Srdce bojovnice - 60. díl

Pokud jsem se někdy potřebovala ujistit, zda opravdu žiji, pak to rozhodně nebylo v tento okamžik. Omámeně jsem zírala na princovu ruku a mimoděk se trochu prohnula v zádech. Stačilo by, aby ji jen o kousek posunul a celé mé ňadro by skončilo v jeho dlani. Ta představa mě zbavovala dechu a naplňovala nezkrotným hladem po jeho dotycích.
„Ani k tomuhle mi nic neřekneš, Riel?“ ozval znenadání a mně chvilku trvalo, než jsem pochopila o čem to mluví. Neočekávala jsem, že bude pokračovat v tom svém nesmyslném výslechu. Proč se vůbec tak namáhá? Cožpak nepozná, že už jsem mu zcela podlehla? Že aspoň v tuto chvíli si se mnou může dělat, co chce?
„Nemám co, pane,“ odvětila jsem spěšně.
„Opravdu?“
Nadzvedl svou ruku a dvěma prsty mi přejel úžlabinou mezi ňadry až na břicho. Pomalu… mučivě… Moje svaly se pod jeho dotykem bezděčně stáhly.
„Přál bych si, abys mi více důvěřovala, Riel,“ sdělil mi a v jeho hlase zaznívala takřka lítost.
„Věřit Vám v čem, pane?“ zmohla jsem se na otázku.
Až příliš dobře jsem si uvědomovala jeho hřejivou dlaň na své holé kůži, bolestně blízko místa, které tak zoufale potřebovalo něčí pozornost. Představila jsem si, jaké by to bylo, kdyby mi zničehonic zajel rukou až do nohavic, až tam, kde jsem pro něho tak hořela. Jen stěží jsem se ubránila zasténání.
„Nejsi ke mně upřímná, protože se mě bojíš. Myslíš si, že když se mi svěříš, pak tě z armády vyloučím, je to tak? Ale já se tě neptám, protože bych tě chtěl soudit. Jenom ti chci pomoci zvítězit nad démony, kteří tě sužují…“
Nasucho jsem polkla, hrdlo nepříjemně stažené. „Co Vy víte o démonech, pane?“
Thranduil se lehce ironicky zasmál. „Domníváš se snad, že jsi jediná, kterou trápí minulost? Mnoho z nás prožilo věci, které by nejraději zapomněli.“
„Ale jak, pane?“ zeptala jsem se ho zlomeně. „Jak se dá zapomenout?“
„Když těm démonům ukážeš, že už nad tebou nemají žádnou moc, pak tě nakonec nechají být, Riel. Ale musíš se jim postavit.“ Jako kdyby mě chtěl uklidnit, začal mě jemně hladit palcem po břiše. Příliš na klidu mi to tedy nepřidalo, i když mě to rozhodně přivádělo na zcela jiné myšlenky.
„To přece dělám, pane,“ namítla jsem tiše. „Bojuji s nimi, ale nemám dost sil na to, abych je přemohla...“ přiznala jsem zahanbeně.
„Ne, Riel. Ty zatím bojuješ pouze sama se sebou. Přijmi konečně to, co se přihodilo. A přijmi i skutečnost, že tys tenkrát přežila. Již jsi od toho dne ušla tak dalekou cestu a přece se pořád ohlížíš.“
„Jenže mně nepřipadá, že jsem ušla dalekou cestu. Spíš se pořád motám v kruzích. Proč mě Vala Lórien neustále trápí těmi vidinami? Proč mi musí ve snech znovu a znovu připomínat, co se událo? Jak může být takhle krutý?“ vypravila jsem ze sebe a hlas se mi chvěl potlačovaným pláčem.
Proč jen mi tohle Thranduil dělá? Proč se chová tak chápavě a skoro soucitně? Copak mě chce docela zlomit? Neuvědomuje si snad, že pokud bude takhle pokračovat, moje pracně vybudované hradby uvnitř mě se zhroutí a zanechají mne zcela obnaženou a zranitelnou? Staré rány za nimi dosud nepřestaly krvácet, ale alespoň se daly snést. Poslední, co jsem si přála, bylo odhalit princi všechny své slabiny a vystavit se mu tak na milost a nemilost.
„Možná mu připadá, že tu připomínku potřebuješ. K tomu, aby sis uvědomila, že tvůj život neskončil tam v té vypálené vesnici… Jsi stále tady… a máš možnost svůj osud změnit. Jenže ty se mermomocí snažíš dokončit, co ti Orkové tehdy nestihli. Kolik své krve hodláš prolít, než se ti bude zdát, že ses navždy zbavila své poskvrny? Řeknu ti, kolik krve je k tomu zapotřebí… ani jediná kapka! Nenech se oklamat falešným pocitem osvobození, sama víš, že nikdy netrvá dlouho. A zatímco ty se ukájíš chvilkovou úlevou, tví démoni triumfují. Živíš je svou krví… svým strachem… svou hanbou… Ale proč to všechno, Riel? Čím ses tak hrozně provinila, že ani tvé paže poseté jizvami nedokázaly ten hřích odčinit?“