Hydroponic town 47. - Sříbrný přívěsek

Cítil nepříjemnou bolest v týlu hlavy. Ležel na dně výtahové šachty a pomalu se zpamatovával z dlouhého pádu, který přežil jen díky pevným listům hydrodendrie, které postupně zpomalovaly rychlost jeho střemhlavého letu. Za ten den to byla už dvě nepříjemná zranění- záda a teď hlava.
Jako by ta Země věděla, že jí chci usekat její chlupy na kůži, pousmál se. Kostrbatě se zvednul. Když se postavil na nohy, jedna ho při přenesení váhy nepříjemně píchala. Asi měl naštípnutou lýtkovou kost. Vykulhal ze šachty. Musí najít místo k přespání. Ale kde ho tady hledat? Byla už tmavotmavá noc a Josh si moc dobře uvědomoval, že do schodů to s nohou nepůjde. V suterénu byly jen dvoje dveře. Jedny byly kdysi prosklené, teď je zdobil jen zrezavělý trám, a vedly zpět do džungle. Druhé měly na svém povrchu prorezivělý štítek s již nepřečtitelným nápisem. Josh ale moc dobře věděl, kam ty dveře vedou. Do kotelny. Když před nimi stál, měl pocit, jako by to byla brána do pekel. Náhle uslyšel nad sebou kroky. Někdo šel dolů. Joshovi začalo bít srdce jako o život. Kdo to může být? Potichu odkulhal zpět do tmy šachty a přes velký list hydrodendrie pozoroval, kdo před ním za chvíli stane. Kroky se blížily. Napětí. Strach.
Konečně byl v suterénu. O Joshově přítomnosti nevěděl. Šel přímo ke dveřím vedoucím do kotelny. Dle skřípavého zvuku, který Josh zaslechl, je otevřel a vešel. Dveře za ním se pozovlna sami zavřely.
Kdo to byl, opakoval si pořád dokola Josh. Ten člověk na sobě neměl žádnou kombinézu, jen rozpárané a špinavé džíny a rozevlátou kostkovanou košili s výraznými stříbrnými manžetami. Měl dlouhé blonďaté vlasy a na opáleném těle spatřil vytetované obrysy kontinentů se dvěma písmenama. To první bylo ,,C“, druhé nedokázal ve tmě prozářené jen měsícem přečíst. Napadlo ho, že to nebude člověk spadající do Vitanovy, ale když se podíval na sebe, uvědomil si, že klidně může. Josh sám na sobě také neměl kombinézuchystal se do svého bytu pro nějaké oblečení a další věci. Musí to tak být, našel jen svůj byt, vzal si oblečení a zase se zapojí k Vitanově, od které se patrně ztratil, nakonec soudil Josh a kulhavě se rozběhl ke dveřím s pocitem, že by mu ten záhadný muž mohl pomoci. Má přeci stejný osud jako já, ujišťoval sám sebe.
Otevřel dveře, ale interiér za nimi nepoznával. Tam, kdy kdysi byly sklepy a kotelna, teď jen vedly vytesané točité schody dolů. Všude bylo světlo a docela čisto. Žádné hydrodendrie, žádné trávy a plevele. Vypadalo to tu dosti udržovaně.
Kde se to tu sakra vzalo, začalo se to zdát Joshovi podezřelé. V tu chvíli se za ním dveře zavřely. Z této strany neměly žádnou kliku, nic. Připomínalo mu to dveře na Noemově Arše, které vedly do oddělení Vitanovy. Nezvěstovalo to nic dobrého. Jako by ty dveře říkaly: ,,Vítáme tě zde, lae nepřejeme si, abys odtud ještě kdy odešel.“ Byly to dveře fungující na principu masožravé rostliny-nalákají klikou, ale zpátky již cesta nevede. Joshovi nezbývalo nic jiného, než začít sestupovat...

* * *

Sarrah se vrátila do stanu s překvapyvým náznakem úsměvu. Sawi ani Bocundji to nechápali, ale byli rádi, že už se Sarrah dostaal z nejhoršího.

,,Měla bys jít spát. Zítra se musíme vydat do Torchwoodu, abychom se připojili k programu Vitanovy.“ řekl Sawi

,,Dobře. Jen...mohla bych mít chvíli soukromí, abych si vlezla do spacáku?“ požádala trochu rozpačitě Sarrah.

,,No, jistě, ale vždyť stejně budeš spát v kombinéze, tak na co potřebuješ to soukromí?“

,,Ráda spávám nahá...“

Sawi s Bocundjim okamžitě pozvedli svá obočí a vyzývavě popískli.

,,Stále nevidím důvod...“ začal Bocundji, ale Sarrah mu skočila do řeči:

,,Vy jste fakt typičtí chlapi! Myslíte, že bych ráda spávala nahá poté, co jsem si prožila na Noemově Arše?!“

,,Cos prožila?“

Sarrah si až teď uvědomila, že oni o ní a siru Lionheartovi nevědí vůbec nic. ,,To vám může být docela jedno. Už tak pro mě není nepříjemnější spát v jednom stanu s dvěma skoro neznámýma lidma.“ Na chvilku se odmlčela, a pak tišeji pronesla prosbu: ,,Opravdu bych tu chtěla být chvíli sama.“
Sawi s Bocundjim pochopili, že se se vší pravděpodobností chce naposledy rozloučit s Joshem, a tiše vyšli ze stanu.

