Můj Anděl Strážný - Díl 1.

"Dneska bude hezky" prohodil jsem v tom tichu a zadíval jsem se na modrou oblohu.
"Jak to víš tak jistě?"
"Včera jsem se díval na zprávy o počasí. Ještě jak jsem byl v nemocnici. Pamatuješ?"
Michal se na mě podíval tak, jak to dělá vždycky, když řeknu nějakou hloupost. "Díval ses, to jo, ale potom jsi usnul. A až dneska ráno, jak tě pouštěli, ses mě ptal, jaký bude počasí."
"No jo... nějak jsem zapomněl." Chtěl jsem ho chlapsky poplácat po zádech za postřeh, jenže ruka ním projela, jako by byl vzduch. Jak může být vzduch, když tady vedle mě stojí? No nic. V té chvíli se na mě Michal otočil a rozpačitě vyslovil moje jméno. "Danieli?"
"Co je?" odpověděl jsem zamyšleně.
"Proč tady stojíš před dětským hřištěm?" a ukázal na něj.
"No proč asi? Třeba si na něco vzpomenu. Tohle je jediný hřiště ve městě. Tak jsem sem jako malej určitě musel chodit ne? Proč se ptáš? Dělám něco špatně?"
Michal se podrbal ve vlasech a nejistě odpověděl: "Ne neděláš, jenže... vypadáš jako blázen!"
"Proč?" konečně mě vytrhnul z transu.
Ještě víc znervózní a zadívá se do země. "No, když si člověk povídá sám se sebou tak vypadá jako blázen."
"Ale já si povídám s tebou Michale." obhajuji se.
"To je sice pravda, ale já jsem tvůj strážný anděl Danieli. Vidíš mě jenom ty. Chápeš? Pro ty děti na hřišti si povídáš se vzduchem. Podívej, jak se na tebe dívají... " a zaťukal si na čelo jako důkaz mé stupidity.
No jo. Už jsem si toho konečně všimnul. Všichni se na mě dívají.

Od té autonehody vidím svého strážného anděla. Stojí při mě celý můj dosavadní život. Celý můj život, který si nepamatuju. Dvacet čtyři let, o kterých vůbec nic nevím. Michala znám asi tak tři týdny. Podle vzhledu na anděla moc nevypadá. Má krátké hnědé vlasy a azurově modré oči. Nosí hranaté brýle a pořád jednu a tu samou košili.
"Výsledek tvého snažení se dostavil" vyrušil mě z přemýšlení.
A opravdu. Tři malé děti se k nám nejistě přibližovaly. Dva kluci a jedna dívka. Asi kolem devíti let. Jeden z těch větších kluků se mě zeptal: "S kým si to povídáte pane?"
Usmál jsem se a dřepnul před něj. "S Michalem přece." a ukázal jsem na něho.
Děcka na mě vyvalili oči. Teď jsem vypadal s prominutím opravdu jako magor. Ale nijak mě to netrápilo. Miki měl ale jinačí názor. Mezitím v celém obličej zrudnul, a kdyby se uměl zhmotnit, což neumí, tak bych od něj dostal určitě pár facek. Na mrtvolu má velkou slovní zásobu. Co blázním a že mám místo mozku salát a já nevím co ještě, protože po salátu jsem přestal vstřebávat, co mi říká. Nadával mi tak usilovně, div se z něho nezačalo kouřit.

Zatím si to děti srovnaly v hlavě. Asi si mě vyložili jako hodně zábavného pána. Což mě těší. Začaly se usmívat a ten nejvyšší se mě zeptal: "A vy tady někde bydlíte?"
"Jo někde tady, ale nemůžu najít svůj byt." a dal jsem jim kartičku (pravděpodobně) s mou adresou. Pečlivě se zadívaly a největší řekl: "V tomhle paneláku bydlíš přece ty, Jirko!"
Všichni jsme si v tu chvíli podívali na toho malého kluka a on chudák zrudnul jako rajče.