Melien Edhel - XXXVIII. kapitola - část 2/2

„Vesta (Slib toho)!“
Nimloth se zadívala Thranduilovi do očí. „Mankoi (Proč)? Lle merna tyav quelin iire lle nyara amin kel (Chceš se cítit lépe, až mi řekneš, bych odjela)?“
Zavrtěl hlavou. „N´uma (Ne). Ten´amin merna tyav quelin iire amin nyara lle n´kel (Neb se chci cítit lépe, až ti řeknu, bys neodjížděla).“
Zamračila se ještě víc. „Thranduil, amin uuma nowa (Thranduile, já nemyslím si) –“
„Quel, uuma (Dobře, nemysli),“ přerušil ji a začal ji líbat.
Nezdržoval se nějakým nesmělým oždibováním jejích malinových rtů, na to byl příliš netrpělivý, bez jakýchkoli okolků se zmocnil jejích úst, jeho jazyk vlhce vklouzl dovnitř a nestoudně se třel o její. Nimloth jen překvapeně vzdychla a to byl také jediný protest, na který se zmohla, než ovinula své paže Thranduilovi kolem krku a poddala se jeho vášnivému polibku. Cítila jeho ruce klouzat po svých zádech a přitiskla se k němu blíž. Připadalo jí to už tak dávno, kdy u sebe naposledy takhle stáli, v těsném objetí toho druhého. V jeho silných pažích si připadala tak bezpečně, pryč byly náhle její pochybnosti a starosti ohledně Glorfindela. Teď existovali jen oni dva, aspoň pro tuhle chvíli bylo všechno naprosto jednoduché...
„Nimloth...“
Pomalu rozevřela oči, o kterých ani nevěděla, že je zavřela, a okouzleně se zadívala na Thranduila, jenž si ji prohlížel s hlavou stále nakloněnou k její.
„Mankoi lle tampe (Pročpak jsi přestal)?“ hlesla zadýchaně a zkoumavě si olízla rty, jako kdyby ještě chtěla zachytit poslední stopy jeho omamné chuti.
„Amin naa feithien ten´lle nanquena (Já na odpověď tvou čekám).“
Thranduil téměř hypnotizovaně sledoval pohyb jejího jazyka a snažil se nemyslet na to, jaké by to bylo, kdyby se takto dotýkala jeho. Už jen její blízkost stačila k tomu, aby mu byly jeho nohavice nepříjemně těsné. Ještě štěstí, že na sobě dosud měla těžkou sukni, jinak by v pozici, ve které se nacházeli, nebyl schopný před ní něco takového utajit.
„Lle nwalka (Tys krutý),“ postěžovala si, avšak jeho zatvrzelý výraz nenechával prostor pro nějaké vyjednávání. Bylo zřejmé, že je odhodlaný dostat z ní ten slib za každou cenu.
„Sai eithel (No tak dobrá)... Amin vesta tanya (Já toho slibuji),“ podvolila se nakonec.
Nechápala, proč na tom tak lpí. Přece si snad nemyslí, že by se o něco takového pokusila znovu, zvlášť teď, když jsou konečně zase spolu!
„Rina tanya (Pamatuj toho, Nimloth), Nimloth. Gurtha naa i´tela, ta n´naa men (Smrt koncem jest, nikoliv cestou). Lle n´naa nandor, uuma tyela coialle ve´o´ (Ty zbabělcem nejsi, tedy nekonči život svůj tak).“
„Amin uumuva (Nebudu, Thranduile), Thranduil. Lle caela bethamin (Ty slova mého máš).“
Spokojeně se usmál. „Quel (Dobře). Myslím, že nyní odměny zasluhuješ...“
„Hmm...“ vydechla souhlasně a dychtivě rozevřela rty. Už cítila jeho ústa na svých, když v tom se venku rozezněl zvon ohlašující zahájení slavnostní večeře.
„N´uma (Ne)...“ zamumlala a chtěla pokračovat v líbání, ale k jejímu zklamání se od ní odtáhl.
„Amin uuma merna alak sina (Já tohoto uspěchati nechci). Lye caeluva ilya i´luume´lye antaya (My všechen čas, jenž bychom potřebovati mohli, míti budeme). Telwan (Později).“
Konejšivě ji pohladil po zádech. „Nyní však pospěš. Já rád bych tebe do síně hodovní doprovodil. A tebe po boku svém u tabule usadil.“
Nimloth, která prve zamířila k malé šatně, aby se převlékla, se zarazila a znepokojeně se zadívala na Thranduila.
