Zdechni [28] { Omlouvám se za kapitolu "bez děje", ale nějaký předěl být musí :D}

Dáma v letech se zrovna shýbala k posteli, když v tu ránu naprosto zapomněla, co chtěla udělat. Apaticky se napřímila a její další kroky mířily ke vchodovým dveřím, u nichž byl také smeták příhodně postavený v rožku pro každodenní odklízení napadaného sněhu. Uchopila jej a otevřela dveře.
Jen pár pouličních lamp osvětlovalo ulici, jíž vévodily mohutné stopy obtisklé v bílé pokrývce. Vyšla ven a bezmyšlenkovitě začala stopy rozmetat.
Stejně jako desítka dalších lidí.

Vyčerpávající.
Ach ano, kolik sil jí stálo podmanit si tolik lidských myslí. Párkrát se jí zatočila hlava, ale naštěstí se brzy opět vzpamatovala a ve tváři se jí objevil tajemný úsměv.
Byl jen pro ni .. za to, jak šikovně se o problém postarala.

Když však zatoužila pohroužit se do lidských vzpomínek, jejich mysl, jako by se začala zpěčovat tomu nátlaku a nechtěla otevřít ten záhadný šuplík cizí bytosti. Někteří se bránili více, jiní méně. Tak jako tak to bylo zbytečné mrhání silami.

S prvními slunečními paprsky matně prolínajícími tmavě šedou oblohu i mlha začala řídnout. Naštěstí ne v místě, do kterého právě vstupovali.
Vracet se domů stejnou cestou, jakou brzo ráno dorazili k Christianovi by se rovnalo sebevraždě. Dosti stupidní sebevraždě.
Zmařit tolik lidských životů a krom toho i uvolit se odevzdat tak namáhavě ukradené zboží.

Duncan měl nejspíš trasu naplánovanou už od dnešního rána. Ona sama nevěděla, kudy se jejich kroky budou ubírat nadále, přestože měla jisté tušení.
Její orientační smysl za moc nestál.

Poté co překročili starý kamenný most opustili čtvrť lidských obydlí a pomalu a jistě mířili starými polními cestami k lesu za sídlištěm. Stromy zde byly obdivuhodně vysoké, za to kleč a keře téměř vynechány.
Oba dva jen doufali, že se touto cestou pohodlně dostanou domů a také v to, že se stejně dobře cesta vydaří i Thomasovi, Rodgerovi a Angele. Pokud by se tak nestalo, jen těžko by jim mohli včas pomoci.

//

Neptal se na nic.
Nedokázal to.
Čelo mu brázdily krůpěje potu a v očích byl znát značný údiv a děs.
Jak, jak tohle dokázala?
Dávno už vyloučil myšlenku, že lidé by se takhle namáhali sami od sebe kvůli něčemu, co je jim naprosto cizí. Zcela jistě za to mohla ona.

Přistihl se, jak v mysli pátrá po cizím zavinění, které by ovládalo jeho myšlení. Díky bohu si mohl být jist alespoň něčím. Jeho myšlenky byly jen jeho. Alespoň prozatím.
V hloubi duše se však dávil odpornou představou Melissy jako té, která naprosto rozmetá jejich skupinu a zničí tak vše, na čem všichni usilovně léta pracovali.
Skutečně se jí bál.
To, co se v posledních chvílích stalo bylo tak neuvěřitelné, až začínal pochybovat, zda-li může o někom či něčem říct, že to doopravdy zná.
Kéž by věděl co v takové chvíli udělat.

Spustil rychlejší výkon a dále zarytě mlčel.
Nic jiného mu nezbývalo.
K otázce by musel sebrat odvahu a její zásobu právě docela postrádal.

//

„Jsou tu ..“ ozval se její hlas, který ho vytrhl ze zamyšlení. Jakoby tušil, oč jde, automaticky hlavu natočil na stranu k silnici několik stovek metrů od nich.
Zarážející.
Armáda s sebou přivlekla krom pár nadupaných aut i robota. Už z dálky bylo zřejmé, že nejde zrovna o ten nejmodernější typ schopný urazit 120 km/h. Šlo pouze o pokus navodit autoritativní náladu, který mohl být tak akorát platný pro místní obyvatelstvo, pro ně určitě ne.
Takových už porazili desítky. Speciálně on si při pohledu na jednotlivé typy robotů dokázal vybavit jejich slabá místa a že jich u A-30u bylo požehnaně.