Invisible ( 13. )

Zmateně jsem zírala do směru kterým odešel, jako by najednou chtěl vyskočit zpoza rohu a zakřičet „to byl jen joke čeče a to divný slovo jsem řekl proto, že vypadáš jako vydra“…jenže to se samozřejmě nestalo a já zírala směrem k hale naprosto zbytečně.
Erik mě mezitím – aniž bych si toho všimla – zatáhl do hloučku nějakých lidí. Ty xichty na mě koukaly zvědavě a jaksi povědomě. Kde já je jen viděla? Hmm…že by to byli spolužáci? Trochu roztěkaně jsem si se všemi potřásla ploutví a jakmile se ke mně Erik otočil na malý okamžik zády, vzala jsem čáru. Rychle jsem se prosmýkla davem tančících lidí a vyšla ven z baráku. Díky bohu byla už zahrada relativně prázdná. Beze spěchu jsem vilu obešla a objevila docela příjemný zákoutí s bazénem a lavičkou, kde jsem se s povzdechem složila. Bylo toho na mě moc. Hnusná hudba, husný pití, hnusný lidi a ke všemu ze mě někdo dělal vydru…tak na tohle prostě nemám!
„Pak si tě najdu…“ super, slíbil mi to sice moc pěkně, ale já zrovna neprahla po tom, čekat tu do svítání, abych s nim mohla vést přátelský rozhovory o nějakym jeho blábolu. Naštvaně jsem se chtěla zvednout, ale rozmyslela jsem si to. Zvědavost byla zase jednou silnější než já a nezodpovězený otázky mi rotovaly hlavou rychlejc, než žába v mixéru.
Z domu se asi po hodině ozvala konečně trochu normální hudba. Pořád to nebylo nic moc, ale tu a tam jsem si i broukala nějakou známou melodii a důležitý bylo, že to vůbec nějakou melodii mělo!
„Řekl jsem, že se máš bavit ne?“ ozval se z ničeho nic hlas přede mnou a já odlepila čelo od svých skrčených kolenou, kam mi zcela náhodně upadla.
„A to co řekneš je snad svatý?!“ ušklíbla jsem se naštvaně.
„To zase ne, jen by mě zajímalo, proč nejsi vevnitř, kde bych tě snáz našel…nijak mě nebavilo lítat po celym baráku, abych zjistil, že vysedáváš tady!“
„Příště ti napíšu vzkaz,“ zasmála jsem se pohrdavě.
Ten kluk mi už jen svou přítomností lezl na nervy. Kdybych nepotřebovala zjistit pár důležitejch věcí, nejspíš bych se na nějakého pošahanýho Smarta vybodla…nebo ho rovnou zabodla…nejmíň desetkrát by mi naběhl na nůž!
„Dobře nechme toho,“ zamumlal s povzdechem a přisedl si vedle mě.
„Nejspíš máš na mě pár otázek…“
„Prostě mi řekni všechno co víš a já vypadnu!“
„Ale, ale, ale…to není moc zdvořilé víš? Taky bych ti nemusel říkat nic…“
Mlčky jsem si ho změřila. Tvářil se značně sebevědomě, což mě neuvěřitelně dopálilo.
„Proč mě vůbec tak nenávidíš? Ne, že by mě to nějak zvlášť trápilo, jen jsem zvědavý.“
„Osobní antipatie…řekneš mi teda, co si to mlel o tý vydře?“
„Vydře?“
„Jo…takový milý malý chlupatý zvířátko…můžu ti říkat Vydrýsku?“
Nejspíš nevěděl jestli se má smát, nebo mě seřvat za tupost, ten jeho patvar, který se mu usadil na tváři mě každopádně rozesmál.
„To slovo je Videro…od slova Videre, čili vidět,“ zabručel tentokrát už fakt naštvaně.
„A to je co?“
„To co jsme…já a ty.“
„A ten blbej název jsi vymyslel sám?“
Rozzuřeně se zvedl a začal odcházet. S pobaveným smíchem jsem ho dohnala a donutila zastavit.