„Myslíš, že toho moudrým jest? Vždyť Glorfindel-“
„Nimloth.“ Thranduil přešel k ní a znovu ji vzal do náruče. „Já tebe v tajnosti držeti nehodlám. Vždyť ničeho špatného nečiníme, důvodu tedy není, bychom se v skrytu scházeli.“
„Já vím, však...“
Nimloth vypadala ustaraně. Vybavilo se jí, jak ji bratr nechal zavřít v temné komůrce, když se mu snažila vzdorovat, a při té vzpomínce ji zamrazilo. Teď na to však již není sama, ubezpečovala se. A Thranduil jistě nedopustí, aby se něco podobného opakovalo. Vždyť je v jeho království, co by se mohlo stát? Její bratr může klidně nesouhlasit, nic tu však nezmůže.
„Pravdy máš,“ pousmála se, i když tak úplně přesvědčená nebyla. „Čím dříve se o tom dozví, tím dříve se s tím vyrovná.“
Chtěla se vymanit z Thranduilova objetí, aby se připravila k večeři, avšak odmítl ji pustit.
„Uuma dela, lothamin (Nestrachuj se, květinko má). Iluve nauva tereva (Vše v pořádku bude),“ pronesl neochvějně a Nimloth se ráda nechala ukolébat jeho klidem.
„Uma, malraamin (Ano, zlatý lve můj),“ odvětila s něžným úsměvem.
„Amin varuva lle ve´raa, tanaka en´tanya (Já tebe jako lev brániti budu, tím si jista buď),“ sdělil jí sebejistě, jeho fiasko s Gildorem v tuto chvíli zcela zapomenuto.
A Nimloth ani nenapadlo, aby ho na to upomínala.
„Amin sinta (Já vím).“

„Ta n´nae quel noa (Toť nápadu dobrého nebylo)!“ zavrčel Glorfindel podrážděně a nazlobeně se zadíval na Elronda sedícího vedle něho. Ten se jeho hněvem nenechal nijak vyvést z míry. Už jen proto, že toto prohlášení neslyšel ten večer poprvé.
„Jeden by řekl, že bitvy, jimižs prošel, tebe trpělivosti naučily, mellonamin (příteli můj),“ poznamenal pouze chladně a jeho klidná slova měla na Glorfindela větší účinek než ostré pokárání.
Nutno říci, že i Elrond již začínal být znepokojený. Do hodovní síně dorazili před dobrou půlhodinou, nicméně Nimloth se dosud neobjevila. A ani Thranduil...
Elrond se pátravě rozhlédl kolem sebe. Kromě Eldar z jeho družiny byli přítomni snad všichni, kdo na Thranduilově dvoře zastávali nějakou významnější funkci. Některé z nich znal osobně, a tak jim přátelsky pokynul na pozdrav, když se jejich oči náhodou setkaly. Přitom si uvědomil, že mezi nimi chybí Erestor. Přišlo mu to divné, neboť věděl, že má tyto oslavy na starosti, a dosud nezapomněl, že jeho bývalý rádce rád na vše dohlíží osobně. Jeho nynější nepřítomnost byla rozhodně neobvyklá. A zřejmě nebyl sám, kdo si to myslel. Jeden z ellyn, kterého ihned identifikoval jako Finroda, kapitána vojsk Eryn Lasgalen, nejistě těkal očima mezi Erestorovým místem a dveřmi, jako kdyby doufal, že se v nich tmavovlasý rádce každým okamžikem objeví. Jeho výraz byl ustaraný, a kdyby Elrondovy myšlenky nebyly nyní plně soustředěny na Nimloth, jistě by neváhal a šel si s Finrodem promluvit. Takto tuto skutečnost vzal pouze na vědomí a přesunul svůj zkoumavý pohled na Lidiannu s Legolasem usazené vlevo od králova zatím prázdného křesla. Vůbec nečekal, že by se tu ti dva mohli dnes večer objevit. Když chtěl naposledy zkontrolovat Legolasův stav, našel je tvrdě spící v objetí. O to víc ho potěšilo, když před krátkou chvílí dorazili. Musel nechtě uznat, že jim to spolu velmi sluší. Oba odění v temně zelené dekorované zlatou výšivkou, jak se patří na Eryn Lasgalen, a očividně velice šťastní, když je tak sledoval, jak se drží za ruce a šeptem si vyměňují něžné důvěrnosti. Nu, aspoň už se nemusel strachovat o princův život. Nikomu by to nepřiznal, ale když Legolase ošetřoval po jeho souboji, dost se obával, jestli se dokáže ze svého zranění plně zotavit. Lidiannina péče byla zřejmě tím nejlepším lékem.
