Forsaken - 89. díl

Marcell po mně seknul dost nevlídným pohledem. „Možná proto, že nejsme tak úplně bezbranní, jak si myslíš! Navíc oni si nepřejí budit přílišnou pozornost, a proto raději útočí pouze v malých skupinkách. A potom... je tu opět zákon rovnováhy, díky kterému nemůžou mít až zas tolik andělů zmaru, jak by jistě chtěli.“
„Tak jsem to přece nemyslela!“ snažila jsem se to zamluvit, ale Marcell mě přerušil mávnutím ruky.
„Na tom nesejde. Měla by ses už stejně vrátit, aby Riel nezačal něco tušit. Alexandra by nepotěšilo, že jsem ti toho tolik vyzradil. Ale mně přišlo správné, abys to věděla.“
Přinutila jsem se pousmát. „A já jsem ti za to vděčná. Vlastně jsem s ním chtěla mluvit... ale to teď už nemá smysl.“ Na okamžik jsem se odmlčela a v duchu se znovu probírala všemi těmi informacemi, který jsem během tak krátký doby nabyla.
„Myslíš, že je šance, že ještě někdy uvidím mámu?“ zeptala jsem se znenadání a samotnou mě to překvapilo. „Co jí Ariel mohl provést, když jsou oba andělé?“
„Andělé zmaru a zkázy jsou vždy nad strážnými anděly a anděly světla. Tady na zemi podléhají pouze strážcům rovnováhy, pokud se tu nějací takoví vůbec vyskytují. Pokud Ariela hodně naštvala... pak bys raději v nějaké opětovné shledání doufat neměla.“
„Vždyť jsi ale sám říkal, že se do ní zamiloval... přece by ji úplně... nevymazal...“
Marcell se trochu posměšně uchechtl. „Jenže andělé především milují to, co sami nemají... Tu zvláštní auru, kterou mají pouze lidé... Tím, že z ní udělal anděla, pro něho nepochybně ztratila dost na přitažlivosti. Nutno ale říct, že ji tím uchránil od rizika, že ji jednoho dne Alexander kousne. A k tomu by nejspíš došlo... Protože by tak spolu mohli být navěky.“
Chtěla jsem ihned popřít, že by táta mámě ublížil, ale včas jsem si to rozmyslela. Pokud se měli přece jen rádi, tak nebylo vyloučený, že by k něčemu takovýmu došlo. Možná, že kdyby to táta udělal, pak nás mohl tohohle všeho ušetřit. Mohli jsme být jedna velká šťastná upírská rodina. A nebo taky ne. Napadlo mě, že bude mít nejspíš problémy, pokud se někdo dozví, že mě skrývá, kupodivu mě to ale nijak zvlášť netrápilo. On byl z těch, co se o sebe vždycky dokážou nějak postarat. Na rozdíl ode mne.
„Takhle to přece nemůže jít pořád. Nechci se celej život schovávat,“ ozvala jsem se po chvíli.
„Alexander už na tom snad pracuje. Tohle je jenom dočasné řešení, věř mi,“ ubezpečil mne Marcell a jemně mě pohladil po vlasech.
Instinktivně jsem se přitulila k jeho ruce, jako kdybych u něho hledala pocit bezpečí. „Věřím ti,“ řekla jsem mu, i když jsem si nedovedla logicky zdůvodnit, proč. Znala jsem ho jenom krátkou dobu, během který stihnul pomluvit chlápka, který mi opakovaně zachránil život. Kde byl tehdy on?
„Bývalo by nejspíš jednodušší, kdyby táta pověřil tím hlídáním tebe…“ povzdechla jsem si přesto.
„Alexander se obával, že bych měl nutkání tě pokousat. Proto usoudil, že bude lepší poslat Riela, tedy aspoň do okamžiku, než se ten rozpovídal o tvé existenci před kým neměl.“
Trochu trpce jsem se ušklíbla. „Nakonec to vyšlo celkem nastejno, ne?“ prohodila jsem ne bez lítosti. „Měla jsem vůbec někdy nějakýho strážnýho anděla?“ napadlo mě vzápětí.
„Ne. Už jsi sem přišla částečně jako anděl. Správně se o tebe měla postarat tvá matka, jenže andělé světla dokáží být značně… zabraní do své práce dělat svět lepším…“ doplnil po chvilce přemítání, jak vyjádřit skutečnost, že na lidi kolem sebe očividně kašlou. „Ale tvůj otec zase neměl čas se ti věnovat. Navíc by to ani nebylo příliš moudré, aby se tě na delší čas ujal, ostatní by záhy vycítili, že je na tobě cosi divného.“
„Dík!“ udělala jsem na něho obličej. Tohle fakt potěší...
„Jiného,“ opravil se Marcell s odzbrojujícím výrazem. „A Alexander z tebe nechtěl učinit to, co je on sám. Pro tebe chtěl lepší budoucnost.“
„Jo, to mi často taky říkal,“ odvětila jsem s povzdechem. „Zdá se, že s tátou trávíte dost času pohromadě, když ho tak dobře znáš…“
„Občas… Život nás upírů je dlouhý… uvidíš sama.“
„Tomu bych ráda věřila…“ prohodila jsem skepticky.
„Zase se na tebe zajdu podívat… abych se přesvědčil, že jsi v pořádku…“ snažil se mě povzbudit Marcell.
„Hmm…“ To mi něco připomnělo. „Ten chlápek, jak ho sleduješ pro Riela… to je strážný anděl jeho sestry?“
„Ano.“
„Co myslíš, že se s ní stalo?“ vyzvídala jsem zvědavě. A taky trochu s obavama. Rielovi by jistě nepřidalo, kdyby přišel o další jemu blízkou osobu.
„To zatím netuším. Ale třeba se ještě někde objeví.“
„Živá?“
„Doufejme.“
„A proč se o ni vlastně zajímáš?“ vrtalo mi pořád hlavou. „Když máš na Riela takovej vyhraněnej názor, proč se tak staráš, co je s jeho sestrou?“
Marcell se tajuplně pousmál. „Riel dosud patří mezi nás a my jsme zvyklí si navzájem pomáhat. Koneckonců krev není voda, jak už jsi nepochybně zjistila.“