonnost?“ Povytáhl své elegantně klenuté obočí v tázavém výrazu.
„Když Riela z toho všeho podezíráš, tak proč pro něho plníš nějaký úkoly?!“ otázala jsem se ostře a zcela jsem ignorovala jeho předchozí dotaz.
„To je jednoduché… Protože tak mám důvod mu být nablízku… kontrolovat ho… Sám tvůj otec mě o to požádal… neboť má podezření, že Riel není tak oddaný jeho spolku, jak by si přál. Že si pod záštitou jejich mise vyřizuje své vlastní účty…“
Chvilku jsem o jeho slovech přemýšlela, než jsem se znovu ozvala. „Pokud má o něm táta pochybnosti, tak proč by ho požádal, aby mě sledoval a chránil?“
„Protože je podle něho tím nejpovolanějším. Pokud nezradil, pak to bude brát jako možnost splatit Alexandrovi svůj dluh a vynasnaží se, aby se ti nic nestalo. A pokud skutečně sleduje své vlastní cíle, pak tě také bude bránit s nasazením svého vlastního života, neboť s tvou pomocí by jich mohl konečně dosáhnout.“
Založila jsem si ruce na prsou a zamračila se. „Takže jsem jen nějakou blbou loutkou v týhle vaší úžasný hře o moc a kdoví co ještě?! A proč mi to vlastně říkáš?! Nebojíš se, že teď půjdu nahoru a všechno Rielovi vyžvaním?!“
„Ne, Izabelo. Protože věřím, že dovedeš být i rozumnou. A říkám ti to jen proto, aby sis dávala pozor a nenechávala se oslepit tím, co je na povrchu.“
Marcellův hlas byl klidný a i oči, který na mě upíral, působily neuvěřitelně konejšivým dojmem. Skoro jsem se až zastyděla za to, jak jsem na něho vylítla. Jenže jsem si nemohla pomoct. Byla jsem z toho všeho strašně zmatená a už jsem fakt nevěděla, komu věřit.
„Proč by se chtěl Riel dostat mezi ty vaše Nejvyšší?“ otázala jsem se o poznání mírněji.
„To ještě přesně nevíme… ale kdyby ses chtěla někomu pomstít, pak se také budeš snažit proniknout až na ta nejvyšší místa, protože jako obyčejný pěšák toho příliš nezmůžeš.“
Přikývla jsem. Jo, tohle dávalo smysl. A já věděla až příliš dobře, že pro pomstu by měl Riel opravdu pádnej důvod.
„A jak do tohohle všeho zapadá Ariel a ti druzí… Co jsou zač? Už jsi se sice zmínil, že je Ariel anděl, ale to je přece blbost… Nebo ne?“
„Ariel a jemu podobní do toho nezapadají nijak. Jenom s nimi náš druh už odedávna vede válku. Oni tvrdí, že my jsme zlo, které musí být vymýceno. A my si dovolujeme s nimi nesouhlasit. Jde tu pouze o přežití…“ vysvětlil mi Marcell a připomněla mi tak jistá Rielova slova.
„Promiň, ale neslyšela jsem o tom, že by andělé byli zákeřní vrazi! Myslela jsem, že nás lidi maj naopak chránit,“ namítla jsem ne bez nádechu sarkasmu.
„Obvykle ano. K tomu jsou však určeni strážní andělé… I Ariel býval jedním z nich. Ale udělal zásadní chybu. Zamiloval se… A rozhodl se, že svou svěřenku ochrání nejlépe, když z ní udělá také anděla… Byla to tvá matka.“
Nebyla jsem na tohle jeho sdělení připravená, a tak se mi oči zalily slzama dřív, než jsem se vůbec mohla pokusit je zadržet. Jenže mě ani tak nerozbrečelo to, co mi právě sdělil, jako moje vzpomínky. Protože teď už jsem s jistotou věděla, že ten můj ošklivej sen nebyl jenom pouhou představou. Ono se to skutečně stalo.