Melien Edhel - XXXVII. kapitola - část 2/2

Erestor doběhl do svých komnat a spěšně za sebou zabezpečil dveře. Pak se prudce oddychující svezl na zem, příliš otřesený, než aby se déle udržel na nohou.
Čehož to jen učinil? Jistě Finroda něčím vyprovokoval, proč jinak by se k němu jeho přítel takto zachoval? Co jen s nimi bude dál? Jak by se mu mohl nyní podívat zpříma do očí, když Finrod ví o jeho nemístné náklonnosti? Proč jen v sobě nenalezl dostatek sil, aby odolal takovému pokušení? Jenže jeho osamělé srdce se v tu chvíli nenechalo umlčet rozumem. A dobře věděl, že kdyby mohl vrátit čas, zachoval by se úplně stejně. Avšak co si nyní počne? Co když Finrod vše vyzradí svým vojákům, aby je obveselil? Ten chladný a odměřený rádce, jenž si všechny drží od těla, zcela roztaje při obyčejném polibku! Nepochyboval o tom, že by se všichni dobře pobavili na jeho účet. Jenže... to přece nebyl obyčejný polibek nebo ano? Aspoň on nikdy předtím nic podobného neokusil. A pokud si Finrod nevymýšlel, tak i jemu se ten polibek více než zamlouval. Nebo to byla jen součást nějaké jeho zvrácené hry?
Oh, Valar... Jak rád by znovu ucítil jeho rty na svých... Jenže... Je to přece zakázané... Je to nemravné a zvrácené... zcela nepřijatelné... Tak proč jen si pořád pokouší vybavit, jak opojně chutnala jeho ústa? Jak jemná dokázala být jeho ruka, která mnohem víc než laskat tělo milence, je zvyklá svírat meč a zasazovat svým protivníkům smrtelné rány...
Co by se asi stalo, kdyby odtamtud tak zbaběle neutekl? Musel si přiznat, že ho víc vystrašilo jeho vlastní přinejmenším šokující chování, než Finrodův čin. Když tam jen tak ledabyle seděl, ještě lehce zpocený z nedávno uplynulého souboje, vlasy zcuchané a v očích stále ještě ten tvrdý lesk, jenž se mu tam občas během boje usídlil... Měl vůbec tušení, jak neodolatelně v tu chvíli vypadal?
Zdrceně zabořil hlavu do dlaní.
Valar, Valar... Co je za zrůdu? Jak ho může někdo stejného pohlaví tak silně přitahovat? Něco podobného by se dalo pochopit za dlouhých osamělých časů bitev... Ale jakou omluvu má pro své zvrhlé choutky on? Opovrhoval sebou a přesto... Přesto mu bylo neskutečně líto, že oni dva nemají nejmenší šanci. Byl tak zmatený... vyděšený ze sebe samého... A nebyl tu nikdo, s kým by si o tom všem mohl promluvit, neboť Finrod byl jediný, komu se kdy svěřoval, když výjimečně pocítil takovou potřebu. I když většinou to ani nebylo nutné. Jeho černovlasý společník obvykle dokázal velice dobře odhadnout jeho rozpoložení a i důvody jeho rozrušení.
Co teď asi dělá? Popíjí dál ve sklepení, aby zahnal zklamání nad svou porážkou? Vybavil si jeho tmavnoucí modřinu na bradě. Jak rád by stejným způsobem ztrestal toho, kdo mu to učinil! Avšak jeho schopnosti se zbraní na to ani zdaleka nestačily. Nemluvě o tom, že by podobná šarvátka asi vzbudila značnou pozornost. A pozornost bylo to poslední, po čem toužil. Ještě že už oslavy končí a jeho přítomnost již nebude zapotřebí. Raději následující dny stráví v knihovně nebo ve své pracovně, kdekoliv, kde hrozí minimální nebezpečí, že by narazil na Finroda. Pak jsou tu také jeho hodiny s tou lidskou dívkou.
Nějak si nemohl zvyknout smýšlet o ní jako o princezně. Pravda, nebyla zcela nepůvabná, ale chybělo jí urozené vzezření, hrdé nošení a sebevědomý pohled, kterým by byla schopná někoho přimrazit k zemi. Lidianna spíš působila dojmem, že na ni stačí jen trochu zvýšit hlas a vystrašeně se schoulí v rohu místnosti a rozvzlyká se. Ačkoliv tehdy ho dost překvapila, když po něm hodila tou encyklopedií. Možná, že po čase získá víc sebejistoty a osvojí si rozhodnější vystupování. Na druhou stranu... Není lepší, když moc sebejistoty nemá? Sám dobře věděl, čeho jsou pak lidé schopní... Jeho zlatý věrný přítel...
