Forsaken - 92. díl

„Cože?!“ vyhrkla jsem dotčeně a skoro jsem Riela pustila na podlahu. „Já, jo? Přeskočilo ti snad?!“
Měla jsem dojem, že něco zamumlal, ale možná jenom heknul bolestí, jak se sám pokoušel sundat si triko. Nemohla jsem se na to koukat.
„Ukaž...“ povzdechla jsem si rezignovaně a přetáhla mu jeho - jak jinak než černej - svršek přes hlavu. Pak jsem se radši trochu odvrátila, abych připitoměle nezírala na jeho úchvatnej hrudník. Rozhodně mi to připadalo jako dost velký plýtvání obdařit něčím takovým asociálního upíra.
„Dík...“ hlesl a neskutečně rozechvělýma rukama zajel k přezce svýho opasku, kterou se neúspěšně pokoušel rozepnout.
Ráda bych věřila, že na něho takhle zapůsobila moje blízkost, ale podle toho, jak se mu co chvíli zkřivily prsty v nějaký křeči, tak jsem o tom dost pochybovala. Jemně jsem odstrčila jeho ruce a udělala to místo něho a rovnou jsem mu taky ty kalhoty stáhla dolů. K mý úlevě měl pod nima boxerky, a tak jsem byla ušetřena pohledu, kterej by mě určitě přivedl do ještě větších rozpaků. S Rielovou asistencí jsem ho posléze zbavila bot, ponožek i těch černejch džínů a na jeho pokyn jsem mu pomohla vlízt do vany.
Že je jeho holá kůže na dotyk nesmírně horká, to jsem zaregistrovala, ale i tak mě překvapilo množství páry, co se utvořila, když se Riel ponořil do tý studený vody. Bejt na jeho místě, tak nejspíš ječím, protože to bylo fakt ledový, ale on vypadal, jako kdyby si to užíval. Což jenom znovu potvrdilo můj názor, že je prostě divnej. I když tělo měl fakt neodolatelný, to se mu muselo nechat. Škoda jen, že je to takovej protiva, kterej o mě ani trochu nejeví zájem.
Chvilku jsem ho pozorovala, jak tam leží, oči zavřený, ve tváři nezvykle pokojnej výraz, a připadala jsem si tam dost nepatřičně.
„Jestli už nic nepotřebuješ, tak budu vedle, jo?“ oznámila jsem mu a koukala vycouvat z místnosti.
„Počkej ještě...“ zastavil mě hned Riel, ale nenamáhal se ani otevřít oči. „V mý bundě... potřebuju jednu dávku...“
„Dobře.“
Nechala jsem ho tam naloženýho a vydala se do kuchyně, kde si prve odložil svou bundu přes opěradlo židle. Lahvičku s krví jsem našla poměrně rychle, byla v jedný z vnitřních kapes v šikovném kovovém pouzdru, který bylo uvnitř vystlaný nějakou měkkou hmotou. Jenže při tom šacování jsem taky narazila na Rielův mobil. A ten už představoval až příliš velký pokušení, než abych mu dokázala bez rozmýšlení odolat. Nerozhodně jsem ho hypnotizovala pohledem a v duchu dumala. Mám... nemám... mám... nemám...
Tenkej černej přístroj mě i přes svou zanedbatelnou váhu neskutečně tížil v ruce a díky tomu, že se mi nervozitou potila dlaň, hrozilo, že mi každým okamžikem vyklouzne z mýho sevření. A to by mě moc nepotěšilo, protože jsem se právě odhodlala zavolat tátovi, jen co nakrmím toho otravnýho upíra ve vaně. Zastrčila jsem si mobil do kapsy kalhot a pospíšila si do koupelny s krví, než se po mně začne Riel shánět.
Kupodivu se nezdálo, že by mě nějak zvlášť postrádal. Spočíval úplně ve stejný poloze jako prve a dokonce to vypadalo, že spí.
„Rieli?“ hlesla jsem tiše, ale žádný reakce jsem se nedočkala.
Nebyla jsem si jistá, jestli mám zas zmizet, a nebo ho probudit, aby se napil, ovšem když jsem si vzpomněla na svou neblahou zkušenost u Viktora, rozhodla jsem se pro to druhý. Koneckonců kdyby tu krev nepotřeboval, tak by si o ni určitě neříkal.
Nahnula jsem se a zlehka se dotkla jeho tváře, protože hlava byla jednou z mála věcí, který z něho trčely nad hladinu. Tou druhou byly jeho nohy, ale na ně jsem mu sahat nechtěla, to už mi přišlo až moc osobní. No, bylo tu ještě jedno osobnější místo, ale vzhledem k teplotě vody nemělo nejmenší šanci trčet. Ta myšlenka mě pobavila natolik, že jsem se tlumeně zachichotala. Asi už mi nejspíš definitivně hráblo.
„Rieli? Donáška krve je tu...“ zavtipkovala jsem a on se konečně obtěžoval se na mě podívat.
„Divím se, že ses vůbec namáhala,“ poznamenal téměř se svým obvyklým nádechem jízlivosti.
„Přece jsi mě o to požádal, ne?“ Absolutně jsem nechápala, co má zase za problém.
„To jo. Ale tak nějak jsem spíš předpokládal, že využiješ toho, že jsem mimo, a zdrhneš,“ prohodil ledabyle.
„Což by tě hrozně mrzelo, co?!“ odsekla jsem nedůtklivě, protože se mě to vážně dotklo.
„Jasně, že jo. Protože pak bych nemohl udělat tohle...“
A dřív, než jsem stihla uskočit do bezpečný vzdálenosti, popadl mě Riel za ruku a stáhnul mě do tý ledový vody k sobě.