„Promiň…neber si to osobně, mám v tom trochu zmatek a většinou se krizový situace snažim zlehčit. Pokračuj.“
Znovu jsme se vrátili k lavičce a posadili se. V duchu jsem počítala možnosti, kolikrát za tenhle rozhovor se ještě budem zvedat a vracet a rozhodla jsem se, že ta námaha za to nestojí. Prostě budu držet hubu a krok.
„To, že máš zvláštní schopnosti už jsi zjistila ne?“
„To, že slyšim a ve tmě vidim sebevrahy? Jo to už vim.“
„Zatím nevim o nikom jinym než jsi ty a já, kdo by takovouhle schopnost měl, ale pochybuju, že jsme na celym světě jediní,“ zauvažoval a pohodlně se opřel do měkkých polštářů, naházených ledabyle u opěradla.
„Super…je fajn to vědět, ale proč tuhle schopnost vůbec máme? Je to divný nemyslíš? Máme ty lidi snad dát kam patří?“
„Myslíš jako nechat je pokojně zemřít?“
„No a ne? Pochybuju, že většina z nich se zabila bez příčiny, jsou vlastně nevinní jen jim život moc nepřál…tak proč by měli trpět navěky?“
Nevesele se zasmál. „Jo tohle asi máme dělat.“
„Asi?“
„Pro tenhle job zrovna moc zapálenej nejsem. Pomáhat bližnímu svému, kterej byl tak blbej a skočil si z mostu? Ne díky…“
Rozzuřeně a nevěřícně jsem se zvedla a musela jsem se hodně ovládat, abych mu nedala ránu.
“Kdyby nebylo lidí, kteří ho k tomu donutili, nejspíš by neskákal!!“
„Myslíš tím snad někoho konkrétního?“ optal se nevině a samolibě si prohlížel, jak mě zachvátil zuřivý třes. Ruce jsem měla zaťaté až se mi nehty zarývaly bolestivě do kůže.
„Zeptej se Deana Smarta…třeba ti o tom řekne víc!“
„Táty?“ vypadlo z něj zaskočeně a změřil si mě, jako bych byla psychicky narušená bytost s psychopatickými sklony.
„Už musím jít,“ vyhrkla jsem a cítila, jak se mi slzy derou do očí. Ani jsem nevěděla kde se tam ty slaný, vlezlý věci vzaly, ale rozhodně jsem nechtěla riskovat tu potupu, aby je viděl on!
Bez toho, abych počkala jak odpoví, rozeběhla jsem se k hlavní brance a utíkala dál ulicí. Teprve bolestivé pálení v plicích a krku mě donutilo zastavit. Srdce mi běželo zběsilou rychlostí, hluboké nadechnutí neuvěřitelně zabolelo a hlava mi tikala, jako načasovaná bomba, která snad každou vteřinu vybuchne.
Konečně jsem se jakž takž zberchala a rozhlédla se, kam jsem to vlastně doběhla. Stála jsem na jakési křižovatce. Cesta nalevo vedla do kopce, směrem do města, rovně bych sešla kamsi k řece a napravo byl most…
Automaticky jsem se vydala vpravo. Nohy mě nesly stále dál a dál a slzy mi tekly proudem. Přesně uprostřed mostu jsem se zastavila a nahlédla přes zábradlí do té nekonečné černé hloubky. Před očima se mi mihla tvář. Křídově bílá tvář, jejíž krásné rysy byly strhané a téměř černé oči zářily vzrušením, když viděly tu svobodu pod sebou. Bílé štíhlé ruce pevně sevřely okraj kamenné římsy na níž vyhouply i vysoké tělo, které se sebevědomě postavilo.
Vyděšeně jsem ve své hlavě pohlížela do tváře toho zvláštního smutně krásného kluka, který i přes to co právě chtěl udělat, vypadal šťastně. Neroztahoval ruce, jako to dělají lidé ve filmech. Na rtech se mu usadil úsměv a udělal krok dopředu…jeho postava se neuvěřitelně rychle řítila k zemi a mě se z hrdla vydral vyděšený křik…prudce jsem rukou máchla do prostoru před sebou, jako bych ho chtěla zachytit a roztřeseně se sesula na kolena, když jeho postava zmizela ve tmě.
Nedokázala jsem ten křik zarazit…řvala jsem jak smyslů zbavená…