Až za hrob (7.)

Lozili jsme lesem asi deset minut, což by obvykle bohatě stačilo k tomu, abych byla otrávená, znechucená, nebo odhodlaná zabíjet, ale tentokrát jsem poslouchala Gertův hlas, kterej přešel z klasickýho brebentění do pobrukování podivný melodie, která se podobala trochu jinýmu žánru, než většinou vyznával. Znělo to jako hodně pomalej ploužák z americkýho béčkovýho filmu, nebo něco pekelně romantickýho, co by zamotalo hlavu i mexický mstitelce bezpráví.
„Co to zpíváš?“ zeptala jsem se, když už jsem začínala mít pocit, že mě ta zvědavost udusí. Okamžitě zmlknul „Ale nic.“ Zalhal bleskurychle. Tak pán má tajemství, jo? Tak to ani náhodou. Dala jsem si čelem vzad a zadívala jsem se na něj s prosebným výrazem.
„Co je?“ optal se ostražitě a nakrčil čelo. Jeho bočí se mi zase ztratilo z odhledu. Jo jo..hošanská ofinka..
„Tebe stříhá máma, že jo?“ vypálila jsem dřív, než jsem se stihla zarazit. Podíval se na mě pekelně zmateně, tak jsem si řekla, že to nechám radši plavat. Vypadal celkem uštvaně, nohavice měl nacucaný vodou skoro až ke kolenům a v obličeji měl podivnou barvu, připomínající nejvíc hlávku zelí.
„Je ti dobře?“ zeptala jsem se opatrně. Chlapi jsou sice padavky a rádi se nimraj v drobných bolístkách, ale na druhou stranu maj potřebu ukázat světu, že jsou tvrďáci. Oni to vlastně nemaj vůbec lehký.
„Jsem jen hladovej a unavenej.“ Zamumlal a přejel si rukou přes čelo. Trochu se mu třásla. „Zamysli se nad tim, jak je tobě a budeš vědět, jak jsem na tom já.“ Navrhnul a já musela uznat, že je na tom v tom případě fakt bídně. Sama už jsem sotva lezla, křeče v žaludku se už skoro nepřestávaly ozývat a únava z několikahodinovýho pochodu nalačno mi taky zrovna nedodala. Navíc se mi hlavou ploužily myšlenky, který by se buď měly zakázat promítat v hlavě nezletilý holky, nebo zrealizovat, ale to by prošlo jen v případě, že bych měla dlouhej pruh saténu, kovovou postel a Gerta. To určitě provedla ta jeho broukací písnička!
Rychle jsem zatřepala hlavou, abych nemravný myšlenky zahnala a s údivem jsem pozorovala, jak se mi barvy před očima rozpustily a slily do sebe. Fakt moc pěkný. Trochu jsem zavrávorala a Gert udělal dva kroky ke mně, aby mě chytil.
„V pohodě?“ zeptal se starostlivě a odhrnul mi vlasy z obličeje. „Jasně,“ Zachechtala jsem se, jak se mi svět zase začínal skládat do původní podoby. Připadala jsem si jako feťák. „nedělej žádný prudký pohyby.“ Varovala jsem ho a jemně jsem se vymanila z jeho sevření. Prohlížel si mě nějakým zvláštním pohledem, ale nebyl to ten, kterej bych si já osobně přála. /Sakra! Na co to vůbec myslim?!/ zanadávala jsem si v hlavě. A musela jsem se sama divit tomu, co vidim na špinavým a vyhladovělým kamarádovi z dětství. To byla teda situace. Spojení hladu a únavy mi nějak uvolnilo mysl a já byla konečně schopná vidět, co jsem se snažila přehlížet. /Do pytle! Proč zrovna Gert?!/ Někde v posledním kousku mýho původního mozku se neškodně zmítala touha omotat si hlavu balicím papírem a zmizet v nějaký díře.
Radši jsem se přestala nimrat ve svojí naprosto jasný mysli a znova jsem vykročila za šuměním, museli jsme bejt celkem blízko, takže motivace nechyběla. Přesto jsme postupovali děsivě pomalu. /Jak dlouho se asi ještě udržíme na nohou?/ pomyslela jsem si a vzápětí jsem se svezla na kolena. Prsty se mi bezděčně zaryly do rozmoklý půdy…/hm..manikúra v háji../ a před oči se mi vloudila duhová clona. Jen v uších mi jedinej hlas opakoval jedinou větu. Při každým vyslovení rezonovala jako zapískání v koncertním sále. „Nulla tenebrae longa est. Nulla tenebrae longa est!!!“

Začínala jsem znova fungovat v reálným světě. Vracely se mi zvuky, takže jsem ještě zaslechla, jak moje rty dokončujou větu: „longa est.!“ Vykřikla jsem, aniž bych se o to snažila a otevřela jsem oči. Už jsem neklečela. Válela jsem se v borůvčí (ještěže na borůvky bylo moc brzy, jinak bych byla celá fialová,) a Gert mi držel hlavu v dlaních, abych si jí nepoložila na mokrou zem.