„Manke naa re (Kdepak ona jest)?“ pronesl Glorfindel přes zaťaté zuby a upoutal tak opět Elrondovu pozornost.
„Trpělivost, meldir,“ odbyl ho téměř úsečně, podvědomě však zalétl očima ke dveřím, aby se přesvědčil, jestli se mezitím aspoň jeden z nich neobjevil. Marně.
Opět nechal svůj pohled bloudit po místnosti. Nezdálo se, že by si kdokoliv jiný vykládal Thranduilovu absenci jako nepatřičnou. Většina se vesele bavila a užívala si velký výběr královských vín, hudebníci už dokonce začali hrát a netrvalo dlouho a několik párů se odebralo k nim, aby se potěšili tancem. Neušlo mu, že Legolas a Lidianna jsou mezi nimi. Jejich tanec nebyl tak ladný jako u ostatních, neboť ačkoliv Legolas ovládal kroky výborně, Lidianna v nich ještě občas chybovala, přesto byl plný vášně a kouzla. Pravda, Legolas držel Lidiannu rozhodně těsněji u sebe, než-li to pravidla dovolovala, avšak kdo by jim to zazlíval? Vždyť i on sám v minulosti mnohdy porušil předpisy jen proto, aby mohl být blíž Celebrían... Zdálo se to už tak dávno... skoro jako kdyby se to ani nestalo jemu.
Znenadání se ho zmocnil nepříjemný pocit. Pozvedl hlavu, kterou během svých vzpomínek sklonil, a jeho oči se nečekaně střetly s ocelovým ostřím Gildorových šedých očí. Výraz jeho kapitána nic neprozrazoval, ale v tom pohledu nebylo nic přátelského. Spíš připomínal divokou šelmu, která si prohlíží svou budoucí oběť, aby odhalila její slabiny. Nechápal, čím si něco takového zasloužil. Že by se ho tak dotklo jeho napomenutí? Nikdy v minulosti s Gildorem problémy neměl a i když věděl, že je občas na své muže příliš tvrdý, nechával mu volnou ruku, neboť jeho schopnosti v boji byly nenahraditelné. Rozhodně by nerad přišel o tak výtečného válečníka. Už jen z onoho prostého důvodu, že by ho nechtěl mít za nepřítele. Patřil k tomu typu, co nikdy nezapomínají byť domnělou křivdu a neúnavně se ženou za svou odplatou...
„Mani marte (Čehož se přihodilo, Elronde), Elrond?“ ozval se Glorfindelův netrpělivý hlas a tmavovlasý lord se k němu na okamžik automaticky otočil.
„´Uunat, (Ničeho),“ potřásl hlavou a znovu se obrátil směrem ke Gildorovi.
Ten se na něho pouze pousmál a pozvedl číši v němém pozdravu. Elrond mu poněkud strnule pokynul hlavou a zase se odvrátil.
„Myslím, že již stárnu...“ zamumlal hořce.
Glorfindel se jen mírně ušklíbl, ale zdržel se případných posměšných poznámek.
„Možná bych se přece jen po Nimloth poohlédnouti měl...“ navrhl vzápětí a kdyby ho Elrond nepopadl pevně za paži, jistě by hned vyrazil.
„Trpělivost, Glorfindele.“
„Trpělivost?! Já připustiti nehodlám, by ten... syn Orčí... sestře mé ublížil!“ ohradil se Glorfindel vášnivě.
„Klid,“ snažil se ho Elrond mírnit.
„Klid?!“ opáčil skoro nevěřícně. „Rád zřel bych, kterak klidný bys byl, kdyby se o lady Arwen jednalo! Vzpomínám, žes tehdy velice výbušný býval!“
„Glorfindele!“ procedil Elrond mrazivě.
Opravdu neměl náladu na to, aby se tu nyní zaobírali touto částí minulosti. Skoro se mu ulevilo, když se nad nimi najednou ozval Gildorův hlas.
„Lady Nimloth snad ohrožena jest?“
Oba k němu vzhlédli, překvapeni, že ani jeden z nich nezaznamenal jeho příchod.