Oči mu zvlhly. Taková krutá smrt a jen proto, že se ho snažil chránit. Lidé jsou zlí... Ničí vše krásné a všechno, čemu nerozumí a čeho se bojí, jen málokdy jsou schopní vytvořit něco sami... Co se stalo s těmi Druhorozenými? První jedinci rodu Edain byli silní a čestní, bojovali po boku Eldar a žili s nimi v míru a harmonii. Pak se však jejich srdce zatvrdila a zčernala záští a závistí. Již se nespokojili s tím, co měli. Chtěli stále víc... Chtěli být jako samotní Valar... Ne... Lidé nebudou nikdy spokojení. Vždy budou prahnout po něčem, co nemohou získat. Je to síla, co je pohání kupředu... A zároveň síla, jež je stahuje do záhuby...
Kdysi dávno o nich smýšlel více shovívavě, byl diplomat a podle toho se také choval, ale ona událost zcela změnila jeho smýšlení o nich. Pravda. Sice se díky tomu směl vrátit na svůj původní post, avšak jak mu to za tak krvavou cenu mohlo přinést potěšení? Proč je vše v jeho životě s hořkou pachutí?
Byl nejmladší z pěti synů a celé roky musel snášet neustálé ústrky od svých silnějších bratrů. Nemohl se dočkat, až dospěje do věku, kdy stejně jako oni projde výcvikem a přidá se do armády. Ne, že by ho tak lákalo násilí, už tehdy měl mnohem raději brk a knihy než ostrou zbraň, nicméně toužil dokázat svým sourozencům a především otci, že za něco stojí. Pak nadešel den, kdy si ho otec, který byl uznávaným válečníkem, povolal k sobě a dal mu do rukou svůj meč, aby prověřil jeho zručnost. Naneštěstí byl na svůj věk spíše drobné postavy a jeho síly stačily pouze k tomu, aby s ním se značnou námahou kýval sem a tam. Jak srdcedrásající bylo otcovo otevřené znechucení, jak trpký výsměch bratrů! Jen díky vlastní píli se bez jakékoli podpory dopracoval až na pozici hlavního rádce a diplomata, což jeho rodinu ještě více utvrdilo v přesvědčení, že je akorát neschopný slaboch. Zdatní muži přece bojují! Netráví dlouhé hodiny nad lejstry a na nudných jednáních! Stále si pamatoval, jak otec hořce plakal, když postupně ztratil v bitvách všechny své chrabré syny až na něho. Nikdy to přímo neřekl, ale v jeho očích bylo jasně vepsáno, že by ihned dal jeho život výměnou za kteréhokoli z nich. Přesto ho miloval. Když pak otec odjížděl do své poslední bitvy, přišel ho vyprovodit. Stál tiše stranou od ostatních a zatímco všichni se loučili se svými milovanými, jeho otec seděl hrdě na svém válečném oři, majestátný a hrozivý ve svém lesklém brnění. A ani jedinkrát se na něj nepodíval... Neřekl mu jediné slovo, ačkoli si všichni byli vědomi toho, jak beznadějný je střet, do kterého se chystají. Nestál mu za takové zdržování... Co se jeho týkalo, všichni jeho synové byli mrtví...
Erestor si nejistou rukou zastrčil pramen vlasů za ucho. Možná proto je teď takový uzavřený. Netouží po společnosti pouze ze soucitu... Netouží po dalším pohrdání... Nechce zažít další bolestné zklamání, až mu ten, na kom mu tolik záleželo, sdělí, že pro něho není dost dobrý. A pro Finroda není určitě dost dobrý. Vždyť čím by mohl takového zdatného bojovníka zaujmout? Navíc ani nemají nic společného.