„Sakra!“ bylo jediný, na co se v tu chvíli zmoh a kupodivu mi mluvil z duše. Opatrně jsem si sedla, abych si nerozhodila tlak a položila jsem si hlavu na Gertovo rameno, aniž bych o tom přemejšlela. Pomalu mě hladil po vlasech. Slyšela jsem každičkej úder jeho srdce i jeho trochu namáhavej dech.
„Co to bylo?“ zeptal se a v hrudníku mu zadrnčelo. Zkoumavě jsem se na něj podívala. „Vážně to chceš slyšešt?“ Jenom přikývl. „Stejně už jsem část slyšel. Nulla tenebrae longa est?“ vyslovil a zatvářil se zamyšleně. Bylo mi záhadou, jak si to mohl zapamatovat, ale patlat se mi v tom nechtělo.
„Ty víš, co to znamená?“ zeptala jsem se udiveně a neodpustila jsem si trošku pevnější přitulení k jeho boku. Samovolně mě objal a já měla co dělat, abych se spokojeně neuchechtla. Trocha fingovanýho kašle nebezpečí smíchu zažehnala.
„Vypadám jako chodící latinskej slovník?“ odpověděl otázkou a já se neubránila úsměvu. „Někdy.“ Připustila jsem. „Jako třeba teď. Jak víš, že potřebujem zrovna latinskej?“ nakrčila jsem čelo. „Už jsem nad tou větou přemejšlela, ale nikdy jsem se k ničemu nedopracovala.“ Pokrčila jsem trochu rameny, jen tolik, aby mezi náma nevznikla mezera, ale Gert se narovnal a odtáhnul se. „Tobě už se tohle někdy stalo?“ vykulil oči a zašvidral do těch mých. Hledala jsem správný slova. „No, zatím jenom párkrát. Copak jsi na to zapomněl?!“ zeptala jsem se, když jsem si uvědomila, že moje první ´vokální halucinace´ zažil. Odkašlal si. „No, měl jsem dojem, že se ti to stalo jen jednou, když jsme sem šli, a pak, že jsi prostě omdlela, protože jsi byla unavená. Nebo ne?“ podíval se na mě pekelně starostlivě a zašeptal: „Co se děje, Mai?“ vzal mě za zmrzlou ruku. Zavrtěla jsem hlavou. „Sama nevim.“ Zamumlala jsem. „už se mi to stalo čtyřikrát. Pokaždý, když jsi byl pryč. Já…slýchám hlasy, někdy jen jeden, někdy dva, ale vždycky je mi z toho pěkně bídně. Nemám tušení, o co jde, ale jsem z toho vyděšená. Nevím, co to znamená, nevím, jak se bránit…“ dokončila jsem a nechala jsem ho, aby mě objal a políbil do vlasů. „Proč si mi nic neřekla?“ zamumlal mi do loken a já jsem jen přidušeně vzlykla: „Ty mi věříš?“ Sama jsem nevěděla, kde se ve mně berou ty slzy, ale další voda navíc už nemohla nic zkazit.
„Jasně že jo.“ Zašeptal a já bojovala s nutkáním vrhnout se na něj a umačkat ho v objetí, ale na nic jsem se nezmohla. Jen jsem apaticky seděla, s rukama v klíně a máčela jsem mu tričko. Najednou se mi slova draly přes rty neuvěřitelnou rychlostí, nepřemejšlela jsem, jen jsem mluvila a mluvila. Co jsem slyšela, co si o tom myslim, jak moc mi to připadá divný.. Jen seděl, hladil mě po zádech a přitakával. Věděl, že mě nesmí přerušit, jinak nebudu schopná pokračovat. Když jsem konečně vychrlila poslední větu, udeřilo mě ticho do uší, jako bych ho nikdy dřív nezažila.
„Mai..“ vydechnul, jako by se bál, že mi tim ublíží. „Mělas mi to říct. Mohla jsi zůstat zachumlaná na chatě, cestu bych našel sám.“
„Co s tim má tenhle výlet společnýho?“ zeptala jsem se nechápavě a zadívala jsem se mu do studánek.