„Zřejmě stárneme oba...“ zamumlal Glorfindel unaveně. Zároveň přemítal, zda by bylo moudré prozradit Gildorovi, že je Nimloth někde s Thranduilem. Došel k závěru, že moudré asi ne, ale rozhodně by to nemusela být špatná podívaná za předpokladu, že by Gildor bojoval stejně dobře jako předtím...
Elrond asi odtušil, co se mu honí hlavou, protože ho raději ani nepustil ke slovu.
„Nikoliv, Gildore. Lady Nimloth se pouze poněkud pozdržela. Zřejmě se stále ještě zkrášluje.“
„Vskutku?“ Gildor pochybovačně pozvedl jedno obočí a Glorfindel si hned pomyslel, že zřejmě tráví s Elrondem více času, než by bylo zdrávo, když už přejímá i jeho gesta. „Jako by toho zapotřebí bylo! Ona by ozdobou byla, i kdyby se pouze oděna v košili drátěnou objevila!“
Glorfindel si rychle vybavil, kde končí drátěná košile, a výhružně přimhouřil oči.
„Tys vskutku více válečníkem než-li poetou, Gildore,“ pousmál se Elrond ve snaze zlehčit trochu tuto napjatou situaci. „Kdybych na místě tvém byl, řekl bych, že oděna pouze do vlasů svých stříbřitých by úchvatnou byla.“
Blonďatý lord po něm ihned vrhl rozlícený pohled a pevně stiskl zuby. Gildor si toho povšiml.
„A hádám bych si za výrok tento úder od lorda Glorfindela vysloužil,“ podotkl věcně. „Nicméně nesouhlasiti nemohu, lorde Elronde. Však o pohled takovýto bych se já s nikým děliti nechtěl. Vždyť pohled pouhý na ni téměř jako výsměch Valar jest, že my, ačkoliv bohy nejsme, se krásou, jež tu jejich předčí, kochati můžeme.“
Glorfindel se zamračil nad tímto rouháním. „Jist si nejsem, zda slova takováto by vůbec vyřčena býti měla. Sestra má půvabnou velice jest, o tom sporu není, však královnám Valar se rovnati nemůže.“
Gildor se pousmál. „Nu, já řekl bych, že toť pouze otázkou vkusu jest, lorde Glorfindele. Navíc získati přízeň sestry Vaší výzvou větší jest, než-li se o jednu z Valier (pozn. královny Valar) ucházeti.“
Ani tato slova Glorfindela příliš nepotěšila. „Takto tedy na sestru mou pohlížíš?! Jako na výzvu pouhou?!“ otázal se ho ostře.
„Samozřejmě že nikolivěk, lorde. Však výzva ta všeho mnohem zajímavějším činí. Navíc z Valier pouze Nienna volnou jest a já chladu a smutku neholduji.“
Než-li na to stačil Glorfindel zareagovat, vmísil se raději do řeči opět Elrond.
„Nenech se slovy jeho znepokojiti, meldir. Já pochybností nemám, že úmysly jeho zcela čestné jsou.“
„Vpravdě tak, lorde Glorfindele,“ přisvědčil Gildor s odzbrojujícím pousmáním. „Doufám jen, že proti nim ničeho nenamítáte, a že ono označení lichotivé mně určeno nebylo.“
Nezdálo se, že jeho vlídná slova mají na Glorfindela nějaký větší účinek.
„Pokud sestra má po svazku s tebou touží, já zbraňovati vám nebudu. Však hleď, by ses k ní správal, kterak zasluhuje, sic příště se v souboji se mnou octneš!“ neodpustil si nakonec varování.
„Budu s tím počítati, lorde,“ odvětil Gildor lehce a odebral se zpět na své místo.
„Ro naa ikotane (On je tak)...“ procedil Glorfindel mezi zuby s očima zabodnutýma do zad odcházejícího lorda.
„Ikotane sai ve´ lle (Tak moc jako ty)?“ doplnil ho Elrond ne bez zadostiučinění.
Jedinou odpovědí mu bylo Glorfindelovo zamračení.
Následující dlouhé minuty ubíhaly v napjatém tichu. Když pak hudebníci znenadání ustali ve svém hraní, Elrond s úlevou pohlédl ke dveřím, neboť to mohlo znamenat pouze jediné.
„Konečně...“ oddechl si ulehčeně, jen aby vzápětí mírně pobledl a vrhl znepokojený pohled na svého společníka. Dopředu věděl, že to, co právě spatřil, se mu nebude vůbec líbit...