Povzdechl si. Ačkoliv byli oba tmavovlasí, nemohli být odlišnější. Finrodovy jantarové oči, zlaté jako nějaké šelmy, byly plné života a vášně a dívaly se na svět okouzleně, lehce arogantně a vyzývavě a také napjatě, jako kdyby neustále očekával, co krásného mu další den přinese. A on? Jeho šedé oči vypadaly stejně zádumčivě jako on sám. Jako kdyby už zažil příliš bolesti a zklamání, jako kdyby už zcela ztratil víru v ostatní... a hlavně v sebe samého. Jestli Finrodovy oči připomínaly slunce, jeho byly prachem z cesty, jenž o něm může pouze snít. A pokud se přiblíží příliš, hrozí mu, že ho jeho žár sežehne. A na takovéto riziko mu chyběla odvaha. Jeho otec a bratři měli pravdu, je jen nicotný zbabělec, který se bojí svůj život skutečně žít a schovává se proto mezi knihami a svitky. I kdyby o něho měl Finrod opravdu zájem, tak by rychle vyprchal, jakmile by poznal jeho soukromý život. Nedělal žádné vzrušující nebo odvážné věci, byl jako solidní skála, tak neměnný a šedý. A chladný... A přece i skála se ráda nechává pohladit od hřejivých paprsků slunce... Jenže pak slunce zmizí z dohledu a veškeré teplo a naděje se zas vytratí. A on nehodlal stále jen čekat, kdy se opět objeví. Měl strach, že jednou by se totiž již nemuselo vrátit vůbec. Už dávno pohřbil naději, že by mohl najít někoho, kdo by ho skutečně miloval. Jak také, když on sám sebou opovrhuje pro svou nedokonalost a slabost? Zklamal všechny kolem sebe a nejvíc zklamal toho malého chlapce, kterým kdysi dávno byl. Lepší když si rovnou přivykne na skutečnost, že zůstane navždy sám, než aby v sobě jako malé opuštěné ptáče hýčkal bláhovou naději, že tomu kdy bude jinak.
S rezignovaným povzdechem se zvedl ze země, znechucený a psychicky vyčerpaný. Ani se nenamáhal dojít až ke svému lůžku, schoulil se na blízké pohovce, kde se neklidně převaloval až do rána sužovaný trýznivými myšlenkami.

Nimloth nechala Thranduila, aby ji líbal, zůstávala však zcela pasivní. Když konečně zlatovlasý král propustil její ústa, zvedla hrdě hlavu a zamračeně se na něj zahleděla.
„Mani uma lle nowa lle naa umien (Čehož si myslíš, že činíš)?“ dotazovala se zvýšeným hlasem.
Opřela se dlaněmi o jeho hruď a prudce ho od sebe odstrčila. Její útok ho tak zaskočil, že trochu zakolísal.
„Nimloth...“
Natáhl k ním ruku, ale ona před ní uhnula, jako kdyby to byl jedovatý had.
„Lemba amin ereb (Nech mne být)!“ pronesla odměřeně.
I když ho pořád milovala, měla svou důstojnost. Dala mu jasně na vybranou, téměř žadonila o jeho pozornost, ale nestála mu ani za odpověď. A on si myslí, že teď prostě jen přijde a bez ptaní si vezme, co se mu zlíbí? A že ona s tím bude více než nadšeně souhlasit? Výraz překvapení na jeho tváří toho prozrazoval dost. Bylo zřejmé, že odmítnutí je to poslední, co očekával. Za koho ji vlastně má? Myslí si, že za ní zajde, kdykoliv bude mít náladu, a ona na něj bude čekat s otevřenou náručí a rozevřenými stehny připravená splnit všechna jeho přání? Byly její sny opravdu tak naivní, jak se jí snažil vysvětlit Glorfindel? Je možné, že se v Thranduilovi tak spletla? Myslela si, že potřebuje spřízněnou duši, někoho, kdo by ho miloval, a koho by mohl milovat on, ale třeba toho citu ani není schopen. Ne od doby, kdy ztratil ji...
Rowena... To jméno mělo hořkou příchuť na jazyku. Skoro jako výsměch. Čím byla tak výjimečná, že se jí podařilo získat Thranduilovu lásku? Jak je možné, že i když je už tak dlouho po smrti, jako kdyby nad ním stále měla moc? Jako kdyby byl omámen nějakým kouzlem... Téměř cítila její pohrdání... Téměř slyšela její záštiplný šepot, jako mrazivý dotyk jednoho z Námovy říše mrtvých...
Měj si Thranduila, pokud ho vskutku tolik chceš... Však věz, že budeš mít pouze jeho tělo, ničeho víc! Jeho srdce náleží mně! Pouze mně! Navždy!