„No, já mám dojem, že se ti tyhle stavy vracej když jsi hodně unavená, takže byla blbost, tahat tě někam lesem, když jsi navíc hladová.“ Ukončil a zadíval se na mě jako vědátor na preparovanou žábu. „Jak ti je?“ zeptal se obezřetně. „No…úžasně.“ Zašveholila jsem a zvedla jsem se na nohy. Hlava se mi trochu zamotala, ale jinak to bylo dobrý.
„Jdeme?“ optal se, když se vydrápal na nohy. Přikývla jsem.
„Tak fajn.“ Vzal mě za ruku a počkal, až udělám první krok. Bylo to zase o trochu těžší, než před touhle nechtěnou přestávkou, ale pořád to ještě šlo.
„Tak jak víš, že je ta věta latinsky?“ zeptala jsem se a zadívala jsem se na jeho profil. Trošku se pousmál. „Protože tenebrae znamená latinsky noc, takže předpokládám, že to bude latinsky celý.“ Odpověděl.
„Jo, to by dávalo smysl.“ Přikývla jsem, ale stejně mi připadalo všechno naprosto nesmyslný. „Myslíš, že jsou to prostě jen halušky, nebo něco důležitějšího?“ zeptala jsem se, když už mě ta otázka pálila na jazyku jako oharek cigarety. Zvedl obočí. „ Ty si myslíš, že to má nějakej…vyšší smysl?“ podíval se na mě udiveně a nedokázal pořádně zabarikádovat, co si o mně momentálně myslí.
„Ne, nezbláznila jsem se.“ Odpověděla jsem na nevyslovenou otázku. „ale přijde mi trochu divný, že by halucinace na sebe navazovaly, nebo se opakovaly, nebo prostě spolu souvisely.“ Mračila jsem se na špičky svých glád a nevnímala jsem ani, že jsme právě došli na břeh mírně rozvodněný říčky. Gert byl protentokrát od odpovědi zachráněn. Dloubnul do mě, abych si konečně uvědomila, kde stojíme, a tak moje úvahy zmizely v propadlišti dějin.
„Co teď?“ optala jsem se značně neformálním tónem a přistihla jsem se, jak mu prsty přejíždim po žílách na předloktí…/kurňa, budu si muset dávat pozor/…ale Gert dělal, jako že si ničeho nevšimnul a dál brousil pohledem podél břehů. „bejval tu most.“ Poznamenal s pokrčením ramen. „Aha…bejval“ zopakovala jsem a pak jsem propukla v hysterickej smích. Dva kreténi stojí na břehu a rozjímaj o mostu, kterej tu bejval nejmíň před deseti lety…To snad mohlo toho idiota taky napadnout, že tu ten můstek nebude čekat do nekonečna, když je dřevěnej. Ale Gerta to očividně nenapadlo. „Nesměj se, vyčerpáš se, spadneš a umřeš.“ Zpražil mě pohledem a pustil mojí ruku… /do háje/ …
„Tak co budeme dělat teď? Zeptala jsem se znova s naprosto klidnou tváří.
„Já jdu proti proudu, ty po proudu. Počítej si kroky. Maximálně sto padesát, a pak se vrať.“ Přikázal jako generál a vyrazil po okraji vody.
S povzdechem jsem následovala jeho příkladu a otočila jsem se k němu zády. Jak jsem tak počítala, hlavou mi zase bezděčně kroužily obrázky, vystřižený z nemravnýho filmu. Co to se mnou bylo? Připadala jsem si jako členka výzvědný služby. Odhodlaná k čemukoliv, abych získala, co chci. To jsem přece nebyla já! Já byla slušná, spíš uťápnutá a Gert..byl Gert. Můj Gert, připomněla jsem si a vzápětí mě pohltil nenadálej pocit žárlivosti a obrovský nenávisti vůči kterýkoliv slečně, která se kdy o Gerta otřela v metru. Ale co teď? Mám to na něj vybalit? /Ahoj Gerte, vim, že je to nenadálý, ale kdykoli tě vidim, nejradši bych s tebou flákla o postel a užila si s tebou./ No to znělo pěkně debilně. Copak mi vážně šlo jen o muchlování? Byl to sice kámoš, pěknej kámoš, ale zároveň člověk, kterýmu jsem věřila….ježiš..nemohla jsem uvěřit tomu, co mi přicházelo na mysl.
Gert byl fajn, dokonce moc fajn a já jsem za toho pochodu po rozbahněným břehu došla k závěru, že je na čase, aby si on o mně začal myslet to samý.