Až za hrob (5.)

Gertova rozcuchaná hlava se objevila ve dveřích zrovna ve chvíli, kdy jsem ztěžka dosedla na zem a opřela jsem se o stěnu. Hlasy mi v hlavě tiše doznívaly, ale já jsem momentálně byla až moc naštvaná na toho, koho můžu zmasakrovat. Hlas bez těla mi byl nanic.
Co si o sobě vůbec myslel?! Tak jo, přiznávám, že na tom, co se muchlování týče, nebyl špatně, ale způsobem, jakým ho utnul by si vysloužil nejmíň elektrický křeslo.
Byl zrovna tak zabranej do nadávání, že nechal doma veškerý jídlo, že si nějak nevšim, že jsem právě prožila svůj další malý trip. Všechno se mi točilo, i když nevim, jestli v důsledku líbací přepadovky, nebo výletu do neznáma. Každopádně jsem se rozhodla, že jsem asi i dost naštvaná, takže s Gertem nemluvim, a tak jsem se podivně zvedla a odpotácela se pro polštář, na kterej jsem se vzápětí sesula. Pozorovala jsem toho vševěda, jak bodá prstem někam do mapy a nebylo mi moc jasný, co tam vlastně hledá. Abych pravdu řekla, bylo mi to celkem jedno. Hlavou mi probíhaly útržky nějakýho rozhovoru, ale nechápala jsem, o co tam jde. Hlasy už jsem znala, ale obsah slov mi nedával smysl. Mluvilo se o budoucnosti, že by nebyla bez minulosti, nebo tak něco, že zázrak stvoření se stává zázrakem až v životě po smrti. No spousta různých věcí, kterým jsem nerozuměla. Párkrát zaznělo: „Můj Pane,“ což mi taky připadalo hodně divný, vzhledem k faktu, že otroctví už nějakej čas nefungovalo.
Gert nadával a nadával, čelo se mu krabatilo, ale očividně nebyl schopnej najít, co hledal.
„Kterej kretén tuhle mapu kreslil?!“ zařval, když mu došla trpělivost.
„No? Kterej?“ pobídla jsem ho škodolibě.
„Já.“ Přiznal a mně to způsobilo nafouknutí ega do nehorázných rozměrů.
„Na co si při tom myslel?“ optala jsem se a podepřela jsem si hlavu rukama. Pokrčil rameny. „Vim já..“ poznamenal a lupnul po mně mapou. „Dokážeš v tom najít cestu?““
„A je tam vůbec načmáraná?“ opáčila jsem, čímž jsem si vysloužila fešnej vražednej pohled a následné pokrčení ramen.
„Blbečku.“ Poznamenala jsem a dala jsem se do hledání. Čar tu teda byla spousta, ale žádná mi jako cesta nepřipadala.
„Kde jsme teď? Otázala jsem se s pohledem upřeným na papír.
„Takovej červenej domeček.“
„Myslíš ten, co je uprostřed zelený, a kolem něj nic neni?“
„Jo, to je on.“ Přisvědčil mírně zoufale.
„Áha..“ špitla jsem a věnovala se mapě. Po deseti minutách by bylo i diskofilnímu nádražákovi jasný, že tam cestu ten idiot prostě zapomněl poznačit.
„Hmm...“ zabrumlala jsem a dost jsem si ten zvuk užila. „tak teď jsi patentovanej magor.“ Poznamenala jsem a mrskla jsem po něm mapou nazpátek.
Jen ať se v tom zkoupe.