Glorfindel se na okamžik zahleděl za odcházející Lidiannou, než obrátil svou pozornost zpátky k Elrondovi.
„Mani marte, meldir (Čehož se přihodilo, příteli)?“
Lordův výraz byl tak ustaraný, že se ho zmocnila zlá předtucha.
„Uuma nyara amin tanya Legolas (Neříkej mi, že Legolas)...“
Elrond mu položil ruku na předloktí v uklidňujícím gestu. „Upokoj se, Glorfindele, Legolas zcela mimo nebezpečí jest. Však zpráva má přesto odkladu nesnese. Pojďme stranou a já tobě všeho vyjevím.“
Glorfindel přikývl a beze slova následoval Elronda do paláce. Teprve když se oba lordi usadili v síni a nalili si víno, usoudil Elrond, že nastala vhodná chvíle.
„Zdalipak víš, kdepak Nimloth se nachází?“ otázal se ho prostě.
Glorfindel pokrčil rameny. Nějakou dobu už ji neviděl, ale předpokládal, že se opět stáhla někam do ústraní. A nebo se možná zašla podívat za Legolasem. Nebo... Lehce se zamračil. Na to, že na ni chtěl dávat pozor, bylo s podivem, že neměl vůbec ponětí, kde se teď zrovna vyskytuje. A ještě znepokojivější bylo, že začínal mít pocit, že svou sestru už ani pořádně nezná. Od chvíle, kdy ji nechal zavřít, se mu zdálo, jako by ji nenávratně ztrácel. Bylo mu líto, že musel tehdy přistoupit k tak drastickému kroku, Nimlothina umíněnost mu však nedávala na vybranou. A pokud tím ochránil její štěstí, nehodlal si to příliš vyčítat. Přinejmenším jedno bylo jisté a to, že není nikde s Thranduilem. Ne po tom, co se přihodilo během jeho souboje s Gildorem. Proč se pak ale Elrond tak divně ptá? Je možné, že by si Gildor dovolil...?
„Amin dura lle nyaruva amin tanya rato, Elrond (Já věřím, že mi toho brzy vyjevíš, Elronde)!“ pobídl ho důrazně.
Tmavovlasý lord ho znal za ty yény natolik dobře, že ho ani nenapadlo to nějak zbytečně protahovat. „Vskutku. Věz tedy, že ona v komnatách svých dlí –“
Glorfindel si skoro znechuceně odfrkl. „Toť věru pozoruhodné jest! Téměř tak pozoruhodné jako sdělení tvé, proč ji za nutné vyhledati jsi považoval!“
Elrond si povzdechl. Některé věci se holt nikdy nezmění. Jednou z nich byla i skutečnost, že co se Nimloth týkalo, choval se Glorfindel většinou neuvěřitelně... cholericky... Možná by se dalo říct i impulzivně, nicméně jediným jeho impulzem bylo vždy zničit každého, kdo by mohl jeho sestru jen trochu ohrozit. Ne zřídka byla tato hrozba pouze v Glorfindelových přehnaných představách.
„Tedy již ni mně nevěříš, Glorfindele? A čehožpak myslíš, že jí ode mě hrozí? Nebo se pouze obáváš, čehožpak by mi sděliti mohla? Třebas kterak... hm... řekněme necitlivě jsi s ní zaobcházel?“
Glorfindel výhružně přimhouřil oči, v ten okamžik připomínal víc než kdy jindy rozdrážděného lva těsně před útokem.
„Čehož tímto naznačuješ?“ Tón jeho hlasu si v ničem nezadal s ostřím jeho meče.
Elrond unaveně potřásl hlavou. Podobnou situaci už jednou zažil...