Zůstaal tam sama. Halogenová baterka osvětlovala úzký pruh uprostřed stanu a nabízela možnost k prohlédnutí všudypřítomné tmy. Nahla se pod světlo. Z vnitřní kapsy své bílé civilní kombinézy vytáhla stříbrný přívěsek s ornamentem velkého listu a s tajemstvím ukrývajícím se vně. Byl to první dárek od Joshe. Tenkrát jí řekl:

,,Neotvírej ho hnedka, skrývá tajemství. A jakmile ho jednou vyslechneš, ztrácí ono tajemno. Šetři si ho.“

Teď cítila, že je ta pravá chvíle ho otevřít. Joshe už nikdy neuvidí, ach Bože, tak ať se aspoń dozví jeho tajemství. Třásly se jí rty i prsty. Srdce bušilo. Přemýšlela, co bude uvnitř. Myslela si, že uvidí Joshovu fotografii nebo nějaký papírek se vzkazem. Ale to, co našla, nečekala. Pod odklopným víčkem se skrývala malá černá zabudovaná obrazovka a těsně vedle ní malé tlačítko s nápisem ,,START“. Byla celá napjatá a rozrušená, těch emocí bylo moc, ztráta Joshe, tajemství nošené celé roky na krku, první noc na Zemi, na starém domově...
Zmáčkla tlačítko. Na obrazovce se rozzářila tvář Joshe. Vypadal mnohem mladší. Měl delší a tmavší vlasy, čistou pleť a chybělo mu strniště.

,,Ahoj, miláčku, pokud otevířáš tento přívěsek, nejspíš čekáš nějaké závratné tajemství a přitom tady na tebe zírám jenom já. Ale doufal jsem, že právě mě bys ráda měla za stínem tajemství, který se právě rozplynul. Dovol mi tedy říct...Miluji tě, Sarrah!“ skončil ještě mírně nedospělý hlas. Sarrah nic takového nečekala. Dojetím jí stékaly po tvářích slzy, ani se je nepokoušela zastavit. Jakoby se Josh an chíli vrátil k ní.

*

Zazvonil budík. Rozespalý Sawi poslepu hledal rukou řinčící věc, až se konečně znovu ozvalo ticho.

,,Vstáváme.“ řekl rozespalým hlasem.
,,Kolik je?“ ozval se zpod spacáku znechucený hlas.
,,Bude pět ráno, musíme vyrazit, ať se do Torchwoodu dosatneme co nejdřív.“ řekl Sawi. Bocundji se jen převalil na druhý bok a zavrtal se ještě hlouběji do své měkké a vyhřáté nory. Sarrah ještě stále spala. Zdálo se ji o Joshovi, drželi se za ruce a běželi zelenou loukou pokrytou bílými kopretinami.
,,Tak sakra, lidi, vstávejte!“ zvýšil hlas Sawi, který jako jediný již vylezl ze svého spacáku.
,,A co Sarrah, ta už vstala?“ ozvalko se z Bocundjiho spacáku
,,Ještě se ani neprobudila, ale myslím, že jí můžeme pár minut dopřát, přeci jen si včera prošla hodně těžkou životní zkouškou.“
Bocundji konečně vylezl ze spacáku, využil, že Sarrah ještě spí, sundal si modrou kombinézu, vylezl ze stanu a rozběhl se k jezeru, aby provedl ranní hygienu. Sawi zatím před stanem začal připravovat snídani. Na kmenu porostlém mechem ležely konzervy s masem, bagety, tuňák, zelenina, cereálie, chleby a dva druhy sýrů. K dispozici byly čtyři dvoulitrové láhve neperlivé vody. Sawi si pečlivě připravil rozpis, co a kolik kdy mají sníst. Jejich zásoby byly početné, ale poté, co kvůli Sarrah nepřistáli až v Torchwoodu, ale v Hydroponic town, bylo jasné, že všechny by nedokázali tak dlouho nést, a tak dnes ráno mohli hodovat. Přece jen se jídlo nese lépe v žaludku než na zádech.
Sarrah se probrala. Ta překrásná lehkost, se kterou běhala s Joshem ve snu po louce, se po otevření víček okamžitě vytratila. Josh byl pryč. Ale on byl vlastně celý společný život pryč. A Sarrah ho vždycky jenom dobíhala, aby snad aspoň chvíli mohli být jenom spolu. Vždycky se uklidňovala myšlenkou, že to bude dobrý, že budou spolu, že nastane čas, kdy bude mít Joshe po boku. Ale teď? Už nikdy nebudou spolu, ani jeden den, ani jednu minutu. Je mrtvý. Zdálo se jí, že celý jejich společný život utekl bez jedinné společné dovolené, jediného výletu. Buď měl zkoušky na fakultě, nebo rodinné problémy, neboť jeho otec trpěl schizofrenií, nebo pátral po hydrodendriích, pak byl léta v bězvědomí a nakonec se odhodlal zachránit svět. Přesto vše ho nadevše milovala a nic mu nevyčítala a věděla, že on její lásku opětuje, ale okolnosti je nenechaly být spolu. A nyní ji docházelo, že už ani nikdy nenechají.

* * *

Točité schody byly nekonečné. Jeho hlava se mohla rozkočit bolestí a záda nepřestávaly pálit. Ještě že nezačal schody počítat, teď by pomalu nevěděl, jak vysoké cifře říct. Začínal omdlévat. Před očima se začaly tvořit tečky a stále jich přibývalo. Musím dál, věděl Josh a, ačkoliv měl nutkání se posadit, pokračoval v klesání. Chtěl za každou cenu dostihnout toho člověka, kterého viděl ve vestibulu mrakodrapu, protože bez jeho pomoci asi vykrvácí. Z hlavy mu vytékal rudý potůček, který neměl konce. Sestoupil ještě o dvanáct schodů, a pak se v mdlobách svalil ke stěně.