Forsaken - 88. díl

Svěsila jsem hlavu a zadívala se někam na podlahu.
Tohle je fakt skvělý! To už bych byla teda radši, kdyby na mě všichni kašlali jako doposud, než abych byla nějakou pitomou trofejí v nějakým cizím sporu. I když... je to vůbec ještě cizí spor? Vždyť už nejsem tak úplně člověk... nebo jo? Jestli jsem teda vůbec někdy člověkem byla.
„Pověz mi... já jsem teda napůl upír a napůl anděl? A nebo se pletu?“ zeptala jsem se Marcella, abych získala konečně nějakou jistotu o svým původu.
„Nejspíš. Byla jsi počata, když tvoje matka byla ještě obyčejnou smrtelnicí. Ale pak zemřela Arielovou rukou... Když ji vrátili sem na zem jako anděla, stále tě nosila ve svém lůnu. Alexander se naivně domníval, že to bylo jen nějaké pochybení z jejich strany, ale události posledních týdnů dokazují, že tě sem vrátili záměrně.“
Lůnu... Skoro jsem obrátila oči v sloup. Zajímalo by mě, z jakýho století Marcell pochází, když používá takovýhle slova. Už jenom ta jeho nepřirozeně spisovná mluva byla dost podezřelá.
„Jo, tak mě sem vrátili. A proč se mě teď teda pokouší Ariel zabít?!“ nechápala jsem.
„To netuším. Na jednu stranu by to byl nejrychlejší způsob, jak tě dostat zase zpátky k nim. Na druhou stranu riskují, že přijdeš o své mimořádné schopnosti, kvůli kterým tě zřejmě chtějí.“
Zamračila jsem se na něho. „Já ale nemám žádný mimořádný schopnosti!“ namítla jsem ostře.
„Možná o nich jenom nevíš,“ odvětil celkem s přesvědčením.
„Kdyby mě Ariel zabil... tak jako upír přijdu do pekla nebo kam? Co se mnou bude?“ napadlo mě najednou. Ne, že bych někdy věřila na nebe a peklo, ale je lepší bejt informovaná, že jo.
„Jsi snad malá holka, že věříš na peklo?“ ušklíbl se Marcell znechuceně. „To jsou jenom povídačky, které mají lidi přesvědčit, aby se chovali slušně. Nevidíš snad, jak to dnes ve světě vypadá? Kdyby mělo být peklo a všichni ti, co si to zaslouží, by tam měli přijít, pak už by nebylo místo pro nic jiného!“
„Tak co se teda stane se špatnou duší? A nebo se špatným andělem? Není divný, že Ariel někoho zabije a není za to ani potrestanej? Naopak získá příležitost zabíjet dál a beztrestně?“ otázala jsem se docela důrazně, protože mě tenhle fakt vážně štval.
„Že ses ho nezeptala... Nemám zas tak detailní informace, koneckonců nejsem anděl, a můžeš mi věřit, že je poměrně obtížné nějakého polapit a ještě obtížnější z něho něco vymámit. Ale zdá se, že špatné duše prostě končí a jsou rozptýleny. Ty méně špatné se stávají anděly zkázy a zmaru.“
„A odkud se berou nové duše?“
Marcell si teatrálně povzdechl. „Jestli se někdy dostaneš k nim nahoru, tak se jich můžeš zeptat. Já ti můžu leda říct, odkud se berou noví upíři.“
Ušklíbla jsem se. „To už jsem zjistila sama, dík za ochotu! Ale řekni mi ještě... co je ten kodex, o kterým jsi mluvil s Rielem?“
„Jsou to pravidla, kterými se řídí členové Alexandrova spolku. To, které jsem měl zrovna na mysli, zakazuje ohrožovat strážné anděly a anděly světla. Proto se také Riel distancoval od své sestry... ona je dosud člověk, a proto má svého strážného anděla. Ovšem oni jsou to takové spíše plaché bytosti, když dojde na nás upíry. Možná proto, že máme zbraně, kterými dokážeme narušit jejich strukturu a poslat je zpátky k jejich stvořiteli v lehce nepoužitelném stavu. A pokud tvůj strážný anděl jednou zemře, pak už se víckrát nevrátí.“
„A co když zemře ten, kterého měl chránit? Co se pak stane s tím andělem?“ zajímalo mě.
„Většinou je přidělen k někomu nově narozenému. Ovšem pokud se ukáže, že za smrt mohla jeho nedbalost, pak je buď přeřazen do jiné sorty andělů a nebo rozptýlen.“
„Rozptýlen... co to přesně znamená?“ chtěla jsem vědět, protože mi to znělo dost hrozně.
„Rozložen na částečky... Z nich se pak utváří nová hmota, jestli jsem to správně pochopil. A z té lze vyrobit cokoli. Andělé světla s její pomocí vytváří svá velkolepá díla... A ti nahoře, kteří to mají na starosti, z ní tvoří nejrůznější živé i neživé věci.“
„To je teda dobrá recyklace...“ poznamenala jsem sarkasticky.
„Říkal jsem ti, že to mají dobře zorganizované. Proto je také tak těžké proti nim bojovat. Zabiješ Ariela a nebo nějakého jiného anděla zmaru, on se vrátí nahoru a za pár dní ho tu máš zpátky.“ Podle tónu se mi zdálo, že už je tím nekonečným procesem dost otrávenej.
„To je teda dost nerovnej boj... Vždyť si takhle můžou stvořit celou armádu! Divím se, že už se jim dávno nepodařilo vás vyhladit!“ vyhrkla jsem dřív, než jsem si uvědomila, co to vlastně říkám.
O-ou...