Glorfindel byl zrovna na jedné ze svých výprav i s jeho syny, Elrohirem a Elladanem, když za ním Nimloth přišla, aby ho poprosila o radu. Zatímco její bratr se krátce po jejich příjezdu do Imladris stal kapitánem jeho vojsk, ona měla potíže se začlenit mezi tamní obyvatele a najít si místo, kde by mohla být užitečná. Příliš tomu nenapomáhalo ani to, že ji Glorfindel už delší dobu cvičil se zbraněmi a vůbec ji vychovával spíše jako chlapce, tudíž se v ženské společnosti cítila dosti nesvá. Jenže pro ni jako neprovdanou dívku nebylo zase vhodné, aby trávila příliš času v mužské společnosti. Elrondovi bylo navíc jasné, že by ji nějaká čistě ženská činnost rozhodně neuspokojila. Po zralé úvaze jí proto navrhl, jestli by se nechtěla stát léčitelkou, on a jeho synové měli dost zkušeností, aby ji pro to naučili vše potřebné. Čím déle mu Nimloth naslouchala, tím více se její starostmi zastřené oči rozjasňovaly. Když jí pak nabídl, aby o tom všem popřemýšlela, a přišla mu dát odpověď, až bude připravená, zamítavě zavrtěla hlavou. Nejprve myslel, že se jí nelíbí jeho návrh, ale ona vzápětí pronesla pevným hlasem Uma, amin merna um ta (Ano, toho činiti chci).
Ještě ten samý den se vypravila do křídla léčitelů a od té doby tam trávila většinu svého času. A ukázalo se, že má pro ošetřování opravdu nadání. Byla velice učenlivá, pečlivá a dost rozhodná, aby si dokázala sjednat potřebný respekt u mužských pacientů. Elrond byl s její prací velmi spokojený, naneštěstí Glorfindel po svém návratu jeho nadšení nesdílel. Naopak ho přímo obvinil z toho, že v jeho nepřítomnosti ohrozil bezpečí a dobrou pověst Nimloth. Po tomto výstupu už Elrond nepochyboval o tom, že to byla právě bratrova nepřítomnost, jež jí dodala potřebnou odvahu k tomu, aby ho navštívila. Stálo ho tehdy dost přesvědčování, než Glorfindela obměkčil a ten ji nechal pokračovat v jejích studiích. I přes tento velký ústupek ji však nikdy zcela nespustil z dohledu. Jako kdyby se tím, že ji ochraňuje, snažil napravit své domnělé pochybení v Gondolinu. Jako kdyby chtěl odčinit to, že nedokázal spasit ty, které tolik miloval.
Elronda rmoutilo, že se Glorfindel tak trýzní, nikoho by ani náhodou nenapadlo ho obvinit z toho, že něco zanedbal. On a jeho nejlepší přítel Ecthelion tenkrát zachránili životy mnohých, až na ten jejich a jim blízkých. Jen díky Glorfindelově odvaze, když se sám postavil proti strašlivému Balrogovi, přežil Tuor s princeznou Idril a jejich malým synkem Eärendilem, jeho a Elrosově budoucím otcem...

Jeden by si pomyslel, že Glorfindelův věk a vojenské zkušenosti ho již dávno naučily trpělivosti a taktizování. Když však šlo o Nimloth, bylo úplně jedno, kolik životů už prožil. Choval se skoro jako ti, před kterými se snažil svou sestru tolik ochránit. Cožpak nevidí, jak jí tím ubližuje? Kdyby nebylo jeho, již dávno by si našla manžela, vždyť ani jeho synové nebyli vůči jejímu půvabu zcela imunní. Snad už také Glorfindel pochopil, že nejlépe ji ochrání, když ji vhodně provdá. A Gildor splňoval jeho představy budoucího manžela pro ni znamenitě. Z předchozího Glorfindelova vyptávání se mohlo zdát, že tento jeho názor sdílí. Teď už jen, aby o tom přesvědčili i samotnou Nimloth.
„Glorfindele, vím, že čehokolvěk jsi učinil, zájmu jejího při tom jsi na zřeteli měl. Však věz, že způsoby takovýmito ničeho nedocílíš. Právě nyní Nimloth s Thranduilem v komnatách svých dlí –“
Elrondova řeč byla hrubě přerušena vzteklým zařváním a tmavovlasý lord měl co dělat, aby rozběsněného Glorfindela udržel na místě. Naštěstí jeho svaly vypracované v minulosti mnoha bitvami neztratily díky jeho pravidelnému tréninku s mečem příliš na své síle.
„Glorfindele! Cožpak jsi mi pranic nenaslouchal?! Násilím zde ničeho nedosáhneš! Obzvláště když v království Thranduilově se nacházíme!“
Glorfindel, jenž se zrovna vytrhl z Elrondova sevření a chystal se vyřítit ze síně, se zastavil. Ač nerad si musel přiznat, že má Elrond pravdu. Zkoušel už přece leccos a bez valného úspěchu. Ačkoliv se Nimloth i Thranduil tvářili, že zcela ignorují toho druhého a ani jedinkrát se nepokusili se spolu v myšlenkách spojit, zřejmě k sobě měli stále blízko. Ale to přece není možné!
