Zdechni [26] Slibuješ? !OPRAVENO!

{HUDBA K DÍLU: http://www.youtube.com/watch?v=mfjXjEQDO78 }

Náhle se však stalo něco nečekaného.
Melissa otevřela oči.
Nevydala ze sebe ani hlásku, tělo se nepohnulo ani o píď, přesto však otevřela oči a upřeně hleděla do nebe.
To by ani nebylo tak hrozivé, jako skutečnost, že její pohled byl zcela zakalený a bez jakékoli známky citu.
Žilky v očním bělmu měly jasně modrý nádech a zorničky se nepatrně chvěly.

„Mel .. „ zatřásl Duncan s jejím tělem. Už nemohl vydržet to napětí – dusilo ho. Nedokázal se pořádně nadechnout.
Z úst jí vyšel sípavý hlásek a hned na to se mocně nadechla.

„Slyšíš mě? Víš kdo jsem? .. Co tě bolí?“ začal ji okamžitě bombardovat otázkami. Jen na něj vytřeštěně hleděla a z pootevřených rtů nevyšla žádná odpověď. Po čele mu stékaly potoky potu a aniž by si to uvědomil, svíral ji dlaněmi možná více, než by musel.
Rodger ji mezitím zabalil do vlastního kabátu a odběhl k vyděšené Angele klečící v návěji sněhu.
Thomas s Christianem se stále nevraceli.

„Já ..“ špitla a nepatrně pohnula dlaní.
„Díky bohu .. !“ přerušil její další slova pevným obětím. Kdy byl vlastně naposledy tak šťastný jako právě teď?
Vynesl ji do náruče a obratně se začal šplhat nahoru po rameni jednoho z robotů.

„Co to vyvádíš? Zbláznil ses?“ vykřikl Rodger a rozběhl se jejich směrem s jasným úmyslem, vrazit mu takovou, až se vzpamatuje a přestane dělat podobné unáhlené hlouposti. Jeden špatný krok a jsou na zemi oba.
„Autem jet nemůže .. „ argumentoval suše. V šachu držel svého kolegu jen tím, že byl o dva metry výše jak on.
„Ale ano, to může a taky pojede!“ zvýšil na něj hlas.
„V modelech Aq50 jsou dvě pilotovací kabiny ..“ dodal poněkud nevzrušeným hlasem, zatímco se stále drápal ke vstupu do kabiny, který byl ještě dobré tři metry nad ním. (Bylo by to více, ale robot byl hybernatizován ve snížené poloze) Musel si teď ale přiznat, že to nebyl zrovna nejlepší nápad. Ocelový povrch namrzl a robot se tak stal jednou velkou kluzkou prolézačkou. „Navíc tam bude mít více místa, než kdyby jela s vámi autem ..“.

Rodger mezitím vypěnil vzteky a rezignovaně pronesl: „Idiote, tohle si večer vyřídíme!“ výhružně na něj ukázal prstem a na místě se otočil k odchodu když se z okna budovy ozval čísi hlas. Upřel pohled ihned jeho směrem a spatřil Thomase.
„Musíme vypadnout, jednotky už jsou skoro na dohled! Christiana nemůžu najít, druhé oddělení je uzavřené, zkoušel jsem se tam dostat, ale musel bych jim toho rozflákat ještě víc!“ rozkřikl se na celou ulici.
„Nemusíš tak řvát Thomasi, slyším tě dobře.“ pronesl pichlavým hlasem a gestem dlaně mu naznačil, ať sejde dolů.
„Ty seš tu šéf ..“ pokrčil rameny. Ještě párkrát se rozhlédl z okna na všechny strany, zda nezahlédne v dálce další světla a kvapem se vydal za ostatními.

Zima už pomalu odeznívala, což také znamenalo, že slunce vycházelo každým dnem dříve. Doby, kdy byla kolem sedmé ranní ještě tma se pomalu chýlily ke konci, to by jim normálně nevadilo, ovšem dnes, dnes si museli teda sakra pohnout.

Duncan se ve zbytku sil dostal až ke vchodu do kabiny, kde se ovšem potvrdily jeho prvotní obavy, otočné víko dveří zamrzlo.
„No do háje .. zrovna dnes .. k čemu je dobrý to pohotovostní vytápění?“ zapřen nohou o ramenní kloub robota s jednou rukou držící Melissino bezvládné tělo se stále dokola pokoušel víkem otočit – až konečně. Dveře se pomocí pístů vysunuly částečně ven a do strany. Odklopily tak úzký a krátký tunýlek vedoucí ihned do pilotovací kabiny. Hlavní křeslo bylo umístěno ve předu, to druhé těsně za ním a jelikož nebylo tak potřebné na prostor, sestávalo pouze z minima, do kterého se člověk vlezl. Sloužilo především pro navigaci.

Při pronásledování bylo důležité pohybově se vyrovnat protivníkovi, ba dokonce ho i předčít. Širokou škálu použitelnosti zbraní a komunikace tak doplňoval druhý pilot. Při normálním použití však nebylo nutné plné obsazení ke správnému chodu, jediný pilot zvládnul jak pohybové funkce, tak i zbraně a komunikaci.

Protáhnul své tělo do kabiny a poté dostal opatrně dovnitř i Melissu. Ve velmi krkolomné pozici způsobené nedostatek místa ji opět prohlédl, naštěstí se zdála při vědomí a s ustálenými životními funkcemi. To on ale mohl jen odhadovat.

Usadil ji na zadní sedadlo, když na něj konečně promluvila.
„Duncane … ?“ pronesla chladným hlasem.
Leknutím ucukl avšak byl nesmírně nadšený z toho, že se zdá být v pořádku. Jak neuvěřitelné, po tak hrozivém pádu. Ale jak ho mohla poznat? Celou dobu se zdála být v bezvědomí, či jiném podivném stavu.
„Jsem tady, neboj se .. za chvíli budeme doma.“ uklidňoval ji. Mezitím se na její hrudi spojily pásy, které pilota poutaly pevně ke křeslu.
„Slibuješ .. ?“
Nastala dlouhá chvíle ticha.
Slíbit, mohl by jí vůbec někdy něco doopravdy „slíbit“?
Cítil se tak neschopný. Jen jedno slovo –ano-, tak proč se mu do háje nemohlo vydrat z hrdla.