Forsaken - 91. díl

Zhrozeně jsem vytřeštila oči na Rielovo bezvládný tělo u svejch nohou a pak se vyděšeně rozhlídla kolem sebe. Tak trochu jsem očekávala, že spatřím, jak se k nám přibližuje partička pěkně našňupnutejch andělů zmaru, ale ať jsem se koukala sebelíp, nikoho jsem široko daleko neviděla.
Co se to sakra…?
Riel tlumeně zasténal, bolest v jeho hlase byla neoddiskutovatelná. Ačkoli jsem se měla nejspíš dát hned na útěk, poklekla jsem u něho a zlehka se dotkla jeho vlasů. Slabě se zachvěl.
„Seš v pořádku?“ zeptala jsem se ustaraně a v duchu se hned podivila, proč mu kladu tak blbou otázku. Že není v pořádku bylo totiž víc než zřejmý. Místo jeho šedejch očí na mě zírala jenom děsivě mrtvá bělma a z nosu mu vytékal pramínek krve. Nemluvě o tom, že byl celej tak nějak divně zkroucenej, skoro jako v křeči.
„Rieli…“ vyslovila jsem jeho jméno a hlas se mi přitom třásl. „Žiješ?“
„Jo…“ vypravil ze sebe s námahou a hned se dávivě rozkašlal.
Když sebou přestal bezmocně zmítat, všimla jsem si, že má teď i zakrvácenou pusu a bradu. Že by nějaký vnitřní krvácení? Při tý myšlence se mě zmocnila úzkost.
„Rieli, co ti je? Mám tě vzít do nemocnice?“ nabídla jsem mu a samotnou mě překvapilo, že si o něho dělám takový starosti. Copak mi nechtěl před chvilkou ublížit? Copak jsem nebyla odhodlaná ho nenávidět? Za to, že mi lhal a že… že mě tak ignoruje? Ale i kdyby se mi ho skutečně podařilo nenávidět, pak bych ho tu stejně nemohla nechat jen tak ležet na chodníku.
„Žádná nemocnice…“ zamumlal Riel a z úst se mu vyřinula další krev. Vypadala dost tmavě a hustě. Něco podobnýho jsem už viděla ve filmech, když někdo utrpěl smrtelný zranění. Jenže tohle byla skutečnost a mně se to ani trochu nelíbilo.
„Dobře… A jak ti teda můžu pomoct?“ zeptala jsem se s narůstajícím zoufalstvím. Jestli mi tu teď ten upír hodlá umřít, tak ho asi nakopu! Ať se ani neopovažuje mě tu nechat samotnou!
„Vem mě… nahoru…“
„Si děláš srandu, ne? Myslíš si snad, že tě tam odnesu na zádech?!“ vyprskla jsem nevěřícně.
„Ne… podepři mě…“
Nejistě jsem ho sledovala, jak se vydrápal nejdřív na všechny čtyři a znovu se strašlivě rozkašlal. Podle zvuku mi to připadalo, že mu co nevidět vyjdou plíce pusou. Ale kromě další krve se naštěstí nic jinýho neobjevilo. Rozechvěle mi položil paži kolem krku a já ho s vypětím všech sil vytáhla na nohy. Na okamžik hrozilo, že se ihned složí zas na zem a tentokrát mě vezme s sebou, ale pak jeho třas poněkud ustal a on se sípavě nadechl.
„Můžem…“ vybídl mě a já ho pomalu vedla zpátky do baráku.
Když jsme po nekonečně dlouhý době dospěli až do výtahu, s úlevou se opřel o stěnu a zavřel oči. Otevřel je teprve, když jsme dojeli do našeho patra, a to už naštěstí vypadaly jako jindy. Trochu mě to uklidnilo, i když žádný jiný zlepšení jsem zatím nezaregistrovala. Jak jsem ho pevně svírala, byla jsem si až bolestně dobře vědoma toho, jak mu neustále svalama probíhá zvláštní chvění, skoro jako kdyby měl nějakej epileptickej záchvat nebo tak něco. Tak rychle, jak jen to bylo možný, jsem ho přesunula do bytu a chtěla ho vzít do ložnice, kde by si mohl lehnout na postel, ale on měl jinej názor.
„Koupelna…“ hlesl tiše.
„Je ti špatně?“ starala jsem se, ale poslušně jsem s ním zamířila, kam si přál.
„Vana…“
„Nebude lepší umyvadlo?“ navrhla jsem.
„Ne… Napusť… vodu… ledovou…“ nařídil mi a já udělala, co po mně chtěl, i když jsem nechápala, o co mu vlastně jde. Vana se ještě nenaplnila ani do třetiny, když se znovu ozval.
„Teď mě… svlíkni…“
Ztěžka jsem polkla. „Děláš si srandu?“
„Udělej to.“
Jeho tón zněl dost naléhavě, ale já přesto váhala. „Nezvládneš to teď už sám?“ zkusila jsem se z toho vyvlíknout.
„Dlužíš mi to…“ zašeptal nezřetelně. „Skoro jsi mě zabila…“