„Elronde, ty mýliti se musíš! Ty jistě sis všeho špatně vyložil! Možná, že Thranduil za ní zavítal, ona však jistě ho dobrovolně nepřijala! Neb mi přísahala!“
Upřeně se zadíval na bývalého imladriského lorda, ale přes jeho tvář se nemihl ani stín pochybností.
„Glorfindele, ty sám sebe klidně dál balamuť, však to na skutečnosti této ničeho nezmění! My jednati musíme a to co nejdříve!“ Elrond se opět usadil ke stolu a zamyšleně upil z poháru. „Kterak jistě všiml sis, Gildor o Nimloth zájmu vážného jeví a pranic při tom ohledů na Thranduila nebere. A ačkoliv já s chováním jeho dnešním v aréně nesouhlasím, já uznati musím, že on velice cílevědomý a v boji zručný jest.“
Glorfindel pokrčil rameny. I jemu se Gildor vcelku zamlouval, rozhodně tedy více, než předchozí Nimlothini nápadníci, ale co to bylo platné, když jeho sestra stále nedokázala zapomenout na Thranduila?
Elrond si jeho zdánlivě lhostejné gesto správně vyložil jako souhlas. Přesto se chtěl ještě ubezpečit. Jeden nemohl být dost opatrný, když šlo o Nimloth.
„Tedy ničeho proti svazku Nimloth a Gildora nenamlouváš?“
Zlatovlasý lord se zamračil a popuzeně si založil ruce na prsou. „Ovšemže ne! On slušným dosti býti se zdá a v boji též obstojí! Navíc tys v prospěch jeho hovořil a já radám tvým obvykle naslouchám!“
Elrond se raději znovu napil, aby zakryl ironické pousmání, které mu na okamžik zkřivilo rty. Glorfindel že by někdy naslouchal jeho radám, když předmětem jejich rozhovoru byla jeho stříbrnovlasá sestra?! Utlouci argumenty ho vždy musel, tak dlouho naléhati, dokud se Glorfindel neuvolil, že si jeho návrhy aspoň vyslechne! Ale tohle bylo nyní nepodstatné. Důležitější bylo, že měl jeho plnou pozornost.
„Dobrá tedy,“ pronesl poklidně, jako kdyby tím bylo vše vyřízené.
Jak předpokládal, Glorfindel jeho jistotu nesdílel. „Ty dobře víš, kterak dlouho už sestra má toto své poblouznění Thranduilem hýčká! Kterak přesvědčiti ji chceš, by jinému přednost dala?“
Elrond se pouze pousmál a mávl rukou, aby se posadil vedle něho.
„My přesvědčovati ji nebudeme, Glorfindele. Ona sama rozumu dosti má, by se správně rozhodla.“
Glorfindel se neubránil, aby neotočil oči v sloup. Už skoro zapomněl, jak protivný dokáže Elrond s těmi svými náznaky být. Nicméně si stále pamatoval Elrondův způsob uvažování.
„A kterak ji přesvědčíme, by se správně rozhodla?“ otázal se s nucenou trpělivostí. Dolil si víno a čekal, až se Elrond uráčí mu odpovědět. I přes to, jak ho tímto rozvláčným chováním rozčiloval, byl rád, že ho má za spojence. Bylo zřejmé, že zatímco on ještě ani netušil, co se děje, Elrond už se dobral řešení jeho problému.
„Dobrá otázka, meldir (příteli),“ pochválil ho tmavovlasý lord, potěšený, že se Glorfindel uklidnil natolik, že je opět schopný rozumného uvažování.
„Lstí,“ pronesl vzápětí tónem jako kdyby mu právě prozrazoval obrovské tajemství.
„Aha,“ hlesl Glorfindel. Snažil se přitom působit duchaplně, nicméně Elrondovi bylo naprosto jasné, že nemá nejmenší tušení, o čem to hovoří. „Ona přísahy své porušila,“ vysvětloval mu tiše. „Tedy ni my dle pravidel hráti nemusíme. Slyš...“
A Elrond se k němu naklonil blíž, aby mu objasnil svůj plán.